I

Slepý z vůle osudu i své vlastní

Protože všechno je stejné a ty to víš,

došel jsi do svého domu a zavřel dveře

stejným gestem, s jakým se zahazuje den,

s jakým se vytrhává zastaralý list z kalendáře,

když všechno je stejné a ty to víš.

Došel jsi do svého domu,

a když jsi vstoupil,

pocítil jsi podivnost svých kroků,

které už se rozléhaly v chodbě dřív,

než jsi přišel,

a rozsvítil jsi světlo, aby ses znovu ujistil,

že všechny věci jsou přesně na tom místě,

kde budou i za rok,

a potom

ses vykoupal, uctivě a smutně,

jako se koupá sebevrah,

a podíval ses na své knihy, jako se stromy

dívají na své listí,

a cítil ses osamělý,

lidsky osamělý,

definitivně sám, protože všechno je stejné

a ty to víš.

Došel jsi do svého domu

a teď bys rád věděl, k čemu je dobré sedět,

k čemu je dobré sedět jako ztroskotanec

mezi svými ubohými každodenními věcmi.

Ano, rád bych teď věděl,

k čemu je kočovnický kabinet a domov,

který se nikdy nerozsvítil,

a granadský Betlém

– Betlém, který byl malý, když jsme ještě

usínali se zpěvem na rtech –

a k čemu může být dobré toto slovo: teď,

právě toto slovo: „teď“,

když začíná sněžit,

když se rodí sníh,

když vyrůstá sníh v životě, který je možná můj,

v životě, který postrádá trvalou paměť,

který postrádá zítřek,

který sotva ví, jestli byl karafiát, jestli růže,

jestli liliově zamířil k odpoledni.

Ano, teď

bych rád věděl, k čemu je toto ticho,

jež mě obklopuje,

toto ticho, které je jako zármutek

osamělých mužů,

toto ticho, které mám,

toto ticho,

jež se, zachce­-li se Bohu, unaví v našem těle,

uplyne nám,

k smrti nám usne,

protože všechno je stejné a ty to víš.

Ano, přišel jsem domů, přišel jsem,

samozřejmě, domů,

a teď už je to jako vždy,

každodenní ořešák,

obrazy, jež jsem ještě nestihl pověsit, a leží

na stole, kam sestra prostřela volány,

dřevo, jež bolí,

a tlumené světlo vylidňující můj pokoj,

a tlumené světlo, které je jako díra v přítmí,

a sklenice pro nikoho

a hrstka snů

a poličky

a sedět navždycky.

Ano, vrátil jsem se z ulice; sedím;

sníh, kterého už začíná být dost,

dál padá,

dál padá všechno, dál je to stále stejné,

dál se připozdívá,

dál padá,

dál padá všechno, co bylo Evropou, co bylo

moje a stalo se důležitějším než život,

co se zrodilo ze všech a bylo jako trhlina

světla v mém mase,

dál padá,

dál padá všechno, co bylo vlastní,

co už bylo osvobozené,

co už bylo životem zbavené bolesti,

dál padá,

dál padá všechno, co bylo lidské, jisté a křehké

jako šestiletá dívka plačící ve spánku,

dál padá,

dál padá všechno

jako pavouk, kterého vidíš padat,

kterého vidíš neustále padat,

kterého vidíš ty sám,

ty, smutně sám,

kterého vidíš padat, dokud tě neškrábne

do zorničky chlupatými nožkami,

a uvidíš ho celého,

jak je celý a nezadaně pavoukem,

a potom ucítíš, jak ti proniká do oka,

a potom ucítíš, jak si vykračuje dovnitř,

jak si vykračuje dovnitř tebe a naplňuje tě,

naplňuje tě pavoukem,

a ověříš si, že jsi měl být jeho cestou,

protože tě oslepoval,

a ještě poté ho cítíš stejného,

stejného i rozbitého,

a ještě…

– Dobrý večer, done Luisi! –

Ano, je pravda, že když mi ponocný

otevíral dnes večer vrata,

připomněl mi slovo „stejný“;

připomněl mi,

že už dlouho,

že už mnoho let

si zbytečně hraje na Galicijce,

protože už jsem to věděl,

protože už jsem to věděl,

a ústa mu skoro bzučela jako roztočená káča,

jak se snažil mlčet

a mít užaslý výraz někoho, kdo vyčkává.

