Po práci v Historickém muzeu Bosny a Hercegoviny (HMBIH) vyjíždím na kole do vzpomínkového parku Vraca kousek nad údolím města. Je to sice blízko, ale převýšení sarajevských kopců je extrémní. Místo jsem vyhledal přes web Spomenik Database, ale když k němu dorazím, nemůžu nic moc najít. Celý park s koncepcí podobnou třeba pražské Letné je totiž zarostlý křovím a stromy. Vidím pomalu sestupující schody a postupně rozpoznávám žulové římsy pod bující zelení. Při bližším ohledání zjišťuji, že jde o rozsáhlou strukturu chodníčků a stěn, do nichž jsou vysekána jména, citáty a data dedikovaná antifašistickému odboji. Procházím žulovo­-betonovým labyrintem plastik a historických poznámek, prolézám další rozpadlou stavbu a potkávám bronzovou sochu ženy spílající nebesům. Když sjíždím z tohoto záhadného vrchu zpět do „evropského Jeruzaléma“, při zapadajícím slunci sleduji, jak se rozsvěcejí minarety mešit a zpěvy muezzinů se jeden po druhém nesou městem.

Válka o paměť

Později si dohledávám historické fotografie parku Vraca a dochází mi, že stromy a keře mi ve skutečnosti bránily ve výhledu. Nepatřily tam. Vyrostly jen proto, že od konce obléhání Sarajeva není nikdo, kdo by se o památník staral. Podle Donalda Niebyla, administrátora webu Spomenik Database, mohlo vzniknout v Jugoslávii až dvacet tisíc různých…