S Olenou Zareckou se setkávám vedle velkého dekorativního obrazu Vítr, který její babička Alla Horska vytvořila před šedesáti lety. Několikametrová mozaika z kousků skla a smaltu tehdy zdobila fasádu oblíbené restaurace Vitrjak (Větrný mlýn). Nyní je podnik zavřený a samotná budova je utopená mezi mrakodrapy. Panó, které spojilo motivy ukrajinského lidového umění a avantgardy, se odlupuje a je očividně zanedbané. Zarecka říká, že se podílela na petici požadující jeho opravu, protože Vítr je jediná babiččina monumentální práce, která v Kyjevě zůstala. Horska se svou skupinou, do které patřil Viktor Zareckyj, Borys Plaksij, Hryhorij Synycja, Anatolij Lymarjev a Borys Smyrnov, vytvořili většinu svých prací na východní Ukrajině. Tehdy totiž ideologičtí dozorci v hlavním městě utahovali uzdu, kdežto Donbas byl monumentálnímu umění otevřený – přijeďte a pracujte. A oni tuto možnost využili.

„Současníci Allu Horskou vnímali jako člověka, který vnáší do umění svěží vítr. Moc dobře věděla, že monumentální umění je prostředkem propagandy a že skrze něj může podsouvat zakázané myšlenky. Proto se ve svých dílech soustředila na monumentalismus, jako by cítila, že je potřeba zanechat toho po sobě co nejvíc,“ říká mi autorčina vnučka.

Tým Horské vytvořil mozaiky s hornickou tеmatikou – Uhelný květ nebo Prométheus –, do nichž umělci tajně zakomponovávali národní kolorit, například prostřednictvím ozdobných obrázků slunečnic anebo využitím modré a žluté barvy. Proces předkládání a schvalování skic byl náročný: existovaly umělecké komise, které jako stalinské trojky rozhodovaly o tom, zda tyto práce přijmout a poskytnout peníze na jejich realizaci. Kupříkladu k mozaice Strom života měli výhrady: rostlina je zobrazena s kořeny, což naznačuje její ukrajinský původ, a to odporovalo socia­listickému vidění, jehož předpokladem bylo vytváření univerzálních sovětských obrazů bez zdůrazňování národní identity. Umělci z toho museli nějak vybruslit, a tak si honem vymysleli, že strom s kořeny připomíná uhelnou šachtu a těžní věž.

„Obstát před takovou uměleckou komisí bylo náročné. Známý je případ vitráže s vyobrazením básníka Ševčenka, která neprošla z toho důvodu, že neodpovídala obrazu ,sovětského člověka‘. On ale nikdy sovětským člověkem nebyl! Horska během diskusí nad jednotlivými díly mnohdy ztrácela trpělivost, nechala se ovládat emocemi a svůj nesouhlas vyjadřovala hlasitě a impulzivně. Přitom by stačilo, kdyby zvolila umírněnější přístup, méně excentrický a diplomatičtější. Na jednání proto obvykle posílali jiné členy týmu, kterým se dařilo dohodnout kompromis. Když se podíváte pozorně, mozaika Vlajka Vítězství není ozdobena žádným sovětským symbolem – žádné srpy a kladiva,“ uvažuje Olena Zarecka.

Na stěnách donbaských škol se díky kompromisům objevovala pestrobarevná panó s prvky huculské výšivky nebo malovaných kraslic, které byly pro původní ukrajinské obyvatelstvo a návštěvníky z jiných zemí připomínkou ukrajinské identity tohoto regio­nu. Byly to barevné ostrůvky v šedi hornické každodennosti. Souběžně s tím byli umělci generace „šedesátníků“ zastrašováni, snažili se je zlomit, jejich blízcí přátelé končili v pracovních táborech. Moc důsledně ničila jakékoliv zárodky jiného myšlení. Požadavky týkající se občanských, náboženských a národních práv, byť pocházely jen od malého okruhu lidí, byly považovány za protistátní činnost, neboť jednotliví nespokojení občané mohli rozsévat pochybnosti vůči vládnoucí moci mezi širšími vrstvami obyvatel. Disidenty izolovali od společnosti, posílali je do vězení nebo do psychia­trických léčeben. Ale ani to odpor umělců nezastavilo, naopak jej posilovalo.