Ano, je to pravda,

a teď už chápu, proč mi připomněl slovo

„stejný“;

byl jako ono,

byl stejný a klíče

měl navlečené na rukou,

ale sloužily mu ke všemu jako jeho

šest písmen,

šest ran slova stejný,

šest klíčů, které mu potom cinkaly,

které mu cinkaly stejně jako včera a jako zítra,

stejně jako teď,

náhle pociťuji,

utopené v hustotě ticha, jež mě obklopuje,

jakoby nepatrné a přesvědčivé chvění

čehosi, co se pohybuje ke zrodu,

a je to drobný šelest,

skoro jako utrápený tepot,

jako tepot v mechovém klášteře,

jako mechové dítě, jež má jméno, protože bolí,

má to jméno, které může uslyšet jedině matka,

to jméno, které bolí už v břiše,

které už se začíná vyslovovat po svém;

a je to zvuk čehosi uvnitř, co se chvěje,

čehosi uvnitř, co mi stoupá krkem jako voda

ve studni,

stejně jako to slovo, které sis ještě

nepromyslel, zatímco už je říkáš,

a pak se to stává zářivým, dychtivým,

nezastavitelným,

a teď už je to paměť, která se rozsvěcí jako

svíčka zapálená o jinou,

a teď už je to srdce rozsvěcované jiným

srdcem, které jsem míval dřív,

a ještě jiným, které stále rozesmutňuji,

a dalším,

které mít nemohu, které mám nyní,

větším srdcem,

srdcem určeným k prožití, bosým

a nezbytným,

srdcem spojeným

pospojováním mnoha jiných,

jako jedinečná vůně vzešlá z různých květin;

a napadá mě,

že možná všechno spaluji,

že shořelo slovo „stejný“

a že tím, jak se paměť stává průzračnou

a úplnou,

chvěje se nám srdce jako znělé sklo;

chvěje se nám,

už se chvěje tímto zvukem, který zní,

tímto zvukem, zvukem, který zní a z kterého

už šílí celý dům,

zatímco z mé duše vyprchává bolest sladkou

trhlinou.

II

Ze zápraží snu mě zavolali

Slovem duše je paměť

a v lese, kde se z každé stopy znovu stává strom,

je esencí duše slovo;

slovo, kde se všechny rozlehlé a reálné věci

navzájem a z nás rozsvěcují,

rozsvěcují se navzájem a tím, že se prožívají,

blouzní

podobně jako zrcadlo, jež má někdy, když se

bohu zachce, pár desetin stupně horečky,

protože všechno je jiné a ty to víš.

Přišel jsem do pokoje, stejně jako vždy,

a při svlékání

se cítím zdřevěnělý radostí,

jako by mé tělo bylo páska a oslepovalo mě,

a já jako bych byl

z jakési hmoty, skoro z dětského skla,

skoro ze sněhu blouznícího dítěte,

protože všechno je jiné a ty to víš.

Ano, byl tam nábytek,

byla tam skříň,

byl tam věšák, který jako akrobat držel

ve vzduchu

obleky, ticha a postupné klobouky;

byla tam ona postel,

kterou už několik let

používám obvykle jako půdu,

kam odkládám sny,

kam odkládám všechny sny, které jsou mi

moc dlouhé,

kam odkládám všechna těla, která jsou mi

moc krátká

a příliš použitá,

všechna svá těla, která už mi neslouží k žití;

a byly tam zdi

přes které bylo celý den slyšet, jak odkapává

hlas služebných,

jak odkapává ženská vlhkost,

slovo, které se trochu hněvá na svou kulhavost,

naléhavé, nevyhnutelné slovo,

před kterým bychom někdy rádi byli hluší

až na kost,

a teď tu nejsou, nejsou tu se mnou,

a teď už tu není ani věšák, ani skříň, ani postel,

ani vlhkost na zdi!

Je tu jenom okno – osamělé okno vedoucí

na vzduch –

a za oknem vidím rozsvícený pokoj naproti,

pokoj, o kterém jsem si myslel, že tam budou

žít mé děti.

Nedokážu to pochopit;

co bydlím v tomto domě, nikdy se tam

nerozsvítilo

– jsem si tím jistý –

nikdy jsem tam nerozsvítil, a teď tam

dorazilo světlo,

nevím odkud,

nevím odkdy,

a září;

a jelikož každé světlo říká něčí jméno,

a jelikož je z každého světla cítit volání,

rychle jsem se oblékl, oblékl jsem se decentně,

oblékl jsem se, jako bych rozmísťoval četu

vojáků na hranici,

přímo na hranici své duše,

abych byl připravený, abych měl jistotu,

že jsem udělal všechno pro to, abych žil,

a jdu ven a běžím slepou chodbou

a běžím ke světlu,

k pokoji, který je rozsvícený

a začíná mlčet, zatímco říká mé jméno.

