Před delším časem jsem na Smíchovském nádraží kupoval Nový prostor od pěkně oblečeného sympatického pána v brýlích. Vždy jsme spolu prohodili pár nezávazných přátelských a příjemných slov. Někoho mi připomínal, ale nemohl jsem si vybavit koho. Pak jednoho dne zmizel a nahradil ho vysoký zachmuřený vousáč poněkud horšího zevnějšku. Když jsem mu poprvé podával hrst mincí, důkladně si mě měřil od hlavy až k patě a patrně hodnotil stav mého oděvu i obuvi. „My dva jsme na tom asi tak stejně,“ odtušil soucitně. Člověče, já mám sociální kapitál, pomyslil jsem si. Pod vlivem jeho intervence jsem si však o nejbližším víkendu koupil bundu a boty bratru skoro za deset tisíc. Mě nikdo s bezdomovci srovnávat nebude, zatvrdil jsem se.

Teď mi po letech náhle došlo, komu se ten první prodejce podobal. Byl to katolický kněz a biolog Marek Orko Vácha! Sepnulo mi to, když jsem si prohlížel fotografie, které tuto intelektuální i duchovní celebritu zobrazují v úloze manekýna pro obchod se značkovým oblečením. Spirituální ikona zde pózuje v elegantním klobouku, má na sobě dále legendární volnější voskovanou bundu, klasické pánské džíny, rebelsky modré rámové kožené mokasíny Berwick Skipton, tradiční italskou grenadinovou kravatu, bytelný skládací deštník z dílny Fox Umbrellas. Rozsáhlý doprovodný rozhovor s farářem nese titul „Když máte rádi dobré jídlo a hezké oblečení, jste velmi blízko Bohu“. Vácha zde hlásá zdravé postoje k všednímu životu: „Chlap se má umět hezky obléct. Umět uvařit jídlo. Dát si s tím práci. A načančat to na talíř.“ Cituje i další názory v tomto duchu, například „Kupte si oblečení o jednu úroveň vyšší, než si můžete dovolit“ (právě to jsem udělal, vis maior) nebo „Používejte svůj oblíbený parfém. Používejte ho často.“ (To prý řekl papež František. Ale možná i on někoho cituje. Že by… Ježíše? Nejspíš z nějakého apokryfu, kdoví, co všechno před námi tají.)

Jen si dělej blázny z pozoruhodné a skromné osobnosti, tak osvícené, že pořádá i mše v hospodě, jen proto, že se jednou nechal vystrojit! (Ostatně ty šaty mu asi potom zase sebrali, to by se duchovní prohnul. I když ani reklama se nedělá zadarmo.) Jenže co by tomu řekli naši velcí katoličtí literáti? Jako bych to viděl a slyšel. Jan Zahradníček cudně odvrací zrak, Jaroslav Durych syčí nevolí jako kobra a zorničky má zúžené na milimetr, Josef Florian bere do jedné ruky bič a do druhé browning, Jakub Deml si jde pro sekyru, se kterou seká hlavy slepicím, Bohuslav Reynek nevěřícně mžourá zpoza brejliček a tiše káže: „Vyválej se v hnoji, aby ses očistil!“ A jako vrchol všeho Šimon Stylita, který žil třicet let na sloupu, udiveně vytahuje na provázku deodorant, který mu posílá Vácha z budoucích časů. Ne, nevzbudil by dříve příliš pochopení pokrokový kněz. Leč doby se mění.

Třeba je to první vlaštovka. Ti faráři, co vypadají k světu, vezmou na půl úvazku práci modelů. Vždyť ty platy jsou žebrácké. Jen aby si pak nepletli molo s kazatelnou a naopak. Církev bude trochu pop. Nemůže to uškodit. Otevřou se nové obzory. Duchovno se ohákne a navoní. Neptejme se pouze, zda měl Kristus měšec, ale také jestli měl stylistu a vizážistu.

A já si nakonec myslím, že ten bezdomovec ze Smíchova možná i Marek Vácha byl. Snad to měl jako exercicie a něco si z toho od­­­nesl. Třeba že ten, kdo nic nemá, je velice daleko Bohu a že, když se to vezme za správný konec, vždycky se můžeme dostat do těch nejlepších šatů.

Autor je literární historik a kritik.