Když jedete na třítýdenní pracovní cestu do Paříže, je potřeba vyřešit, co s volným časem. Jako průvodce mi posloužila současná francouzská literární superstar Constance Debré, která dle svých vlastních slov jen píše knihy, šuká holky a hodně plave. Vzal jsem ji tedy – z jedné třetiny – za slovo a náruživě se vrhl na plavání. K bazénu jsem to měl z ubytování asi jen tři sta metrů – šlo o jeden z plaveckých stadionů, v nichž loni probíhaly olympijské závody. A jakkoli patřím k zarytým kritikům tohoto sportovního megazvěrstva, plavání jsem si na tomto místě náramně užíval.

Problémy s plaveckou čepicí (od bizarní zápůjčky erární růžové až po opakované nákupy větších a větších velikostí, než se mi do té poslední podařilo narvat mé „cheveux longs“) lze vnímat jako nevýznamnou peripetii na cestě ke konečnému uspokojení. A co víc, bylo to skoro zadarmo! V tomto bodě se však idylka bohužel kazí. Přestože jednorázový vstup činil jen tři a půl eura, v bazénu zalitém slunečními paprsky se blyštila takřka výhradně bílá těla, což ostře kontrastovalo s tím, jak vypadají ulice okolní čtvrti s početnou přistěhovaleckou komunitou. Třídní rozdíly francouzské společnosti se tak pod pěti kruhy vyjevily ve své monstrozitě.

Ale přece jen jsem lidi tmavé pleti na svých plaveckých misích potkal: v útrobách stadionu drhli sprchy a vytírali podlahy, případně plnili funkci sekuriťáků. Constance Debré má pravdu, že ve Francii si i chudí mohou dovolit pravidelně chodit do bazénu. Jen bych k tomu na základě vlastní zkušenosti dodal, že mít plavky, plaveckou čepici a brýle tak úplně nestačí.