Po práci v Historickém muzeu Bosny a Hercegoviny (HMBIH) vyjíždím na kole do vzpomínkového parku Vraca kousek nad údolím města. Je to sice blízko, ale převýšení sarajevských kopců je extrémní. Místo jsem vyhledal přes web Spomenik Database, ale když k němu dorazím, nemůžu nic moc najít. Celý park s koncepcí podobnou třeba pražské Letné je totiž zarostlý křovím a stromy. Vidím pomalu sestupující schody a postupně rozpoznávám žulové římsy pod bující zelení. Při bližším ohledání zjišťuji, že jde o rozsáhlou strukturu chodníčků a stěn, do nichž jsou vysekána jména, citáty a data dedikovaná antifašistickému odboji. Procházím žulovo­-betonovým labyrintem plastik a historických poznámek, prolézám další rozpadlou stavbu a potkávám bronzovou sochu ženy spílající nebesům. Když sjíždím z tohoto záhadného vrchu zpět do „evropského Jeruzaléma“, při zapadajícím slunci sleduji, jak se rozsvěcejí minarety mešit a zpěvy muezzinů se jeden po druhém nesou městem.

Válka o paměť

Později si dohledávám historické fotografie parku Vraca a dochází mi, že stromy a keře mi ve skutečnosti bránily ve výhledu. Nepatřily tam. Vyrostly jen proto, že od konce obléhání Sarajeva není nikdo, kdo by se o památník staral. Podle Donalda Niebyla, administrátora webu Spomenik Database, mohlo vzniknout v Jugoslávii až dvacet tisíc různých památníků. Kolik železobetonových abstraktních monumentů, leckdy ukrytých uprostřed hor, ve skutečnosti bylo, se ale již nikdo nedozví. Mnoho z nich totiž zničila další válka.

Niebyl má samozřejmě na mysli veškeré typy paměťových míst: DIY vzpomínkové desky, pomníčky, ale i státem řízené stavby a paměťové instituce po celé Jugoslávii – muzea a areály sloužící ke vzdělávání dalších generací socialistické Jugoslávie. Konstitutivním momentem byl v jejich případě právě „národněosvobozenecký boj“ vedený komunistickou partyzánskou armádou v horách Jugoslávie.

O čtyřicet let později na stejném území začali místní bojovat proti sobě. Jugoslávie se rozpadala a politickou transformaci do národních států doprovázelo několik let kruté války. Kopce nad Sarajevem obsadila srbská armáda a památník Vraca se stal strategickým místem pro ostřelování Sarajeva snipery.

Ředitelka HMBIH Elma Hasimbegović říká, že válka v Bosně neskončila rokem 1995 a oz­­brojeným střetem. „Válečnou zónou“ je dnes kultura vzpomínání. Ta je v Bosně a Hercegovině dodnes konfliktem národních narativů, projevujícím se znovubudováním (ale i ničením) pomníků a památných míst obětí poslední války.

Jak se pozitivně vypořádat s dědictvím socialistické paměti na partyzánské hnutí a současně s čerstvým celospolečenským traumatem, které multikulturní bosenskou společnost rozděluje na čím dál separovanější části? S tímto nesnadným úkolem se už třicet let navzdory nevídané finanční a legislativní nejistotě vypořádává právě Historické muzeum v Sarajevu.

Je konec května 2024, do Sarajeva přicházejí vedra. Sedíme ve stínu venkovní části budovy muzea. Kolem nás se válejí zbytky válečné techniky. Některá z oprýskaných děl se prý vytáhla během obléhání Sarajeva, ale ve skutečnosti jsou součástí expozice o partyzánských bojích. Pracovnice muzea Ševala Mrndžić přichází s džezvou a hrnky. Scházíme se všichni u odpoledního kafe. Každodenní rituál, o kterém si už prý nikdo nepamatuje, kdy začal. Ptám se, zda má v pondělí muzeum zavřeno jako jiné výstavní instituce. Kolega Nikola Motika prohlásí: „Máme otevřeno každý den. Není důvod, proč mít zavřeno.“ Hasimbegović přikývne. Když pak během následujících měsíců poznávám muzeum zevnitř, zjišťuji, že tady se opravdu pracuje pořád.

Popsat atmosféru „muzea“ není úplně jednoduché. Na první pohled oprýskaná, zarostlá a pomalovaná budova působí spíš jako squat středoevropského formátu. Vybledlé plakáty s dávno proběhlými výstavami, rozpadající se fasáda, náhodná seskupení věcí uskladněná v rozích. Člověk by čekal, že narazí na freeshop a hardcoreový koncert, když vstupuje po rozpadlých schodech do areálu. Namísto squatterské odměřenosti vás ale vítá nečekaná srdečnost místního pracovnictva. Za omšelou fasádou muzeum ve skutečnosti nabízí bohatý vzdělávací program. A za určitou rozvolněností hranic toho, co je a co není součástí expozice, se skrývá velmi specifická historie muzea, která zahrnuje skutečnost, že v něm po válce zaměstnanci zůstali a několik let zde pracovali bez nároku na mzdu.