Horska zdůrazňovala, že v monumentálním umění se jako v moři rozpouštějí jednotlivá „já“ – může se tedy zdát, že umělci byli zbaveni své individuality, přesto však po sobě určitou stopu zanechali. Že by to byl následek kolektivního myšlení, prosazovaného sovětskou mocí? Když ale v roce 1968 Horska podepsala „Dopis sto třiceti devíti“ – otevřenou výzvu proti represím vůči ukrajinským umělcům –, její jméno bylo za trest vyškrtnuto ze seznamu dekoratérů muzea Mladá garda, což se jí znatelně dotklo. „Zbavili mě autorství, vzali mi jméno,“ stěžuje si ve svém dopise příteli Stefanu Zalyvachovi, žijícímu v exilu.

Brzy nato zbaví Horskou i života – zorganizují její vraždu, kterou zamaskují jako rodinný konflikt. Odkaz disidentské umělkyně, které bylo pouhých čtyřicet let, se snažili zamést pod koberec. Pod záminkou oprav začali donbaské mozaiky překrývat. Takový osud čekal i fantasmagorická díla Poštolka a Strom života v Mariupolu. Panó se jako zázrakem při rekonstrukci budovy našla a dočkala se obnovy. Na začátku plnohodnotné invaze ruských vojsk na Ukrajinu však byly nalezené mozaiky zasaženy granátem a teď v nich zeje veliká díra. Mariupol je obsazen a osudy uměleckých děl nikoho nezajímají.

„Bojím se, že okupanti všechno opraví a pokusí se Horskou ukrást, aby z ní udělali typickou sovětskou umělkyni. Je hrozné si představit, že mohou všechno překroutit, protože ona byla naopak proti režimu,“ obává se Olena Zarecka.

Bála jsem se totalitárního systému

Kyjevanka Jevhenija Fullen vede umělce­-muralisty a opakovaně se dostává do víru pomluv. Je obviňována z ničení historických budov, a dokonce byl vydán příkaz k odstranění její nástěnné malby. Jde o murál – tedy velkoplošnou malbu na zdi – věnovaný Francii jako projev vděčnosti za vojenskou podporu Ukrajině. Na budově měly být ztvárněny postavy ze slavného románu Victora Huga Chrám Matky Boží v Paříži (1831, česky 1921): Quasimodo, který drží Esmeraldu v náručí nad propastí, a vedle nich chiméra.

„Měli jsme povolení a souhlas sousedů, ale některým obyvatelům se nelíbila podoba chiméry. Jsou pověrčiví, berou to jako špatné znamení: dům prý zasáhne raketa. Lidem nedochází, že chiméry zdobí katolické katedrály v Evropě. Není na tom nic špatného,“ vysvětluje Jevhenija.

Nakonec si městská správa vzpomněla, že je budova historickou památkou, a donutila autory přenést mural na jiné místo. Nanesený náčrt byl přetřen barvou.

Právě tento „případ s chimérami“ se v Kyjevě stal podnětem ke zřízení komise, která se o murály stará. Podle jejích iniciátorů je hlavní město vizuálně znečištěno nekvalitními díly umělců­-monumentalistů. Bez oficiálního povolení teď není možné na veřejnosti podobná díla vytvářet. Fullen se domnívá, že komise bude schvalovat pouze ty práce, které souzní s nepsaným oficiálním trendem – malovat něco patriotického, ale spíš abstraktním než hyperrealistickým způsobem.

