Vaculíkův Český snář začal vznikat v průběhu roku 1979 během autorovy tvůrčí krize na údajné doporučení Jiřího Koláře: „Piš, člověče, o tom, proč nemůžeš psát!“ Ludvík Vaculík v něm zaznamenává sny, zachycuje své aktivity vydavatele a distributora samizdatu, rodinný a osobní život, milostné vztahy, výslechy na policii i celé spektrum dění v disidentském okruhu – přátelská setkávání a večírky, projevy solidarity, diskuse a polemiky, řevnivost a podezírání, odjezdy do emigrace. Komentuje poměry a společenskou atmosféru, předestírá své názory a způsob uvažování, a ukazuje tak, z čeho vyrůstá a jak je formován jeho myšlenkový a tvůrčí typ. Dominuje u něj konzervativní pohled na svět, potřeba řádu, silná vazba k přírodě i lidské dělnosti, zakotvení v minulosti („Všechno bylo, nebude už nic“) a tendence k vyhraněnému občanskému postoji.

Otevřené dílo

Jak konstatuje Daniela Iwashita v doslovu, Vaculík bytostně touží vyvolat lidskou odezvu, a proto soustavně provokuje situační reakce a interakce, prubířsky zkouší ostatní i samotný režim, aby (si) ozřejmil, zač stojí on sám i druhá strana. Totéž se ostatně projevovalo v jeho iniciátorské roli už od šedesátých let – ať už šlo o jeho novinářské aktivity, projev na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967, provolání Dva tisíce slov z června 1968 nebo o petici za politické vězně.

Po ineditním vydání Českého…