Pět let od vydání čtenáři i kritiky oceňované autobiografické prózy Baletky (2020) přichází taneční a divadelní scénografka Miřenka Čechová s další knihou zcela jiného typu. „Prvotním impulsem pro mě byla pravděpodobně emoce, se kterou se příliš neznám, a to hněv,“ prohlásila o svém druhém románu autorka a naznačila tím, že tentokrát se ne­­opírá o vlastní zkušenost.

Hrdinkou Co já? Co ty? je čerstvá třicátnice Laura, jejíž „spravedlivý“ hněv vychází z faktu, že byla dlouhá léta zneužívána a manipulována starším mužem. Dívka po matčině sebevraždě vyrůstala v dětském domově, kde se jí „láskyplně“ ujal o patnáct let starší vychovatel (jehož jméno je čtenáři zatajeno). Postupné podmanění její osobnosti dospívající dívku téměř zničilo a způsobilo jí celoživotní trauma. Nic na tom nemění ani skutečnost, že během jedné hádky, kdy muž vyhrožoval Lauře a další chovance Marii, ho hlavní hrdinka shodila ze schodů a způsobila mu tělesné postižení.

Falešné sebevědomí

To všechno se dozvídáme s delším časovým odstupem prostřednictvím Lauřina monologu, který svému někdejšímu tyranovi dávkuje do diktafonu jako hlasovou zprávu. Laura pracuje jako profesionální společnice, přičemž nabízí nejrůznější sexuální služby mužům i ženám, jednotlivcům i skupinám. Ve svém povolání se cítí naprosto svobodná, neboť poskytuje „jen“ služby, jež nevnímá jako ponižující. Znalost nejrůznějších lidských, rozuměj klientských, povah a především slabostí a hříchů ji vyzbrojila nadhledem a cynismem, který nemá daleko k pohrdání jakýmikoli pozitivními hodnotami lidského života, především citem a láskou. A to je právě její problém, respektive důsledek její zraňující zkušenosti, již v mládí podstoupila.

Veškerá fikční realita je zprostředkována skrze filtr hrdinčina vnímání, ať už se jedná o její zpověď, rozdělenou do padesáti nahrávek pořízených v průběhu května až října 2017, několik zprostředkovaných telefonických hovorů s Marií, anebo závěrečnou „skutečnou událost“. Čtenář je tedy – stejně jako v námětově příbuzném prozaickém debutu Jakuba Stanjury Srpny (2023) – odkázán na jedinou perspektivu již z principu nespolehlivé účastnice děje a nemá k dispozici žádný korektiv. Tím nechci tvrdit, že Laura je nedůvěryhodnou vypravěčkou, čtenář bude mít jistě potřebu s ní soucítit, či přinejmenším chápat její zlobu a touhu po odplatě, ale jistá pochybnost o její „pravdě“, protagonistkou explikovaná jen jednou, se přece jen vkrádá.

Formu románu, alespoň v jeho drtivé většině, můžeme v souladu s obálkou knihy nazvat „stylizovaným zvukovým záznamem“. Otázkou přitom je, co tato forma přináší a čeho se tím dociluje. Nejspíš měla být jejím záměrem evokace toho, že hrdinka postupně sbírá síly k realizaci pomsty (neboť nahrávky jsou v závěru poskytnuty někdejšímu trapiteli), alespoň tak můžeme soudit z prvního odstavce: „… Tohle… je za mě, za Marii, za Jakuba a za ty další, o kterých nevíme. Určitě ale nejsme sami… Až tohle uslyšíš, tak doufám, že budeš přesně tam, kde bys měl být. Ne, nedoufám, já vím, že tam budeš. Tentokrát budu připravená!“ V pointě příběhu, která není příliš překvapivá, se ovšem ukáže, že tomu tak rozhodně není a že veškeré Lauřino sebevědomí vyplývající z údajně uzavřené kapitoly jejího života bylo falešné. Jinak ovšem formy fiktivních nahrávek není využito téměř nijak, a kromě jednoho záznamu divoké soulože se zákazníkem, pořízeného ovšemže záměrně, se ukazuje jako samoúčelná.

Je násilí ještě únosné?

Tematicky v autorčině druhém románu vrcholí linie uměleckého zobrazení rodinných nebo partnerských traumat. Přiznám se, že už těchto bolestí a bolístek (a není podstatné, jestli skutečných, nebo vyspekulovaných, jsme ve fikci) mám za poslední desetiletí v domácí prozaické produkci plné zuby. Vždyť co dalšího lze ještě k tomuto tématu vymyslet, jakým způsobem je ještě ztvárnit, aby přineslo vskutku nějaké novum? Jistě, dají se obměňovat aktéři (vždyť ubližovat může kromě bratra, sestry, matky, otce nebo dědečka doslova kdokoli), případně lze formálně „ohromovat“, ale je pro čtenáře vršení násilí, ubližování, nespravedlnosti a z toho vyplývající právo na odplatu ještě únosné? Čechová bohužel není žádnou výjimkou, a její text tak přináší sentence typu: „Závidím ti fyzickou sílu, kterou nadělujou přirozeně těm, kterejm nenadělujou dělohu, tak strašně ráda bych se ti vytrhla a postavila se ti, utkala se v rovnocenným zápase, ale jsem jenom malej přiblblej pudl proti šlachovitýmu pitbulovi, stačí na mě jedna ruka, mám hodnotu padesátikilový flákoty.“

Přiznávám, že jsem druhou prózou Miřenky Čechové velmi zklamán. Po okouzlující a zcela mimořádné próze Baletky jsem měl nejspíš neúměrné očekávání. Ani ve snu by mě ovšem nenapadlo, že autorka učiní to nejjednodušší, co se nabízí, tedy že vkročí do hlavního a léty praxe ozkoušeného proudu. Ať už pro to měla jakékoli důvody.

Autor je literární historik a kritik.