Jevhenija Fullen k tomu říká: „Namísto abychom dávali umělcům možnost se prosadit, abychom je podporovali, zaznamenáváme spíš úpadek. Vždycky jsem se bála totalitárního systému, represí, ale teď mám pocit, že se ubíráme podobným směrem. Začíná mocenská kontrola nad tvůrci, a to mě děsí. Co se týče komise, je tam osm nebo devět lidí, jsou mezi nimi i muralisté, což samozřejmě vede ke střetu zájmů. Existuje celý seznam dokumentů, které musí člověk dát dohromady, pak se dostavit na obhajobu návrhu, předložit vizualizaci, jak práce vypadá, zleva, zprava, z boku, zespodu. A potom to možná schválí. Nevylučuji, že budou potřeba úplatky. Ale my jen chceme, aby ve městě bylo alespoň o jednu oprýskanou zeď méně, bez zbytečné byrokracie.“

Umělkyně a její tým vytvářejí díla se sociál­ním podtextem – bojují proti domácímu násilí a vyzývají k propuštění zajatců. Nedávno oživili plot na pozemku dětského domova a teď se pustili do úpravy útulku pro zvířata. Nevynechávají ani portrétní práce – vytvořili murál na počest padlého vojáka a hokejového šampiona Ukrajiny Oleksandra Chmila. Projekt sponzorovala jeho manželka. Avšak kolem murálu, na němž byl zobrazen bývalý vrchní velitel Ozbrojených sil Ukrajiny Valerij Zalužnyj, vznikly kontroverze a musel být přesunut. Dílo se nacházelo na zdi internátu pro děti se speciálními mentálními potřebami a údajně na ně mělo špatný vliv, protože se přes plot hrnuli zájemci, kteří si ho chtěli vyfotit. Fullen má však podezření, že skutečný důvod je jiný.

„To už jsou politické hry, z murálu dělají politický nástroj, agitku. Pro mě je umění o seberealizaci, obzvlášť když teď mluvíme o svobodné zemi, kde máme být svobodnými lidmi. A nás se snaží vtlačit do standardů. Buď spolupracuješ, anebo jsme proti tobě. Chceš zobrazit člověka, který zachránil zemi, zabránil postupu ruské armády, ale nemáš na to právo. Historické postavy mají zelenou, zato pro současníky zřejmě ještě nenastal správný čas.“

Daň za nesouhlas

„Otec byl zásadový člověk, s mocí nikdy nedělal kompromisy, ani když to mělo katastrofální následky,“ konstatuje syn známého umělce z řad šedesátníků Boryse Plaksije. Setkáváme se v obyčejném bytě panelového domu, který připomíná spíše muzeum. Místnosti a předsíň jsou plné obrazů a zdobené dřevěným vyřezávaným nábytkem s podivnými vzory. Sedíme v kuchyni za barem a syn, který se stejně jako jeho otec jmenuje Borys Plaksij, začíná vzpomínat:

„Není to obyčejný byt, ale ateliér, kde otec pracoval až do svých posledních dnů. Zatímco s Allou Horskou vytvářeli mozaiky ze skla a keramiky, sám začal pracovat se dřevem. Otec dokázal na ulici najít nějakou větev a proměnit ji v umělecké dílo. Jako malého mě také zapojoval do práce, dovoloval mi něco vyřezávat. Jednou mě dokonce vzal na výpravu do Čerkas, kde vyzdobil park gigantickými dřevěnými sochami se ševčenkovskou tematikou.“

To vše se ale odehrálo až těsně před rozpadem Sovětského svazu. Do té doby si musel Borys Plaksij prožít čistky KGB. Pronásledování začalo poté, co společně s dalšími disidenty podepsal „Dopis sto třiceti devíti“. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Plaksij byl nucen předělat své malby v restauraci Chreščatyj Jar v centru Kyjeva, kde bylo zobrazeno několik desítek progresivních dobových básníků. Umělec to kategoricky odmítl, a tak malby ze stěn seškrábali dělníci. Posléze byl vyhozen z oddělení monumentálního umění Kyjevského výtvarného kombinátu.

