Studie H. P. Lovecraft: Proti světu, proti životu (H. P. Lovecraft: Contre le monde, contre la vie, 1991) je debutová kniha Michela Houelle­becqa, psaná na přelomu osmdesátých a devadesátých let. V předmluvě k pozdějšímu vydání z roku 1998 autor uvádí, že by se tento text dal považovat za jeho první román, jehož hlavním – a vlastně jediným – hrdinou je sám Howard Phillips Lovecraft. Spisovatel weird fiction z první poloviny 20. století nepochybně působí jako románová postava a mezi protagonisty Houellebecqových knih vlastně velice dobře zapadá. Lovecraft byl společenský outsider, který pohrdal modernitou, měl komplikovaný vztah k sexualitě (byl výrazně asexuální), život považoval za utrpení a nedílnou součástí jeho světonázoru byl i vypjatý rasismus, namířený vůči všem etnikům kromě anglosaského. V nějakém ohledu by se dokonce dalo říct, že Proti světu, proti životu není ani tak román, jako spíš manifest. Lovecraft zajímá Houellebecqa nejen jako radikální osobnost a tvůrce fascinujících knih, ale i jako model, možná dokonce vzor umělce, který nachází důstojnou existenci navzdory tomu, že považuje život za marný a zlý – k tomu ostatně odkazuje už titul knihy i nadpis jedné z kapitol: „Howard Phillips Lovecraft nás učí, jak učinit svou mysl živou obětí“.

Uhrančivý rasismus

Nejsem takový znalec Houellebecqa, abych dokázal „jeho“ Lovecrafta porovnat s postavami, kterými zabydluje vlastní romány. Je ale nesporné, že na něj hledí s neskrývanou fascinací, do níž zvládne pojmout i tu nejodpornější Lovecraftovu vlastnost, totiž rasismus. Kniha vznikla v době, kdy se interpretace Lovecraftova odkazu teprve začínala formovat do nynější podoby, kdy je spisovatel považován za jednu z nejzásadnějších postav moderního hororu a jeho dílo je čteno velmi seriózně. Ještě v roce 1992 publikoval Josef Škvorecký esej Podivný pán z Providence, kde k Lovecraftovi přistupuje s velkou nadsázkou jako k představiteli campu, jehož bizarní literární styl budí nechtěný úsměv. Zároveň tehdy existovala také tendence číst Lovecrafta psychoanalyticky a chápat jeho monstra jako projevy potlačené sexuality. Své první texty také psal literární historik S. T. Joshi, který se v devadesátých letech stal ústředním hlasem současného seriózního vnímání Lovecrafta coby autora umělecky hodnotné, ateisticky laděné nadpřirozené literatury – což je stejné pojetí, jaké reprezentuje i Houellebecq.

Joshiho dvoudílná, extrémně podrobná kronika I Am Providence: The Life and Times of H. P. Lovecraft (Já jsem Providence. Život a doba H. P. Lovecrafta, 2010) patří spolu s Houellebecqovým útlým textem k tomu nejlepšímu, co jsem o spisovateli četl. Vlastně se vyplatí oba texty vzájemně porovnávat, protože jejich autoři přistupují k Lovecraftovi s podobnými názory, ale se zcela opačnou metodou. Joshiho práce je detailní analýza všeho, co po Lovecraftovi zbylo – jsou tu rozebrány jeho texty o astronomii, básně, dopisy i všemožná svědectví. Je to nedocenitelná publikace pro korekci řady mýtů, jež o autorovi kolují. Houellebecq naproti tomu sepsal elegantní syntézu, v níž dokázal hutně, efektivně a zároveň sugestivně vylíčit to, co dnes považujeme za jádro Lovecraftovy poetiky. Dá se říct, že autorovu komplexní osobnost v řadě ohledů zjednodušil a že maximálně přiblížil spisovatelův život duchu jeho textů. A abychom Lovecrafta nahlédli i v těch aspektech jeho životního osudu i jeho tvorby, které nezapadají tak hladce do bezútěšných kontur jeho nejslavnějších děl, k tomu jsou dobrá Joshiho díla.

Pozoruhodné je rovněž porovnání obou životopisů z hlediska reflexe Lovecraftova rasismu. Houellebecq i Joshi konstatují, že vášnivá nenávist k jiným etnikům výrazně formovala spisovatelovu imaginaci. Houellebecq, který i později chápal rasismus jako své zásadní téma, Lovecraftovy názory rozhodně nesdílí, ale jsou jedním z důvodů, proč je pro něj autor tak uhrančivý. Nesmíme si však plést uhrančivost s přitakáním. Houellebecqa obecně zajímá nenávist jako kreativní motor lidské psychiky. Úplně ve stejném duchu se vyjádřil o Lovecraftovi i britský autor sci­-fi a hororu China Miéville, který ocenil jeho povídku Děs redhookské čtvrti, protože podle něj představuje strašlivý uragán fantazie vzešlý ze spisovatelova odporu k přistěhovalcům. V tomto případě je ale opravdu vhodné nastudovat si i Joshiho, který Lovecraftův rasismus probírá velmi detailně a na konkrétních příkladech. Joshi rasistické aspekty autorova odkazu příkře odsuzuje (což bychom samozřejmě měli udělat všichni), ale zároveň je podrobně analyzuje, popisuje jejich povahu a odhaluje jejich kořeny (i to bychom měli učinit, pokud nás Lovecraft zajímá).

Spiknutí proti lidskému druhu

Kromě Joshiho knihy se sluší v souvislosti s Houellebecqovou studií zmínit ještě jeden text. Thomas Ligotti, americký spisovatel weird fiction, který také začal psát v osmdesátých letech, publikoval v roce 2010 esejistickou knihu The Conspiracy Against the Human Race (Spiknutí proti lidskému druhu). Není přímo o Lovecraftovi, ale jde o po­jednání na téma pesimistické filosofie a hororové literatury. Ligotti tu především odhaluje vlastní autorská východiska, čerpající z představy deterministického univerza, v němž lidská psychika působí jako anomálie poháněná iluzí svobodné vůle. Zároveň je to ale plod stejného myšlenkového nastavení, s nímž Houellebecq píše Proti světu, proti životu, a Lovecraft je tu zmíněn jako jeden z klíčových inspiračních zdrojů. Ligottiho pesimismus a jím deklarovaný význam umění v životě je přece jen jiného ražení než ten Lovecraftův, ale zároveň silně navazuje na Houellebecqem vyslovený záměr „učinit svou mysl živou obětí“.

Autor je publicista.