Retrospektivní výstava jednoho z předních malířů rakouské meziválečné moderny Rudolfa Wackera (1893–1939) Magic and Abysses of Reality (Kouzlo a propasti reality) ve vídeňském Muzeu Leopoldových volně navazuje na předchozí výstavu Splendor and Misery (Lesk a bída; viz A2 č. 15–16/2024), která podrobně přibližovala hnutí nové věcnosti (Neue Sachlichkeit) v meziválečném Německu a Rakousku. Zatímco Wackerova tvorba byla na generační přehlídce zastoupena pouze několika málo obrazy, nyní se kurátorská dvojice Laura Feurle a Marianne Hussl­-Hörmann rozhodla věnovat totožný výstavní prostor výlučně dílům tohoto umělce. Proč si pro takovou podrobnou a reprezentativní přehlídku autorky výstavy nevybraly populárnější a známější autory, jako jsou Otto Dix, George Grosz nebo Max Beckmann, ale právě Wackera?

Pět let na Sibiři

Život Rudolfa Wackera začal idylicky. Narodil se do bohaté měšťanské rodiny v Horním Rakousku a pro životní cestu umělce se rozhodl v šestnácti letech během pobytu v horských lázních. Rodina jeho volbu podpořila, a tak ještě toho roku nastoupil na školu kresby v rodném Bregenzu u Bodamského jezera, odkud se později přesunul do Vídně, kde se neúspěšně hlásil na Akademii, a nakonec studoval několik let ve Výmaru, kde si vypěstoval silný vztah k německé malířské tradici. Pak ale přišla první světová válka. Wacker narukoval – dobrovolně – ihned po jejím vypuknutí a po několikaměsíčním výcviku byl poslán na východní frontu. Na území dnešní Ukrajiny však byl brzy zajat a dalších pět let strávil jako válečný zajatec v sibiřském Tomsku.

Doprovodná publikace k výstavě uvádí, že Wackera v zajetí pro jeho nízkou šarži sice nečekala žádná tvrdá práce, stále však muselo jít o stresující zkušenost v dramaticky se měnícím prostředí Ruska kolem roku 1917. Wacker se nicméně zvládl sblížit s několika dalšími spoluvězni a hlavně přečíst téměř pět set knih – kromě kapesního vydání Fausta, které si přivezl s sebou, četl, co mu přišlo pod ruku: Gogola, Dostojevského a Gorkého, ale také například německý překlad Whitmanových Stébel trávy. Do Evropy se tak podle kurátorek vrátil intelektuálně nasycen a s kladným vztahem k „ruské duši“, který mu vydržel do konce života – stejně jako přátelství s několika rakouskými spoluvězni.

Doma na Wackera čekala zpráva, že jeho otec mezitím zemřel a rodina přišla o všechen majetek. Ačkoli finanční problémy od té doby navždy definovaly jeho životní cestu, u rozhodnutí být umělcem bez jakýchkoli pochyb setrval. Na cestách po výstavách v Německu i Rakousku pečlivě studoval, kam se mezitím umělecká scéna posunula. V Berlíně potkal ateliérovou modelku Ilse Moebius a v roce 1922 se s ní oženil.

Stejně jako mnozí další rakouští intelektuálové jeho generace četl Otto Weiningera, německé romantiky a Friedricha Nietzscheho. Přes svůj liberální a otevřený vztah k sexualitě měl nakonec veskrze tradiční patriarchální názory na genderové role a kreativní schopnosti mužů a žen. Je cenné, že kurátorky se toto téma neštítily otevřít, ale nakonec se zdá, že neměly moc na vybranou – celý poválečný oddíl výstavy se věnuje Wackerovým kresbám, v nichž expresivním způsobem zobrazoval jakousi Frau Klimesch, postarší, groteskně sexualizovanou ženu, kterou kladl do opozice k mladistvé světici­-matce, své ženě Ilse. V těchto kresbách vrcholilo jeho poválečné hledání: umělecké i osobní.

Síla zátiší

K malbě se Wacker definitivně obrátil v ro­­­ce 1924, kdy se s manželkou přestěhoval z Vídně do rodinného domu v Bregenzu. V tomto období stál také u založení bodamské skupiny Der Kreis, jejímž cílem navzdory formálně modernistickému směřování bylo v první řadě vystavovat a prodávat, jinými slovy: uživit se volným uměním v ekonomicky nestabilní době. I z těchto důvodů jsou pro práce členů a členek Der Kreis typické tradiční žánry jako krajinomalba, portréty nebo pohledy do interiéru. Wacker tak z pragmatických existenčních důvodů v polovině dvacátých let objevil celoživotní téma, jímž se nakonec proslavil – komplexní symbolická zátiší, ve kterých pracoval s různými domácími objekty, hračkami, dětskými panenkami a groteskními portréty sebe a svých známých.

