Závěrem srpna polonahý únosce motorové lodi najel na mělké dno Berounky v Radotíně. Nejdřív se zpěčoval, potom způsobně zalehl na přídi a nechal se odvést černými kombinézami.

Týden nato, o nějakých sedmnáct kilometrů proti proudu dál, okoušeli Starou řeku muži a ženy v prvorepublikově vyhlížejících plaveckých úborech. Druhý ročník Memoriálu Ignáta Herrmanna, rekreačního závodu „na počest spisovatele“, se téměř kryl s nekulatým, stým sedmdesátým prvním výročím autorova narození. Aby byla Herrmannova zakladatelská role organizátora a rozhodčího prvních veřejných zemských závodů v plavání, konaných na Vltavě 25. srpna 1895, živě připomenuta i ve století jednadvacátém, memoriál dozoroval a vítěze vyhlašoval Herrmannův dvojník. Pro vystižení atmosféry memoriálu lze s jistou mírou přibližnosti citovat slova, jimiž někdejší vltavský závod popsal přispěvatel pátého čísla měsíčníku Plavectví z roku 1957: „Závodní dráha byla jen pomyslná, protože bylo startováno z vody, kde se plavci museli seřadit, a záviselo velmi mnoho na šikovnosti startéra, zda a za jak dlouho se mu podařilo závodníky srovnat tak, aby všichni měli poměrně stejnou délku tratě; jeho úkol byl o to těžší, že všichni se tlačili na to místo, kde byl proud největší. Právě tak pořadí v cíli záviselo hlavně na soudcích, protože i cílová čára byla jen pomyslná.“ A dále: „Na závodníky bylo pohlíženo jako na výstředníky, trening byl neznámý pojem, závodní řády neexistovaly a obecenstvo – pokud vůbec přišlo – se bavilo jako na pouti.“

Oficiální ohlasy memoriálu byly veskrze kladné, jak tomu bývá u kulturních akcí zrobených zdola. Euforický cantus firmus těch, co za obecného veselí oblažili svá těla v tekoucí vodě, doplnila teskná replika bývalé prodavačky bývalé Jednoty, usazené na dece nedaleko veřejných záchodů: „Skvělé! Škoda, že špatně chodím, kdysi jsem znala v řece skoro každý kámen!“ V řádu věcí bylo i udílení titulu Miss mokré tričko. Získala jej žena, „jejíž historický plavecký úbor po vynoření z vody nabyl nečekaných vlastností“.

Jiný pozdně srpnový den seděla na jedné z plaveckých luk Dolního Poberouní oblečená žena, držela psa na vodítku a lítostivě zírala na hladinu řeky. Její muž se marně snažil nalodit jiného psa na vypůjčený paddleboard. K nohám mu kladl pádlo, aby obraz polidštěného zvířete byl úplnější. Fotil to a s výsledky nebyl spokojený. Žena odešla bez koupání. Muž se vyhoupl za psa a svezl ho na protější břeh.

Postarší pár přišel až kolem desáté. Ona se svlékla do plavek, vedle sebe položila Klostermannovy Lístky ze šumavské epopeje a usnula. On chodil po travnaté pláži a mnohomluvně telefonoval se svou lékařkou. Do řeky šel až dokonale uklidněný. Dokonce nabídl asi desetiletému chlapci, že mu doplave „na hloubku“ pro zatoulaný míč. Žena, která Klostermanna neotevřela, svěřila se nehybnému rybáři, že včera s manželem zkoušeli Berounku ve Skryjích a že tam nebyla ani zdaleka tak ledová. V rákosí pod polámanou vrbou bylo možné k večeru zahlédnout tvář básníka Petra B.

Dál pod splavem obtéká Berounka areál bývalé betonárky, kde na betonovém plácku mezi břečťanem obrostlými nosníky portálového jeřábu krouží okolo plastových kuželů budoucí motocyklisté. Město se rozhodlo, že neatraktivní areál okrášlí keříky v květináčích a bambusovými zástěnami, na které dva dorostenci dodavatelské firmy rozvěsili červeno­-bílé záchranné kruhy. Publikum, převážně z řad jedinců se sníženými rozlišovacími schopnostmi, mohlo být spokojeno. Pod nečinný jeřáb přišla pobesedovat Anna Hogenová. Následovalo „akrobatické vystoupení na šále a kruhu“. Promítání Menzlova konejšivého zpracování Vančurova Rozmarného léta narušila bouřka. Silné hromy otřásaly odstavenými soupravami CityElefantu na nedalekém nádraží. Hroty zahradních trampolín se v prudkém větru komíhaly za betonovými ploty vzor „štípaný kámen“. Shrbený muž bydlící za zdí betonárky měl ten večer početní žně. Už před časem u bočního východu z areálu nainstaloval čidlo reagující hlasitým pípnutím na kohokoli, kdo mine jeho dům. Dav prchající před deštěm muži připravil nepřetržitou, osm a půl minuty trvající zvonkohru o jediném tónu.

Kdo důvěřuje svým smyslům, byl patrně i letošní léto při průchodu dolnoberounským venkovem zastižen nepatřičnými představami, tichým smutkem a drobným, usměvavým násilím na veřejném prostoru i přilehlé přírodě, ze které se tu ukrajuje jako kdekoli jinde. Expanzi vilového dekorativismu vzdoruje řeka, která teče po zaniklém dně druhohorního moře. Mramorový památník nejvyšší naměřené teploty vzduchu na území republiky od počátku pravidelného měření v roce 1770 bude stát dál. Hranice 40,4 stupně Celsia nebyla letos překonána.

Autor je literární kritik.