Arthur Koestler (viz A2 č. 13/2023) se proslavil především románem Tma o polednách (1940, česky 1992), v němž jako jeden z prvních beletristickou formou demaskoval psychologické procesy, které způsobovaly, že během stalinského teroru i zcela nevinní lidé velmi často spolupracovali na vlastní záhubě. Mnohem rozsáhlejší část jeho díla ale tvoří texty autobiografické nebo ty, které by se daly označit za literaturu faktu. Po trojsvazkových pamětech a knize Španělský testament (1937, česky 2023), v níž autor zúročil své působení ve španělské občanské válce, vyšla v češtině kniha Příslib a naplnění (Promise and Fulfilment, 1949), která rozebírá dění v Palestině mezi lety 1917 a 1949.

Psychosomatická interpretace

Autor zde používá podobnou metodu jako v případě Španělského testamentu: v první části obsáhle líčí pozadí událostí, díky nimž mohl veskrze romantický záměr vzniku ži­dovské domoviny vůbec nabrat konkrétní obrysy, ale také nezbytný kontext související s výkonem britské mandátní správy, sionismem i židovským osidlováním Palestiny. V druhé, kratší reportážní části pak vychází ze své návštěvy Izraele v době první arabsko­-izraelské války a stejně jako v případě knihy o Španělsku hodně čerpá ze svého deníku. I u Příslibu a naplnění přitom platí, že Koestlerův přístup není ani čistě historický, ani politologický a ze všeho nejvíce připomíná žurnalistický esej s psychoanalytickým přesahem. Subjektem kazuistiky je tu útvar zvaný Palestina (Koestler tomu říká „psychosomatická interpretace“). Psychologizace je ale v případě non­-fiction literatury vždy ošemetná záležitost – a tím spíš, když se aplikuje na konfliktní dějinné události a zároveň lze předpokládat, že by autor mohl být na celé věci osobně zainteresován. Současně ovšem platí, že tak emocionální téma, jakým je izraelsko­-palestinský konflikt, se bez psychologie jednoduše nemůže obejít, zvláště s přihlédnutím ke známému klišé, že ­Izrael mohl vzniknout jen díky špatnému svědomí Evropanů.

Startovní čárou knihy je celkem logicky Balfourova deklarace (1917), kterou Koestler výstižně definuje jako „jeden z nejnepravděpodobnějších politických dokumentů všech dob, v němž jeden národ slavnostně sliboval jinému národu zemi třetího národa“. Uvědomuje si, že dopis adresovaný předsedovi sionistické organizace a podepsaný britským ministrem zahraničí si protiřečí, neboť slibuje „ustavení národní domoviny pro Židy v arabské zemi, ale bez ohrožení práv Arabů“. Nezastírá ani to, že jde o spor, v němž jsou v právu obě strany (stejnou myšlenku nalezneme o padesát let později v esejích Amose Oze). Koestler byl v době psaní Příslibu a naplnění již vyléčený jak z revizionistického sionismu, tak z marxismu­-leninismu. V otázce vlastnictví Palestiny měl jasno, na čemž nic nemohly změnit ani sympatie s židovskými osadnickými pionýry, mezi něž sám v roce 1926 krátce patřil a jimž se později věnoval v románu Zloději v noci (1946, česky 2006): „Je pravda, že Arabové v Palestině žili pod tureckou nadvládou, ale žili tam po staletí a země byla mimo jakoukoliv pochybnost ‚jejich‘ ve všeobecně uznávaném smyslu tohoto slova.“ Zkuste si představit, že by něco podobného nějaký veřejný intelektuál konstatoval dnes v Česku.

Britské selhání

Tradiční součástí budovatelské mytologie vzniku Izraele bývá civilizační narativ, který nelze jednoduše smést ze stolu, ale také platí, že je až příliš často infikován orientalismem. Propagandistického maxima v tomto směru dosáhl v bestselleru Exodus (1958, česky 1991) Leon Uris. I Koestler věnuje značný prostor popisu a analýze toho, jakým způsobem židovští kibucníci zúrodnili poušť a vysušili bažiny, a na konkrétních číslech dokládá, že v době židovského osidlování Palestiny vzrostla životní úroveň, vzdělanost, ale i populace arabského obyvatelstva. Není ovšem naivní, takže to považuje za „náhodný vedlejší produkt ekonomické expanze Židů“. Palestinské Araby sice pokládá za zaostalé, zvláště ve srovnání s židovskými osadníky, kteří spojili socialistickou ideologii s mesianismem bez spasitele, ale uvědomuje si, že civilizační vzestup nemůže sloužit jako alibi pro historickou nespravedlnost, a především, že svoboda spočívá i v tom, že vám moderní způsob života nikdo nevnucuje. Palestinské Araby nicméně opakovaně diagnostikuje jako kmenovou společnost bez „absence národního uvědomění“, což může připomínat současnou diskusi o dvojstátním řešení, v níž často zaznívá argument, že žádní Palestinci neexistují čili není důvod, aby měli vlastní stát. Když v roce 1948 Koestler svou knihu psal, skutečně se zdálo, že ve srovnání s Židy, kteří ovšem neměli co ztratit, palestinští Arabové příliš uvědomělí nejsou. Po více než 75 letech okupace však nelze než konstatovat, že pod tlakem apartheidního režimu se palestinský národ rychle ustavil.