Území nikoho

Ve zlaté éře Jugoslávie sloužilo tehdy nazývané Muzeum Revoluce budování narativu o vítězství jugoslávských partyzánů nad fašismem. Od šedesátých do osmdesátých let zde byla trvalá expozice, archiv a sbírka zhruba čtyř set tisíc artefaktů.

„Architektura budovy byla navržena na míru vyprávění o antifašistickém osvobození. Slavní malíři, sochaři a designéři Jugoslávie byli osloveni, aby vytvořili díla ilustrující národněosvobozenecký boj. Pro Tita muselo umění splňovat dvojí funkci, mělo být nejen krásné, ale mít i vzdělávací rozměr,“ přednáší muzejník Amar Karapuš zahraničnímu studentstvu před malbou Ismeta Mujezinoviče, jež je jugoslávskou aluzí na Delacroixovu Svobodu vedoucí lid.

Socialisticky orientovaná koncepce Muzea Re­voluce se rozpadla spolu s rozpadem Jugoslávie. „I během obléhání docházeli pracovníci muzea do práce každý den. A snažili se sbírky uchránit před zkázou,“ pokračuje Karapuš. Když po třech letech skončilo obléhání Sarajeva, budova byla v dezolátním stavu, protože stála na hlavní ulici, která byla ostřelována srbskou armádou. „Ve střeše byly obrovské díry, okna byla vysklená, a zároveň muzeum přišlo o veškeré státní dotace, takže ho zaměstnanci začali po válce opravovat sami, i když to neuměli,“ vypráví Hasimbegović o situaci těsně po válce. „Válka skončila a politický systém se úplně změnil. Mu­zeum se po rozpadu Jugoslávie legislativně dostalo na území nikoho. Přestalo patřit státu.“ Poválečné trauma a nový režim antifašistický mýtus nezajímal. „Celá instituce začala být naprosto nechtěná a nesmyslná. Systém přestal potřebovat příběh socialismu,“ popisuje Hasimbegović situaci paměťové instituce, která připomíná i transformaci v České republice. Jen s tím rozdílem, že zde nebyl nikdo, kdo by muzeum chtěl. Někdo, kdo by stávající zaměstnance vyhodil a nahradil je novými. A tak ti původní udržovali muzeum dál.

Malý tým muzea začal postupně budovu s „vyprázdněným narativem“ naplňovat novým obsahem – expozicí o schopnosti přežití sarajevského lidu během tříletého obléhání.

Ta je v muzeu dodnes a představuje nápadité kutilství městského člověka, který je odstřižen od základních potřeb, jako je elektřina, voda i zdravotnické vybavení. „Věci jsme posbírali od obyvatel Sarajeva, když jsme v roce 2003 výstavu otevírali. Tehdy to byla první expozice ve městě, která se obléhání Sarajeva věnovala,“ vypráví Hasimbegović. Schopnost přežití a historie obléhání je součástí muzea také proto, že samotní pracovníci jsou svědky těchto dějin. V tomto smyslu jde o extrémně citlivé téma, i přesto tým dlouhodobě hledá cestu, jak o této historii nemluvit jen jako o strašné hrůze. „Časem se kolem nás vytvořila velká komunita lidí, která nám pomáhala, ale udržet v pár lidech takovou instituci bylo velmi náročné. Dosud zde nemáme topení. V zimě pracujeme v kabátech. Tak jsme se v roce 2012 rozhodli zveřejnit, v jakých podmínkách se muzeum a jeho pracovníci nacházejí, a spustit veřejnou kampaň,“ líčí ředitelka muzea. Kampaň pak popisuje jako jeden z bodů obratu vedoucího k nové koncepci muzea: „Nadále jsme chtěli pracovat se sbírkami dnes ideologicky nevhodného, ale kvalitního umění. Chtěli jsme vytvořit z muzea prostor pro kritickou diskusi, a to se nám myslím stále daří.“

Partyzánský odkaz

Na konci června je atmosféra v muzeu napjatá. Dokončují se práce na zatím největší expozici. Tisknou se poslední panely, zasychá beton a restaurovaná partyzánská mlátička na obilí se přesouvá na své místo. Jsem svědkem nejambicióznějšího projektu muzea, venkovní výstava o partyzánském boji za druhé světové války volně navazuje na původní expozici z šedesátých let. Ta je doplněna mezinárodní reflexí tématu díky projektu Wer Ist Walter, který muzeum zaštiťuje. Právě mezinárodní spolupráce je zřejmě jedna ze strategií, jak udržet instituci bez státních dotací v chodu. „Expozici o antifašistických bojích děláme i proto, že se snažíme najít nějaký moment, kolem kterého bychom mohli stmelit rozdělenou bosenskou společnost. A ten vidíme v odkazu partyzánského hnutí druhé světové války,“ uzavírá Hasimbegović. Muzeu se tak daří udržet kontinuitu vyprávění příběhů o lidské solidaritě i společenském odporu. Příběhy nevypráví jen vlastním programem, ale i vlastní existencí, která může být do budoucna inspirativní i pro tuzemské paměťové instituce.

Autor byl v Historickém muzeu Bosny a Hercegoviny na studijní stáži v létě 2024.