– Ahoj Luisi, jak se máš? –

A bylo to pravda, byla to pravda jako ulice,

která unáší naše dětství,

jako ulice, která nás uspává a která se,

poté co napadne sníh, může ještě pořád

vrátit,

může se stát skutečnou a být tam s tebou,

být tam se mnou a podávat mi ruku,

jako když noty na stojanu dál čekají, až někdo

otočí už odzpívanou stránku;

ano, byla skutečná, a proto to byl zázrak,

a stála tam, dívala se na mě

tím svým pohledem, tak vlídným a hlubokým,

že se jakoby spaloval, zatímco se dívala;

byla jako zázrak mezi kancelářskými stoly

a časopisy psanými jako nikdy

neprojednané žádosti

a rozpadlé knihy, které nejde opravit,

které už nelze otevřít a mezi stránkami mají

vložené

cosi,

co se znovu stává hmotou…

A byl tam Juan, stejně jako tam býval v letech,

jež jsme prožívali společně,

jako tam býval vždy, když jsem na něj myslel,

od onoho dne,

kdy jsem ho přestal vídat;

a byl pořád stejný, ale naživu,

naživu v tom pokoji, kde spí děti,

kde spí děti, které, doufám, budu mít,

které chci mít,

a kolébal je tam ve spánku,

už je kolébal ve spánku

mezi zbytečnými předměty:

kartotékami komerční botaniky,

katalogy a houpacími křesly,

a všechno to pozvedával k životu.

– Ahoj Luisi, jak se máš? –

To na mě mluví Juan Panero; zemřel a byl

můj přítel.

A teď,

poté co napadal sníh,

po celé věčnosti,

přišel, přišel.

(Ano, i ty budeš mít ulici, měl jsi ji vždycky,

vždycky máš ulici, kudy ke mně přijít!)

Ano, právě Juan Panero mě postavil na cestu,

právě Juan Panero, který zemřel

před deseti lety

a který je teď se mnou, protože se vždycky

vracel.

Vždycky byl dochvilný;

mluvil málo,

mluvil velmi pomalu,

vypadal, jako by psal,

vypadal jako dítě, které při psaní přemýšlelo,

vypadal jako dítě, které nás všechny vedlo

za ruku.

Měl souměrný sen i postavu

a nemohl se změnit,

protože každou chvíli spouštěl své

zdatné srdce,

a teď jsem ho znovu potkal,

teď se nachází zde, protože se vždycky vracel.

– Ty máš světlo; ano, ty je máš, vždycky jsi je

měl;

mlčeli jsme oba,

mlčeli jsme oba, abychom se objali

v té části našeho srdce,

kde není žádný hluk,

kde není nakupený sníh, který by zavalil dveře,

kde už není nic kromě jedné věci.

Muselo to tak být; muselo to být takhle,

nastat tímto způsobem

– A ty, Juane, jak se máš? A ty tam, jak se máš? –

a ty jsi dál mlčel

a mlčel jsi podivným způsobem, jako bys

vyslovoval své ticho,

a mlčel jsi, když jsi znovu umíral, abys je

mohl vyslovit.

Snad ubíhal čas; snad se vracel: snad tam byl

s námi, seděl tam.

Je na tom mnohem lépe – pomyslel jsem si – vyrostl do nebe,

vyrostl směrem ke mně,

stejně jako přesvědčené slovo pronesené

ve dvou,

stejně jako mrtvý, který cítí, jak roste,

stejně jako „dobrý“ mrtvý, který roste dál,

který raší a roste v několika srdcích

a v každém z nich dál naplňuje různé věky

zároveň,

věk tohoto mého slova,

tohoto slova, které jsem znovu nenapsal,

dokud jsem tě opět nespatřil,

dokud jsem s tebou nemohl mluvit tak,

jak s tebou mluvím teď.

Snad ubíhal čas; snad se vracel.

– Vzpomínáš si na Piedad?

Vzpomínáš si, jak jsi říkal, že se nenarodila pro to,

aby se dožila stejného věku jako ty? –

A ty dál mlčíš,

dál teď mlčíš, protože si nemůžeš vzpomenout,

protože ty vidíš všechno najednou,

všechno už prožíváš zároveň a rozsvícené.

– Prožíváš to ještě, že ano? –

Vraceli jsme se ze třídy,

kde jsme sedávali mezi latinou a jejím tichem;

řekl jsem ti: – Počkej na chodbě,

nebuď hloupý!

nemusíš na hodinu, abys jí mohl být nablízku.

A ty jsi mi odpověděl:

– O to nejde, víš? Já musím dovnitř, je pro mě

nezbytné jít dovnitř;

pomalu si zvykám

a učím se vedle ní mlčet.