Ve své práci se Rudolf Wacker otevřeně porovnával s Otto Dixem, jehož tvorbu sledoval a obdivoval a o jehož malbách si do deníku napsal: „Pečlivě jsem ho prozkoumal s ohledem na formální a technické aspekty a zjistil jsem, že mé nové práce v porovnání vykazují mnohem preciznější prokreslení podrobností, větší bohatost detailu a důkladněji zpracovaný povrch.“ Vůle dotahovat realistickou malbu až na samou hranici Wackera nakonec dovedla k fascinujícím hyperrealistickým zátiším připomínajícím trompe l’oeil starých holandských mistrů, ve kterých se setkávají pokojové rostliny, dětské kresby, barokní malby na skle nebo dřevěné gotické sochy.

V porovnání s většinou autorů nové věcnosti byl Wacker daleko subtilnější – nezajímala ho kritika povrchní měšťanské morálky poválečné Výmarské republiky ani otevřené komentování hrozeb sílícího nacistického Německa. Postupem let lidské postavy (které u něj byly stejně vždy typizované a stylizované) vyměnil za loutky, maňásky a panenky, které stavěl do tísnivě zneklidňujících situací. V třicátých letech si za model vybírá čím dál očividněji poničené, pohozené a jinak deformované figurky, což interpreti jeho díla dávají do přímé souvislosti se zhoršující se politickou situací ve střední Evropě.

Rakouská zkušenost

Rok 1933 byl pro mnohé malíře nové věcnosti klíčovým zlomem, který odhalil jejich poměr k Hitlerovu Německu – Wacker se však ze své rakouské pozice dokázal ještě několik let vyhnout postoji, jenž by pro něj byl přímo ohrožující. Fakt, že Otto Dix byl donucen odejít z drážďanské akademie a přestěhoval se k Bodamskému jezeru, Wacker ve svém deníku komentoval s pohoršením (zatímco souběžně používal jazyk pracující s termíny jako národ či rasa): „Jaká obrovská chyba, snažit se zničit typicky německého malíře, který má tak bohatý emoční život a je tak skvělý dělník německého umění!“

Kurátorky nezamlčují, že Wacker se v tomtéž roce přidal k austrofašistické Národní frontě, v doprovodné publikaci však toto rozhodnutí historik umění Jürgen Thaler vysvětluje strachem z Hitlerovy expanzivní politiky a také jako pragmatickou volbu: mělo mu dopomoci k finančním prostředkům na cesty do Vídně, aby tam mohl vystavovat a prodávat svá díla, chodit na výstavy a setkávat se s přáteli z Tomsku. V roce 1935 se Wacker neúspěšně ucházel o místo profesora na vídeňské akademii a jeho finanční situa­ce byla nadále žalostná. Nacistická politika zatím čím dál víc zasahovala do jeho nejbližšího okolí: díla mnoha autorů a autorek skupiny Der Kreiz byla představena na výstavách „zvrhlého umění“ v Drážďanech (1935) a Mnichově (1937) nebo konfiskována. Wacker však neuhnul, zúčastnil se i poslední výstavy Der Kreiz v roce 1937, zatímco výstavu Entartete Kunst otevřeně kritizoval a pokusil se zorganizovat protest ze strany vídeňských institucí.

Po neúspěchu Národní fronty ochránit Rakousko před anšlusem Wacker ze strany vystoupil a podle autorek se definitivně obrátil do vnitřní emigrace – v posledním sále výstavy jsou k vidění už jen obrazy květin, hub a akvarijních ryb. Po domovní prohlídce gestapa v roce 1938 se na jaře následujícího roku léčil se srdečními problémy, ale nedlouho nato, v sedmačtyřiceti letech, zemřel. Může se tak zdát paradoxní, že jen o několik měsíců později byly jeho obrazy zařazeny do výstavy ve vídeňské Neue Galerie. Zdánlivá neutrálnost jeho maleb a silná inklinace k německé malířské tradici ovšem mohly zapříčinit, že nový režim dokázal Wackerovu touhu vzepřít se německé expanzi přetavit v národovecký narativ.

Domnívám se, že Rudolf Wacker byl pro velkou monografickou výstavu vybrán právě pro svoji těžkou čitelnost a nejednoznačnou povahu. V jeho osobnosti se totiž ukazuje komplikovaná zkušenost středostavovského rakouského malíře, který se chtěl v první řadě uživit svým uměním, ale zároveň byl po celý život pronásledován politikou. „Malířství 15. století je sedimentem společenského vztahu,“ napsal kdysi historik umění Michael Baxandall – a vídeňský řez malířským dílem Rudolfa Wackera odhaluje, kolik černého lógru ze života v Rakousku mezi dvěma světovými válkami se v jeho životě a obrazech usadilo.

Rudolf Wacker: Magic and Abysses of Reality. Leopold Museum, Vídeň, Rakousko, 30. 10. 2024 – 16. 2. 2025.