Botanická zahrada Praha

Vinice sv. Kláry

To se u nás málo vidí – tak široký terasovitý rádius plný jižanských černých hlav. Vinné révy. Skruty a zuby. Seshora svah vypadá jako obrovitá krojová suknice, prostě zdobená řádky. Nebo jako ochranný límec pro psa. Dnes zrovna pod šedými mraky, které nesou sníh. Nevypad z nich, a ony nadité plují dál. Odkryly sirný svítivý podklad nad sebou a celý svah rázem žlutě rozkvet. Proměny se dějí rychle, na kopci to bliká, přeháňky.

Réva je i není vysoká. Není to ani les, ani keř, nemá to listy, něco má dráty, drápy. Momentálně je vichr, s „vertiko“ zkrouceninami to ale nehne. Viniční domek pode mnou rozvazuje šílené větrné proudy, půlí je, za domkem se zase spojují a uhánějí nad Palírku. Bílé stěny stavby a vybledlá šindelová střecha slouží jako projekční plátno mrakům a sem tam prolétnuvšímu listu Ginkgo biloby. Ten je tu nedaleko. Jako kovová, dávno bezšatá socha. Giacometti. Kdyby trochu přibral. Tady listy stromům ulétly nejspíše už v září.

Je to jiný kraj

než u nás dole.

Ve svahu pod hlavami rév půdu nepravidelně posypali černošedou břidlicí. Někdo. Vypadá tak. Větší kameny jsou pomalovány žlutými a šedými pruhy. Anebo z nich vyvěrají. Kameny mají ostré hrany. Drsný rol zjemňují plstěné divizny, leží všude možně – vyskládané podšálky jsou základy květen pro příští rok.

V údolí plave Trojský zámek. Bez listí listnáčů ze všeho zůstávají kostry – budov, zídky, parku. Labyrint z buxusu (nebo je to bučina?) je shora tak jednoduchý. Neztratila by se. A díky dnešnímu osvětlení na dosah. V cípech hvězdicové výsadby malé jabloňové sady. Všechno je narýsované a jednoznačné. Výstavba. Vítr stále odfukuje mraky a smog, aby bylo vidět lépe. Vltava za zámkem je proti všemu malá, je to strouha. Podívaná.

A dole na silnici

začali větrem

vlát i psi.

Rostlinná společenstva

Ve svahu výše se nacházejí rostlinami a půdou vymezené celky, biotopy různých druhů a pojmenování:

Bílé stráně

Tady rostou stepní druhy sprašové či kamenné stepi. Obyčejně je zde výprah. A sucho, i když prší.

Volovec, krvavec, pumpava, devaterka, čistec

Archa Bohemica

Toto místo zastiňuje ořešák s kolečkem opřeným o kmen a je tu zastoupena trojská stepní květena:

škarda, máčka, ožanka houk, bytel, silenka, vraneček, violka, bělička, kozinec

Středoevropské slanisko

Nelesní mokřadní společenství, které „vyžaduje pastvu“. Slanisko je holofyt. Holobyt.

Mohou zde růst jen rostliny, které snášejí nejvyšší zasolení:

šišák, ledenec, skřipinec, hadí mord malo­úborný, blešník, starček

Hadce Čech a Moravy

„Hadec je serpentinit, mívá černou až zelenavou barvu a šupinovitý vzhled jako hadí kůže.“ Mnoho hořčíku, není zde konkurence. Sem tam něco. Pod jabloní.

Prha, arnika, sleziník, rožec, tamka, kukuřička Smejkalova, chrpa čekánek, kostřava, česnek šerý, silenka, trávnička, hadí mord rakouský

A podél chodníků

růže zabalené na zimu.

Nejsou to lampy?

Ne, dopravní značky.

Japonská zahrada

Do Japonské zahrady vstupuji s kávou. Uctivě, a co krok, to jiný velký plochý kámen. Žádné drobení. Jsem za brankou. Míjím černé kamenné „bufetové stolky“ a na jeden kávu odkládám. Pod stolky asi v sezóně někdo bydlel, píší: Libora měňavá, fíkus, jilm vaz, cypřišek hrachonosný, habr korejský. Víc se nad těmito dřevěno­-kamennými prvky nezamýšlím, teď je na nich i pod nimi prostě prázdno a jen ta káva.