A naučil ses to navždy,

protože máš světlo; ty je opravdu máš;

vždycky jsi je měl,

světlo, které ozařovalo tuto místnost,

když jsem na ni pohlédl ze svého pokoje,

světlo, které bylo jednou z věcí, jimiž jsi ty

už byl,

stejně jako jsi byl námořníkem,

stejně jako jsi byl vycházkou do polí,

stejně jako jsi byl člověkem;

a bylo to světlo, které jsi mohl prožít, o němž

jsi mohl mluvit, mohl jsi je vyslovovat,

vyslovoval jsi je

hlasem tak poklidným, že se začínal

podobat stromu,

že se postupně stával stromem,

aby se dělil z větve na větev mezi nás,

kteří jsme mu naslouchali,

a na každého z nás promlouval jinak,

mluvil na nás a zároveň v nás vězel,

jako by se už k tobě neuměl vrátit,

jako by už nadále nebyl tvůj, dobročinně tvůj,

jako bys zapomněl, že žiješ, zatímco na nás

mluvíš,

jako bys zapomněl, že jsme ti říkali Juan.

Ty to dál prožíváš jako tehdy.

Vraceli jsme se ze školy

a tyčilo se tam pohoří Guadarrama,

každý den o něco vyšší, o něco zasněženější,

a tak vysoké,

že člověk musel vyrůst, aby na ně dohlédl.

V té době

si spolužačky skoro nehrály,

neznaly své řemeslo,

protože se vyjadřovaly celý den v latině,

a potom

– až potom – když se šlo spát,

se ve spánku oplakávaly,

oplakávaly jedna druhou, sesazovaly se,

všechny krystalizovaly na jediné slze,

oplakávaly se navzájem

a navzájem stejně.

A ono ráno

bylo líbeznější

než úsměv, který utkvěl navždy;

šli jsme všichni spolu; šli jsme všichni spolu? Pilar, María Josefa, Concha, Piedad,

možná Lola,

Luis Felipe a my.

Vzpomínáš? María Josefa byla velmi smutně,

velmi hluboce opravdová,

měla ústa mladá jako čerstvá šlépěj,

měla jediné trápení,

měla trápení těch dětí, které zůstaly doma

samy v kuchyni,

když všichni odešli,

měla trápení těch dětí, jež nikdy nejsou dost

„velké“, když se vyráží na cesty;

Concha byla vždy veselá, vždy se právě

doradovala,

a kvůli tomuto křtu

bylo těžké ji pozorovat, tak moc byla jasná;

ale později nám něco z její radosti

ulpívalo v očích jako sůl,

ulpívalo nám to uvnitř a odhalovalo nás to,

protože byla nezrušitelně ustavičná,

a když při ulehnutí nesnila, posmutněla

a její srdce trošičku ovdovělo,

protože si myslela, že navždycky přišla o noc.

A Pilar, přelíbezná, žehnající,

bolestivě neschůdná;

a Lola;

a Luis Felipe, který už tehdy žil

naplánovaným životem, náročným

a příkladným,

a Piedad, která šla uprostřed skupinky

a všechny nás soustředila ve smrti

a byla malá a obilná a jednoznačně blonďatá…

A teď se Juan smál a mluvil dál a smál se,

maličko zakopával ve slovech,

zakopával ve smíchu,

jako když děti vesele seskakují schody po dvou.

– Není blonďatá, Luisi,

kdybys jen věděl, jak moc není blonďatá,

kdybys jen věděl, jak moc taková nikdy nebyla,

nýbrž snědá a pšeničná a bolící dřevem,

a pokorně vysoká, neboť měla bázlivou

postavu;

kdybys jen věděl, Luisi, jak se dál schovává

v těch svých očích,

v očích, které jsou jako rána, z níž prýští

naše krev,

a proto nás bolí, když se dívají –

Mluvil na věky věků, žil na věky věků,

planul na věky věků,

a jelikož mi chyběl jeho zápal,

a jelikož mluvil tak,

že jeho slova, poté co je pronesl,

vždy znehybněla,

úplně utkvěla ve svém bytí

a před očima se z nich stávaly skutečné věci,

řekl jsem mu:

– A víš o tom, Juane, že mluvíš,

jako bys ji pořád měl hrozně rád –

jenže v noci,

když světlo přestane pronášet svou řeč

nad světem,

když světlo

– Na shledanou zítra, Luisi –

a teď

sníh, kterého už začíná být dost,

dál padá

a cítím, jak jeho slova uzlí mou krev

v onom čase

– Nezapomeň,

smrt nic nepřerušuje –

a

jako začíná bušit tep nemocného,

pomalu se prostírala mlha,

pomalu se prostíralo ticho, když jsi odešel,

Juane,

a já byl dál s tebou

a já dál mlčel ve stínu

a já dál mlčel,

mlčel, až jsem se narodil a narodil tebe.

Ze španělského originálu La Casa Encendida (Visor libros, Madrid 2010) vybral a přeložil Petr Zavadil.