Z tvrzení, že v důsledku nějaké události či procesu už nebude svět takový, jaký jsme ho znali, se dávno stalo klišé. Hraje do noty naší inklinaci neměnit to, na co už jsme zvyklí. Oním úslovím se tak snadno vyvolá strach či nejistota, a znejistělý jedinec je snadněji ovladatelný – čehož jsou si technologové moci dobře vědomi.

Přesto jsou okamžiky, které si takové označení zasluhují. Na letošní srpen vychází osmdesáté výročí svržení atomových bomb na japonská města Hirošimu a Nagasaki. Poté svět už skutečně nebyl takový, jaký byl předtím. Poprvé v dějinách se lidstvo ocitlo v bodu obratu. „Odborníci s naprostou určitostí říkají, že dnes je možné, aby čin lidí způsobil totální zničení života na Zemi,“ napsal v této souvislosti s odvoláním na největší autority své doby Karl Jaspers ve své knize Atomová bomba a budoucnost lidstva (1957, česky 2016). Dnes už experti sice nejsou tak kategoričtí, protože lidstvo nedisponuje dostatkem jaderných zbraní (alespoň vycházíme­-li z rozborů oxfordského analytika Tobyho Orda), ke klidu to nicméně nestačí.

I když pro většinu obyvatel poválečné Evropy byla ve vztahu k jaderným zbraním charakteristická směs strachu a fatalismu, v žádné zemi se po druhé světové válce nepodařilo rozdmýchat dostatečně silné…