Vaculíkův Český snář začal vznikat v průběhu roku 1979 během autorovy tvůrčí krize na údajné doporučení Jiřího Koláře: „Piš, člověče, o tom, proč nemůžeš psát!“ Ludvík Vaculík v něm zaznamenává sny, zachycuje své aktivity vydavatele a distributora samizdatu, rodinný a osobní život, milostné vztahy, výslechy na policii i celé spektrum dění v disidentském okruhu – přátelská setkávání a večírky, projevy solidarity, diskuse a polemiky, řevnivost a podezírání, odjezdy do emigrace. Komentuje poměry a společenskou atmosféru, předestírá své názory a způsob uvažování, a ukazuje tak, z čeho vyrůstá a jak je formován jeho myšlenkový a tvůrčí typ. Dominuje u něj konzervativní pohled na svět, potřeba řádu, silná vazba k přírodě i lidské dělnosti, zakotvení v minulosti („Všechno bylo, nebude už nic“) a tendence k vyhraněnému občanskému postoji.

Otevřené dílo

Jak konstatuje Daniela Iwashita v doslovu, Vaculík bytostně touží vyvolat lidskou odezvu, a proto soustavně provokuje situační reakce a interakce, prubířsky zkouší ostatní i samotný režim, aby (si) ozřejmil, zač stojí on sám i druhá strana. Totéž se ostatně projevovalo v jeho iniciátorské roli už od šedesátých let – ať už šlo o jeho novinářské aktivity, projev na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967, provolání Dva tisíce slov z června 1968 nebo o petici za politické vězně.

Po ineditním vydání Českého snáře spisovatel požádal o vyjádření řadu osobností z disidentské komunity, z nichž většina v knize přímo vystupuje nebo se jich text nějak dotýkal. Mnozí vyjádřili z četby nadšení a označili knihu za mimořádný počin – dokonce za největší dílo světové literatury, knihu hodnou Nobelovy ceny a podobně (v zahraničí nicméně próza úspěch autorovy Sekyry a hlavně Morčat nepřekonala). Vaculík svým tvůrčím gestem vytvořil knihu o „životě“, román, který se pokusil překlenout umělost literatury a budovat text jako otevřené dílo se spoluúčastí aktérů, kteří se vyslovují nejen v knize, ale jejichž hodnocení celého projektu, shrnutá ve druhém svazku, nazvaném Komentáře a hlasy k Českému snáři, z odstupu vytvářejí jeho pandán a dávají mu další rozměr.

K vysokému ocenění knihy jistě přispěla i Vaculíkova intence rehabilitovat či konstituo­vat význam disidentského ghetta, jež ovšem zároveň zobrazuje jako prostředí „lidské, příliš lidské“, které netřeba glorifikovat a patetizovat, neboť jen usiluje o obnovení normality základních společenských a politických hodnot i obyčejné humánnosti.

O čem je tento román?

V těchto souvislostech se stal Český snář dokumentem doby. Jeho kvality však nespočívají jen ve svědectví o strategiích odporu v době normalizace a o zvrácenosti policejního režimu (rozhovory s vyšetřovatelem Státní bezpečnosti dnes působí už jen stěží uvěřitelně – spisovatel je obviňován zejména z toho, že píše), ale také ve způsobu utváření díla samotného. Záznamy deníkového charakteru se proměňují nezastíranými dodatečnými zásahy a editováním a výsledek nelze jednoduše uchopit: „O čem je tento román? Ani dobře nevím, protože jsem ho nečetl.“

Rafinovanost postupů, uvolněný nadhled i jistá hravost, poloha mezi upřímností a studem, dokladem a stylizací ale získává zároveň platnost smrtelně vážného sdělení svým neústupným hledáním autenticity, jakkoli je objektivně vzato podmíněná, relativní a částečná: „V pozůstalosti se může nanejvýš najít důkaz, že všecko je ještě víc pravda.“ Případným pochybovačům to autor sděluje přímo: „Kdo chce autorovi vytýkat, že toto všecko je artistní figura, když přeci musíte vidět, kolik uvádí opravdového smutku?“ Jak výstižně konstatoval literární historik Vladimír Karfík, „zatímco spisovatel píše knihu, táž kniha píše spisovatelův osud“. Z deklarací se stávají činy, které lze ověřit, tvůrčí akt vede nepřetržitý dialog se skutečností, do níž vstupuje, aby ji proměnil.

Odpovědnost k polis

K přednostem knihy patří i Vaculíkova vytříbená schopnost pozorování, vycházející z vnímavé všímavosti, intuice, zkušenosti i hlubokého zájmu o lidi a svět nejrůznějších fenoménů. To všechno mu umožňuje bystře vnikat pod povrch věcí. Umí pozorně číst momentální konstelace i mentální naladění okolí. Sny, které stojí na začátku a konci knihy, jako by kompenzovaly spisovatelovu ne­­ochotu příliš fabulovat a potřebu mít vše pod kontrolou. Jsou vůči realitě komplementární, někdy ji až nerozlišitelně zastupují nebo odrážejí různá přání či tužby – a protože se při tom chovají nespolehlivě, musí nakonec autor poslední sen sepsat už při vědomí.

Působivost Vaculíkovy knihy trvá, i po letech v ní lze rozpoznat autorovu vůli otevírat si dílem svět a zároveň světu předkládat dílo v jeho otevřenosti, vytvářet si jím dopředu svůj příběh, ale také do něj nechat vstupovat spolu s časem i ostatní. Spisovatel knihou vyznává a stvrzuje svou odpovědnost k polis a stejně tak buduje a reflektuje svou integritu a svobodu.

Autor je literární historik a kritik.