Tahle fáze truchlení
Nikoli „osobní je politické“, ale „intimní je veřejné“ – tak nějak by nejspíše bylo možné stručně charakterizovat poetiku Michaely Šedinové. Když autorka říká dospělost, má na mysli konotace jako výkon, rodičovství nebo vyhořívání: čím zranitelnější je mluvčí jejích básní, tím víc ji svět vytěží, monetizuje, redukuje, propíše se jí do snů… A tragédie začnou jaksi mimoděk, bez povšimnutí: ty osobní zašeptá do stoupaček, v pozadí těch společenských jsou vyšší násobky průměrné mzdy. V básních se truchlí – zpravidla ovšem nad tím, že cosi začalo či skončilo dřív, než jsme si to vůbec stačili uvědomit.
Kino Peklo
Ilustrace Bohdan Heblík
Poslepu hledáš nejostřejší nůž poslepu hledáš byt s výhledem na porodnici prý tam u brány růžově kvetou stromy červnové večery voní po medu po dešti zlatý hodinky měří klišé nad Karlovem hledáš snad kořeny? už není čas postavit se na nože ještě není čas čas není narodí se slepý před šesti…
Článek je zamčený.
přihlásit se
Článek je zamčený.
Pro pokračování se přihlaste
přihlásit se Prohlédněte si naše možnosti předplatného
Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky
odebírat newsletter A2