„Znamenalo to naprosté vyobcování, protože bez státních zakázek člověk zůstal bez výdělku. Přátelé se snažili otci pomoct, dávali mu své zakázky na Leninovy portréty, na které jim už nestačily síly. Byl donucen je vyrábět. Nakonec odjel na Sibiř, kde pracoval jako portrétista – bylo to jakési nucené sebevyhnanství,“ vypráví Plaksijův syn. Umělec se mohl do Kyjeva vrátit až téměř po deseti letech. Disidentské hnutí bylo v té době prakticky potlačeno, i když s některými přáteli Plaksij udržoval kontakty.

Jsem vandal, ale lidem se to líbí

Umělec Hamlet Ziňkivskyj vytváří černobílé streetartové plakáty. Dlouhá léta považovaly charkovské úřady jeho díla za formu vandalismu, a proto je pracovníci komunálních služeb ničili. Přesto od začátku plnohodnotné invaze zdobí Hamletova nástěnná malba hlavní vchod polorozpadlé budovy magistrátu. Tohoto murálu se symbolickými Molotovovými koktejly se nikdo nedotkl, stejně jako dalších jeho prací.

„Charkov je moje pouliční galerie. Všichni obyvatelé města znají autora těchto děl a jsou ochotni je bránit. Velice mě to těší! Je to hájení společného prostoru. Když byla situa­ce nepřehledná, udělal jsem na ulicích spoustu prací ,barbarsky‘, bez ohledu na pravidla. Kdybych za každou z nich dostal pokutu, byla by to nepředstavitelná suma. Jsem vandal, ale moje nápady se lidem líbí. Mimo jiné připravuji Charkov na návrat jeho obyvatel, až válka skončí,“ prozrazuje umělec.

Hamletovy murály jsou nepřehlédnutelné, člověk se s nimi setkává na každém kroku. Kromě obyčejných plotů a zdí využívá autor i zajímavější lokace, například trafostanice, kovové dveře nebo garáže. Každý Hamletův obraz je vždycky doprovázen charakteristickými nápisy: „Čas nás slyší“, „Klíče čekají na své majitele“ a podobně.

„S městskou správou se nestýkám, nevšímám si jí. Nemám zájem s nimi spolupracovat, přestože mi od nich přišly nabídky. Jsem soběstačný. Policisté mi nebrání, a pokud mě zastaví, chtějí si se mnou udělat selfie. Samozřejmě to tak nebylo vždycky, kdysi mě odváželi na stanici, ale časem mi moje jméno začalo pomáhat a teď mi dává jakousi povolenku volně tvořit.“

Jestliže ukrajinští monumentalisté šedesátých let doufali, že jejich díla budou existovat po staletí, současní umělci nepočítají s tím, že by jejich nástěnné malby vydržely déle než deset let. Říkají, že se čas zrychlil. Nonkonformismus však nezmizel. Neochota hrát podle pravidel moci nadále spojuje různé generace ukrajinských umělců, kteří si pro své vyjádření zvolili ulici. Je však rozhodně nutné rozlišovat: v minulosti šlo o boj za svobodu projevu v uzavřeném totalitárním systému, kdežto nyní se jedná o nové výzvy v mladé demokratické zemi ve válečném stavu, kde mají umělci přece jen možnost otevřeně vést dialog s veřejností i s byrokracií. Pro současné muralisty sice bývá úsilí o „právo na malbu“ nervově vyčerpávající, ale jejich předchůdce často stálo i život.

Autorka je novinářka a dokumentaristka.

Z ukrajinštiny přeložila Romana Stasiv.

Text vznikl v rámci stipendia Rozstaje. Projekt je spolufinancován vládami České republiky, Maďarska, Polska a Slovenské republiky prostřednictvím visegrádských grantů z Mezinárodního visegrádského fondu. Posláním fondu je prosazovat myšlenky udržitelné regionální spolupráce ve střední Evropě. Těší se podpoře těchto partnerů: Stichting Global Voices, Bázis – Maďarský literárny a umelecký spolok na Slovensku, Fiatal Írók Szövetsége, Česká asociace ukrajinistů, Kolegium Europy Wschodniej a Sensor.ua.