Přesto nelze říct, že by Koestlerova interpretace byla paušálně černobílá, i když jsou jeho sympatie na židovské straně. Viníky nehledá mezi Araby ani mezi Židy. Nachází je v britské pokrytecké diplomacii, která neuváženě slíbila něco, co nemohla splnit, a pak dělala vše pro to, aby k tomu nedošlo, čímž nepřímo přispěla ke vzniku Státu Izrael, o nějž přitom vůbec nestála. Koestler tak velmi kriticky hodnotí britskou politiku, jež do Palestiny v době druhé světové války odmítala vpustit židovské uprchlíky, nechala střílet na přeplněné lodě a neváhala je vracet do zemí, kde na ně čekala smrt. Následně Britové vyklidili prostor způsobem, jenž nemohl vést k ničemu jinému než k válce. Pokud byla Balfourova deklarace vpádem nemístné romantiky do politiky, tak Bílá kniha (1939), kterou Židé překřtili na černou, protože jim zakazovala emigrovat do Palestiny a těm, kteří tam už byli, nakupovat půdu, byla pro změnu ukázkou bezpáteřní reálpolitiky par excellence. Když k tomu připočteme skutečnost, že Británie odmítala ještě tři roky po druhé světové válce vpouštět do Palestiny ten zlomek Židů, kteří přežili šoa, a neváhala je internovat v koncentračních (nikoli vyhlazovacích) táborech na Kypru, těžko se ubránit dojmu, že Koestler si ve svém odsudku počíná poměrně spravedlivě.

Kriticky, ale bez Palestinců

Dost prostoru autor věnuje i rozboru židovského terorismu, který byl z velké části právě reakcí na represi vůči židovským uprchlíkům z Evropy. Opět přitom psychologizuje a snaží se rozlišit míru fanatismu jednotlivých organizací. Posloupnost je přitom očekávatelná: „umírněná“ Hagana, která sice židovské teroristy často sama udávala britské mandátní správě, ale jindy o útocích věděla a někdy k nim i přispívala; revizionisticko­-sionistický Irgun, který se ovšem po první arabsko­-židovské válce dobrovolně rozpustil; a nejradikálnější skupina Lechi, zvaná Sternův gang, která ještě v září 1948 po vzniku Státu Izrael zavraždila vyslance OSN Folkeho Bernadotta, načež byla postavena mimo zákon, avšak v roce 1949 byli všichni její věznění členové amnestováni.

V úhrnu lze konstatovat, že Koestler se nevyhýbá často přehlíženým reáliím, ať už jde o masakr palestinských Arabů v Dejr Jásínu, jehož se dopustil Irgun spolu s Lechi, nebo třeba o vnitrožidovský rasismus aškenázů vůči sefardům a orientálním Židům, který mu ne­­ušel už v roce 1948. Nedopouští se ani přehnané heroizace Židů v první válce a spíše dokládá, že vítězství Izraele bylo dílem odhodlaných osadníků, ale také nedisciplinovanosti arabských jednotek, jimž se do skutečných bojů moc nechtělo.

Problém tak spočívá zejména v disproporci: v celé knize se až na pár sporadických zmínek nedozvíme, jak o všem smýšlejí palestinští Arabové, což je na jednu stranu u novináře, jenž se v době války pohybuje na židovských územích, pochopitelné, jenže také víme, že menší část Arabů nikam neutekla a Koestler s nimi do styku přišel. Naprosto zásadní hledisko tak reprezentuje pouze shrnutí jednoho rozhovoru se starším palestinským Arabem, který autorovi přišel kupodivu ublížený a kverulantský. To je přece jen trochu málo. Nedivme se pak, že může nespravedl­nost spáchanou na palestinských Arabech označit za nepopiratelný fakt a současně líčit metody židovské kolonizace jako „poměrně férové a lidské“. Nakonec sám konstatuje, že „v boji za přežití se objektivita stává přepychem a nestrannost zločinem“. To je jistě pravda, podobná logika dotažená do extrému však mohla vést i k masakru Hamásu ze 7. října a z druhé strany k etnickému čištění Gazy izraelskou armádou, které sledujeme už více než rok.

Arthur Koestler: Příslib a naplnění. Přeložil Aleš Valenta. Academia, Praha 2024, 400 stran.