Black metal zastává mezi hudebními žánry zvláštní místo a kvůli svému kontroverznímu dědictví má dost pochybnou pověst i u mnoha vyznavačů hudebních experimentů. Jak poslouchat například formativní nahrávky norských blackmetalových skupin a nepociťovat znepokojení nad explicitně šovinistickými projevy velké části zúčastněných hudebníků? Lze se vůbec se ctí vypořádat s odkazem žánru, který zahrnuje misogynii, bělošskou nadřazenost a rasismus či inklinaci k nejextrémnější pravici?

Kromě toho se může zdát, že ani hudebně nemá tento žánr příliš co nabídnout, neboť jej předchází pověst ospalého monstra, které se už dávno nikam nevyvíjí. Od dob své největší slávy v osmdesátých a devadesátých letech se black metal stáhl zpět do undergroundu a orientoval se převážně na úzkou komunitu specializovaných fanoušků. V jistém smyslu se skutečně uzavřel v jasně vymezených hranicích – po počátečním vzplanutí následovalo období úpadku a stagnace, okořeněné občasnými úkroky k elektronice či folku, nebo naopak návraty ke kořenům, nicméně stále v celkem očekávatelných podobách. Vznikl tak jasně ohraničený prostor, který lze poměrně spokojeně obývat, ale zároveň se dříve nebo později musel stát sebeparodií.

Nalíčení kluci v upnutých džínách

Temné síly, které se povedlo vyvolat, se ale vymkly kontrole hudebníků v dobrém i zlém, a proto mohl black metal ožít vlastním životem, osvobodit se od nadvlády temného dědictví a oslovit i ty, kteří zastávají antifašistická stanoviska a používají hudební žánry jako odrazový můstek pro další experimenty. Tuto trajektorii velmi výstižně shrnul Adam Tomáš v článku o slovenské skupině Besna (viz A2 č. 21/2023), která se hlásí k black metalu a zároveň naplňuje výše zmíněné charakteristiky. Analogickým směrem míří i kniha Black Metal Rainbows (Blackmetalové duhy, 2023), která se pokouší tuto pověst zpochybnit a ukazuje ponurou scénu v mnohem pestřejších barvách, než jak se obvykle jeví. Stanimir Panayotov a Daniel Lukes ji sestavili z množství různorodých textů, jež doplňuje eponymní, více než jedenáctihodinová hudební kompilace.

Ke queer tématům má black metal blízko už od svých počátků – tvořili ho, jak píše Drew Daniel z elektronického dua Matmos, „nalíčení dlouhovlasí vyhublí kluci v upnutých džínách, zpívající o tom, jak pláčou v lese“. Zdánlivě paradoxní spojení extrémní stylizace a důrazu na autentičnost vzbuzuje často posměšky, podobně jako v případě queer identit, nicméně právě v tomto pohybu se odhaluje parodický a melancholický charakter každé lidské identity, jak ukázala filosofka Judith Butler. Stejně jako některé formy queer politiky se i hudba až překvapivě snadno překlápí do identitářství, které jinou než vlastní odlišnost odmítá a fetišisticky lpí na svých – žánrových či politických – dogmatech. To se výstižně ukazuje hned v jednom z prvních příspěvků, v němž Drew Daniel zachycuje peripetie svého sólového projektu The Soft Pink Truth po vydání alba Why Do the Heathen Rage? (2014). Po množství nenávistných reakcí, které se na něj snesly, by se mohlo zdát, že metalová komunita o žádné žánrové transgrese nestojí, a to navzdory všem extrémním formulacím o individualismu a překračování pravidel.

Kniha se však proti takové představě ostře staví a ukazuje black metal v radikálně rovnostářské podobě, která je otevřená pro všechny bez rozdílu. V jistém ohledu jde o nejdemokratičtější hudební žánr vůbec, ať už díky převaze jednočlenných projektů, lo­-fi produkci, často využívající primitivní nahrávací technologie, nebo hrdému a láskyplnému amatérství. Příspěvky také úspěšně vyvracejí falešnou představu o maskulinním, či rovnou misogynním žánru, v němž není místo pro queer identity a radikální feminismus, mimo jiné tím, že je v nich zmíněno množství sólových projektů nebo skupin, které tvoří ženy: za všechny například Liturgy, Murkrat, Myrkur, Chaos Rising, Feminazgûl či Denigrata.

