CHOREOGRAFIE

jazyk je nejsilnější ideologie

v nejtenčí masce odhozené do veteše

scénický tanec fonémů, skrz který ametricky vyje

hnijící kojot vázaného verše

bubliny v bublinách a zvěrstva zamršených vrstev

pořádná báseň nikdy přesně neukáže prstem

leda vystrčí prostředníček nesamozřejmosti

odkudsi zpod kojotích kostí

vždycky se přiblíží co nejtěsněji ke rtům

políbí, nasere

a táhne někam k čertu

tam, kde se hromadí, co nenapsals, co všechno neřek si

kde animální vytí návykově vyvolává

dávicí reflexi

DEŠTĚNÍ CYPŘIŠOVÉ

zbytek

ran a rán a nitek rachitických lýtek

kořenů prodravších se přes Vznešeno snové

trámoví z cedrů, deštění cypřišové

vydrásávat spásná pásma spasmů z fasád

mlčet vás, hrušně — nasát, zdechnout, jásat

když oči Vznešena se k nespatření klíží —

a kdo je ta, jež jak Jitřenka shlíží?

„než tam hodim první ranní doušek, fest se třesu…

jenže ty víš hovno, co je punk, tak kurva nesuď!“

z flašky střep je meč proti nočnímu děsu

lištičky malé — neulpěte u kočičích zlat!

lijavce přešly, Pane! nedovol jim ustrnout a stát

a za cypřiši s nimi vyjdi po šlépějích stád

SLAMMING BRUTAL DEATH SONNETS

tence těká transcendence pohřebního věnce

nasrat z vejšky na Dasein, jsou jenom Totentänze

venku někdo slamuje a dochází mu dech

slam poetry? poetry slam? SLAMMING BRUTAL DEATH

neznáme dna ani rodiny

nevyřčené nikdy nezmizí

na starém došku zapřáhnu kočku

a hyjé přes mrtvoly! za Známým přes Cizí!

buzzing blooming confusion

inkoustem pod kůži UŽ NEMŮŽU

vy­-ku­-pu­-ju krá­-li­-čí kož­-kyyy!

pohladit čerstvě vypřažené kočky

utišit neklid hodinových strojků

a vyčarovat jamb skrz předraženou spojku

LÁPISEM

písní Perseid polichocena

srpnová noc žhne v polích o senách

za jedné z nich sám k sobě spálím cesty

a zbydou jenom palimpsesty

a láska vyžíhaná lápisem

přes ohně na obzoru slétlé zdáli sem

do nesmazatelných míst za písmem —

co plamen přiblíží, to neoddálí sen

smrt

začíná

vždy nadpisem

život

si radši nevzpomíná

kdo, kde – a vůbec zdali – jsem

METRO C

metro C budiž vyhrazeno pro duševní zdraví

pro všechny oslnivé neurodivergence

neboj se, duše, metro C ti hlavu spraví

jen předem sepiš závěť, vyber věnce

víš, hroby bláznů nejsou časté cíle pláčů

páč lidé slzí jenom pro ty neslzící

i když to nakrásně jsou sráči sráčů

co podávaj jim hovno na stříbrný lžíci

rodová koncovka je nepovinná nutnost

a běda těm, kdo chtělx by ji utnout!

ó polibte mi prdel, pánidámy

dětičky drahé, paní Bůh buď s vámi

PROTECT TRANS KIDS načmárám přes červený metro

barvou tak černou, že sufix by si netrouf

OPRAVDOVÝ HOLAN

kdyby byl býval Vladimír byl opravdový Holan

ne pouhý holanogram z fikčních světů literární historie

býval by mohl — povinností existence neudolán —

bez gramatických rýmů zpívat pravdu o tom, co je poézie

takhle to musím napsat já, tak zhola nemravně

a ještě navíc do sonetu

s metrickou anxietou jako s flintou bez hlavně

vystrčenou jak holou prdel vůči světu:

nikdo se nikdy doopravdy neptal

co je to poézie, ale kdyby ano

nikdy bych býval nezpíval, snad opatrně šeptal

že je to hodné dvojče ustrnutí, důvod antipiet

úplně první konec nekončících nocí, nulté ráno

naděje, že ta tázající bytost — vážně někde žije

CÁRY MARIONET aneb ANARCHOZNĚLKA PRVOMÁJOVÁ

Anně

mám v hlavě Slovník cizích slok, co jsou mi hovno platný

tu ze mě vola dělá Holan, onde Blatný

ach, vy lyričtí slavíci slavící slova slovy

stejně mě nejvíc sejme smutná strofa od Geisslový

meine kleine Ohrensteine

zrýmujte za mě tajně líp než Heine v další lajně:

ušní nosní krční – rušný noční krčmy

za trochej lásky profrčel bych skrz Krč skokem skrčným!

jak voní pozdní večer svátku práce pozdě k ránu

když prdel máš jak tele májový svou lýrou podestlánu…?

svůj první máj jsem naladil kulturním kapitálem

a teď si zhanben jambem málem nevystačim s málem

z lyrickejch subjektů mi zbyly jenom cáry marionet

a z těch ti, lásko, vyčaruju čáry máry sonet