Když byla v pražské Národní galerii roku 2023 otevřena nová stálá expozice výtvarného umění z let 1939–2021, sebevědomě nazvaná Konec černobílé doby, zdálo se, že kurátorský tým se jasně vymezil vůči převládajícímu kánonu moderního, postmoderního a nedávného umění a rozhodl se ukázat tuto dobu jinak než jako apriorní odmítnutí „politického“ oficiálního umění socialismu a glorifikaci „čisté“ individuál­ní tvorby nezávislé scény navazující na odkaz meziválečné avantgardy. Deklarovaným kurátorským cílem bylo jednak poukázat na nejasnost hranic mezi oběma oblastmi, jednak připomenout, že sbírky Národní galerie jsou plné předmětů, které odrážejí dobové státní preference, a jsou tak jedinečným svědectvím doby.

Osobně mi to přišlo jako sympatické gesto. Jak veřejnosti osvětlit smysl a hodnotu děl, která odborná obec považuje za nejlepší z daného období, když je vytrhneme z tehdejší výtvarné produkce a nepoznáme lépe prostředí, ve kterém vznikala? Na jedné z doprovodných debat k expozici se však k mému překvapení respektovaná historička umění ohradila, že galerie by měla vystavovat jenom „kvalitní umění“ a že existuje mnoho zajímavějších děl, která ve finálním výběru kvůli tomuto experimentu scházejí.

Jak ovšem doložila historička umění Zuzana Krišková ve svém textu Pokračování černobílé doby ve Veletržním paláci (Deník Alarm, 14. 11. 2023), ve…