Transcendentální špinavost

Texty v knize se dají rozdělit do tří okruhů, jež se často navzájem propojují: první tvoří teoretické eseje, druhý hudební publicistika a poslední autorská reflexe hudební tvorby či vizuálního umění. Příspěvky mají různé formy a překvapí svou odlišností – prostor dostávají akademické studie, osobní konfese i radikální literární experimenty. Je pochopitelně obtížné z mnoha příspěvků vybrat ty reprezentativní. Všechny tři přístupy se například spojují v textu filosofa Stevena Shakespeara, který black metal zkoumá skrze fenomén špinavosti a analyzuje konkrétní nahrávky na pozadí koncepcí hudby u Kierkegaarda, Schopenhauera a Hegela. Výsledkem je koncepce „transcendentální špinavosti“: podstatou žánru je nečistota, rozklad a pomíjivost.

Filosof Stanimir Panayotov zkoumá black metal z širších filosofických perspektiv a rozvíjí protiklad duhové rozmanitosti v kontrastu s fascinací černou barvou a temným prostředím lesa. Black metal je mezi hudebními žánry v podobné pozici jako černá v paletě barev – může jít o absenci barevnosti, anebo o všechny barvy smíchané dohromady. Nad rolí algoritmizace, digitální kultury a nástupu AI modelů se zamýšlí mediální teoretička Bogna Ko­nior v osobně laděném eseji, v němž zároveň popisuje svou cestu k black metalu v prostředí katolického Polska. V kontextu politického vývoje posledních let zaujme text filosofky Niny Power, který spojuje blackmetalový žánr s nárůstem depresí u mužů v posledních desetiletích. Text vychází z autorčiny kontroverzní knihy What Do Men Want? (Co muži chtějí, 2022) a z jejího obratu od marxistického feminismu ke konzervatismu. Ze sevřenějších teoretických příspěvků stojí za pozornost také studie umělkyně Alizy Shvarts, analyzující tvorbu kytaristy Micka Barra a roli rituálního zabití osla v textu Jak něco udělat pomocí slov (1962, česky 2022) Johna L. Austina. V souvislosti s prózou Kov (2022) Karla Veselého (viz A2 č. 14–15/2023) zaujme příspěvek hudebnice Catherine Fearns, který pojednává o literárním uchopení fiktivní metalové kapely Vox Inferi a o typických žánrových stereotypech.

Překračování žánrového dědictví

Knihu doprovází stejnojmenná hudební kompilace, která je podobně široce rozkročená a směřuje od přímočařejšího výrazu, v němž má black metal pořád blízko k rockové hudbě, k experimentálnějším postupům, elektronice či noisu, ale i k akustickému ztišení. Pokud jde o extrémnější polohy, za zmínku stojí například skupina Bull of Apis Bull of Bronze, která rituální ambient propojuje se syrovým metalem, nebo disco remix skladby Take Me Away from All This Death experimentálního projektu Caïna. Objeví se ale i klidnější akustické polohy, například půvabná píseň Like a Drunkard Reels od Esben and the Witch.

Kniha i kompilace jsou nejcennější právě tehdy, když ukazují potenciál black metalu v překračování dědictví, jehož konkrétní rysy jsou však velice nejasné. Z jistého úhlu pohledu totiž tento žánr skončil dříve, než vůbec dospěl, a navíc toho po něm příliš nezůstalo – jeho zřejmě nejvýraznější vlastností je silná tendence k rozkladu, ba přímo k „sebeanihilující negaci“. Jeho síla spočívá v tom, že balancuje na tenké hranici mezi hravou autostylizací a naprostou oddaností věci. Koncept hudebního žánru se tak rozkládá na sadu nástrojů, které lze vy­­užít pro vlastní tvorbu. Ty mohou být hudebně limitující, ale zároveň jsou k dispozici naprosto všem – právě v tom tkví přednost „duhového“ pojetí black metalu. Přes všechnu fascinaci temnotou jde v první řadě o svobodu tvořit – v anonymitě, bez kultu osobnosti – a zejména se co nejvíce soustředit na hudbu samotnou. Právě tím se black metal dostává z omezení úzce specializovaného žánru a stává se unikátním – jako veškerá skutečně experimentální hudba.

Autor je hudební publicista.

Daniel Lukes, Stanimir Panayotov, Jaci Raia: Black Metal Rainbows. PM Press, Oakland 2023, 448 stran.