Pomalu přijdeme (já a dvě staré paní) k barevnému keři. Nikdo nemluví. Díváme se na krásnoplodku japonskou (Heavy Berry), na jejích větvičkách jsou dozrálé metalízové fialové korálky. Plody. Nejdou navlékat. Jsou to cukrářské perličky. Tahle senzace nemůže být skutečná, barva a lesk jsou tak vzdálené našim místním zahradám. To je, proč by měl člověk cestovat, aby uznal, že je normální, když na keřích rostou maršmelouny, mince nebo volská oka. Estetický zážitek umocňuje fakt, že větve jsou bezlisté – keř je vizuálně nekomplikovaný, má jen dvě barevné složky.

Stojíme a díváme se.

Stojíme a díváme se.

Nikoho nenapadá si čichnout. Napadá mě to až doma, přeci to ale nebyl květ.

Pak jsou hned poblíž dva keře podobného názvu: krásnoplodka vidličitá. Větvičky jsou také olepeny perličkami, zde ale bílými. Metalíza.

S dámami jsme se rozdělily, já se dívám na keř napravo, ony nalevo. Myslím, že plody jsou polystyrénové a potěžkávám je. Vůbec nevím, jestli jsou lehké, anebo těžké. Chtěla bych je rozmáčknout a zjistit, co je uvnitř. Mohlo by to například lepit, nevábně vonět, barvit, případně explodovat. Neudělám to, babičky se dívají.

Za krásnoplodkami je nízký javor, drobné hořící lístky po zemi. Strom pelichá. Kombinace oranžové s fialovou je smrtelná.

Hluk narušuje ticho sběrače listí, je to stroj a vjede i na nejužší cesty, projíždí kolem mě a vyfukuje vůni pryskyřice. Chci se od traktoru vzdálit, ale stroj jede za mnou. Dělám zákruty, vstupuju na trávník, podcházím stromy – pořád tu je. Zastavím se. Ztrácí se mnou trpělivost, předjíždí mě.

„Ruční sběrač“ sbírá listí do černých pytlů, nosí je přes rameno a skládá na chodník. Tam také leží stočené bambusové ploty.

Do řevu motoru:

Kolik máš těch pytlů?

Tři a tři.

Co?

Tři a tři!

Kolik?

Šest.

Pod borovicí bonsai

rákosovka velká

dřín lékařský

okraji plodů svítá

kořenům višně Goudomovy rostou hadí hlavy

Schmee

záhada

rohoží na chodníku přibývá

jiná krásnoplodka fialová je ještě víc obsypaná vánočním příběhem

jeřáb zabalený v jutě?

Vistárie škrtí altán

svazek vysoké ozdobnice je přepásán černým popruhem

pořídit parte

cedulky pobořené

sběrač listí cedule sbírá a zapichuje je, kam ho napadne – svídu nazval ptačím zobem

Stará Japonka s kabátem s kapucí s kožešinou zvedá nejhezčí javorové listy a dává si je do kapsy. Je nenápadná, schovaná v oblečení.

Nejspíše tou dobou

ve svém Japonsku.

Liché skupiny prvků.

Jeden pán upravuje hráběmi kamínkovou suť pod bonsajemi, pěti bonsajemi, píše do křemenů stále stejný vzkaz, jako by upravoval stadion. Dráhy pro sprintery.

Ptám se ho, jestli má úprava nějaká pravidla.

To ano, ano.

Víc nic.

Zahrada RM a RS
(nenachází se v areálu Botanické zahrady Praha)

Malá zahrada plná stezek. Vyrážím a hned zastavuju – v černém koberci z obrovských kruhových listů. Spadly nejspíš už před pár týdny, jsou bezvládné, nacucané vodou, jsou půlnoc. Tlustá vrstva. Zvolna se procházím bahnem toho šera. Beru jeden list – asi tak půlkilový, je to kus masa, ryba, ploutev, list prohlížím, rozpadá se, drobty zahazuju. Tento podivuhodný listnáč sousedí s vytáhlými bambusy a z jejich vztahu vyplývá, proč černé listy působí tak velce. Bambusové jsou drobné a je jich jako deště. Mrholení.

Bambus přečkává zimu (možná zimu vítá – zeptám se ho) zelený. V zahradě RM a RS je více druhů těchto stromů, chci se zeptat RS na přesný název, ale je v domě. Jediné, koho v tomto ztemnělém povětří zajímá florální tvarosloví

v síťoví větvoví

jsem já a kočka.

