Z tvrzení, že v důsledku nějaké události či procesu už nebude svět takový, jaký jsme ho znali, se dávno stalo klišé. Hraje do noty naší inklinaci neměnit to, na co už jsme zvyklí. Oním úslovím se tak snadno vyvolá strach či nejistota, a znejistělý jedinec je snadněji ovladatelný – čehož jsou si technologové moci dobře vědomi.

Přesto jsou okamžiky, které si takové označení zasluhují. Na letošní srpen vychází osmdesáté výročí svržení atomových bomb na japonská města Hirošimu a Nagasaki. Poté svět už skutečně nebyl takový, jaký byl předtím. Poprvé v dějinách se lidstvo ocitlo v bodu obratu. „Odborníci s naprostou určitostí říkají, že dnes je možné, aby čin lidí způsobil totální zničení života na Zemi,“ napsal v této souvislosti s odvoláním na největší autority své doby Karl Jaspers ve své knize Atomová bomba a budoucnost lidstva (1957, česky 2016). Dnes už experti sice nejsou tak kategoričtí, protože lidstvo nedisponuje dostatkem jaderných zbraní (alespoň vycházíme­-li z rozborů oxfordského analytika Tobyho Orda), ke klidu to nicméně nestačí.

I když pro většinu obyvatel poválečné Evropy byla ve vztahu k jaderným zbraním charakteristická směs strachu a fatalismu, v žádné zemi se po druhé světové válce nepodařilo rozdmýchat dostatečně silné hnutí proti jaderným zbraním, jež by bylo schopno zjednat změnu. Toto hnutí sice mělo podporu zejména u vzdělané střední třídy a na krajní levici, ale naráželo na odpor vládnoucích kruhů, armády a většiny tisku (jak to shrnul historik Ian Kershaw). V žádné zemi se nepodařilo získat na stranu protijaderných kampaní většinu obyvatel. Po podpisu mezinárodní smlouvy o částečné eliminaci jaderných pokusů v roce 1963 navíc aktivita hnutí poklesla. O tom, co si tehdy mysleli lidé ve východním bloku, kteří byli vystaveni propagandistické masáži o hrozbách jaderného nebezpečí ze strany „imperialistických států“, se můžeme jen dohadovat. Patrně však zastávali podobné postoje jako obyvatelé Západu.

Po karibské krizi 1962 už po zbytek studené války nebylo lidstvo s podobně intenzivní hrozbou jaderného konfliktu znovu konfrontováno. A po pádu sovětského impéria její pravděpodobnost poklesla natolik, že daleko větší pozornost začala budit nebezpečí vyplývající z mírového užívání jaderné energie v atomových elektrárnách. Určité míře strachu jsme přivykli a bereme jaderné zbraně spíše jako latentní faktor mezinárodních vztahů než jako akutní nebezpečí. Realisté jsou navíc přesvědčeni, že vzájemné odstrašení bylo a je hlavním klíčem k udržení globálního míru po roce 1945.

Až nyní se hrozba jaderné války znovu zpřítomnila. Ruská invaze na Ukrajinu vnesla do politického diskursu téma použití taktických jaderných zbraní. Podobné riziko s sebou nese i pravidelné řinčení zbraní mezi Pákistánem a Indií. A do třetice ožehavost problému zdůraznil Izrael svým nedávným útokem na Írán, aby perští teokraté nebyli schopni rozšířit dosavadní globální atomovou devítku. Stranou ponechávám nevypočitatelnou Čínu a její narůstající jaderný arzenál. Někteří dobře informovaní pozorovatelé, jako bývalý americký ministr obrany William Perry, jsou každopádně přesvědčeni, že tak vysoké riziko jaderného konfliktu zde od studené války nebylo.

Důvodů ke strachu ovšem máme dost i bez jaderných zbraní: od klimatické krize přes nové virové mutace až po umělou inteligenci – abychom jmenovali alespoň ty nejvýznamnější. Vystrašený občan přitom rozhodně není ideálním substrátem pro fungující liberální demokracii. Hermannu Göringovi bývá připisován výrok, jejž sice máme dochovaný jen z druhé ruky a nikoli z oficiálních dokumentů norimberského tribunálu, dobře ovšem koresponduje s jeho osobou. Účelové strašení občanů osvětluje takto: „Samozřejmě, že lidé nechtějí válku. Proč by ji chtěli? Nějaký chudák na farmě nechce válku, ani ten v Londýně, ani ten v Berlíně. To je jasné. Ale nakonec jsou to vůdci země, kteří určují politiku, a vždy je snadné přimět lidi k poslušnosti. Ať už v demokracii, fašistickém režimu, komunismu nebo monarchii. Lidé se dají ovládat. Stačí jim říct, že jsou napadeni, a obvinit pacifisty z nedostatku vlastenectví a z ohrožování země. Funguje to stejně v každém státě.“

Strach je přirozenou lidskou vlastností, která nám v součinnosti s pudem sebezáchovy pomáhá přežít nebezpečí. Strach může být ale také imobilizující: znehybní nás a brání racionálnímu rozvažování. Není náhodou, že moderní občanská společnost a s ní i liberální demokracie se zrodily v diskusních salonech a kavárnách 18. a 19. století. Právě to je prostředí, kde můžeme v klidu rozvažovat i o takových otázkách jako čeho se bát a proč.

„Žádná z katastrof, které se před námi rýsují, není nevyhnutelná; nic nám nehrozí bezprostřední zkázou tak, abychom s tím nedokázali zhola nic udělat. Budeme­-li se chovat rozumně a lidsky, budeme­-li s klidnou rozvahou řešit problémy, které sužují celé lidstvo, a nikoli citově lpět na záležitostech 19. století, jako je bezpečnost státu a národní hrdost, pochopíme­-li, že naším nepřítelem nejsou sousední země, nýbrž strádání, nevědomost a chladná lhostejnost přirozeného práva, pak dokážeme vyřešit všechny problémy, které přijdou. Můžeme se sami rozhodnout, že nás žádné katastrofy nepostihnou.“ Tato slova napsal Isaac Asimov v roce 1979. Nemusíme s nimi souhlasit. Avšak alespoň zmíněnou klidnou rozvahu bychom si dopřát měli při všech důležitých volbách – včetně těch parlamentních na podzim.

Autor je historik.