Bambusový les. Svítí oranžové kmeny z kovu. Bambus zpívá listím, šustí už jen od pohledu. Igelit. Část stezky vede tmou.

Míjím metasekvoji, opadavý strom. Slovo metasekvoje. Předpokládám, že je to nadsekvoje, nadstrom(ka).

Kvoj, kvoj, kvoj.

Vedle

na neznámých nazelenalých kmenech

choroše piškoty.

Postávám u mišpule. Teď je přesně ta doba, kdy plody přešly mrazem a jsou z nich džemové jednohubky. Hruštičky mají hrubou kůži, něco připomíná, nemůžu přijít na to, co. Vím – jsou to hrušky šedule.

Došlo mi to teď,

když jsem jednu

koupila v Lidlu.

Zdá se mi, že kůže mišpule je adept na vývar k přípravě inkoustu. Musí pustit nějakou hněď, není možné, aby ne.

Průhledy mezi bambusy zasvítily břízy. Bělo bělo bělo koré. Kmeny mají oči, několik nad sebou – jako sochy Šivy. Sledují černé jezírko. Riziko. Padají do něj. I plavou – když voda zčeří list. Anebo když se pohne reklamní červenobílý nafukovací míč České spořitelny, který stojí na hladině v zadní části jezera.

Do výhledu zasahuje mladá magnólie s pupeny. Teď?

Mezi voliérou a magnólií roste fíkovník, listy popálené, plody zelené – chutnal je mráz, dají se ale ještě jíst i člověkem, uvnitř červené, cukru málo. Vše, co na větvích visí, je znuděné.

V dálce za plotem domy, ani jsem nevěděla, že tam jsou, v létě za zahradou nebývá nic, bývá neproniknutelná.

Vypadá to, že poblíž voliéry s andulkami a zebřičkou proběhla nějaká sklizeň, na hromádce leží tyče k rajčatům, jsou použité. Záhony napěchované listím a větvemi, poblíž ořezaná růže svraskalá. Na jabloni zmenšená jablka, na jedné její větvi zavěšené zrcátko – mořská nemoc. Dřevěný dětský domek v dálce je menší a menší, pomalu ho polyká bez (nebo jiná chroština). Děti z domu majitelů jsou už velké – také kvůli nim

se domek zmenšil.

Hůlky bambusů a žebř opřené o starou třešeň, pohozená síťka. Na vybírání čolků? V listí se dají najít chomáče něčeho jemného, což může být několik třesavek zakleslých v sobě. Nebo je to prořídlý kokosový oblázek z pláže. Beru ho do dvou prstů a pokládám na cihlu. Naštěstí nefouká, jinak by tu už nebyl.

Na exotickém keři, jehož název zapomněli RM i RS, je mnoho pavučin – bez nich by se keřík jistě rozpadl. Nitě pavučin jsou orosené – proto jsem si jich všimla.

Platan nevydává hlas. Domky s křesly, plůtek, plůtek, a ne zas.

Některé listy některých rostlin jsou z netkané textilie. Originální.

Chodím a nemůžu najít konec. Ničeho.

Fíkové listy – tlapy lvů.

Tato zahrada je ZOO. ZOO rostlin. FLOO ZOO.

„U plotů máme ostnaté multiflóry, nedaří se jim vyrůst. Proti zlodějům.

Růže potřebuje slunce.

Vysoká a rostoucí i přes bambusy je himalájská omejská.

Půdokryvné čajové.

Azalka.

Růži sivou tu vysadili ptáci,

tahle je Zachráněnka.

Růže kaštanové.

Bambusy? To máš těžký, dva rody máme: Phyllostachys (lístoklasec) a menší rod Fargesia nízký s malým listím.

A úplně vzadu

vzácný keř.“

Dagmar Urbánková (nar. 1972) je ilustrátorka, básnířka a scénografka. Je autorkou knih pro děti (Byl jeden dům, Chlebová Lhota, Cirkus ulice, Maškary, Už měkoně vyvádějí, Světozor, Případ pro psí játra ad.), básnických sbírek (Ta hlava větru vypadá jako pes, Otec seče trávu, Dům aj.), próz i povídek. Naposledy vydala prózu Umřel Brežněv (Revolver Revue 2022).