Karel Kraus psal Poslední dny lidstva v le­tech 1915–1922 jako bezprecedentní satirický záznam hrůz první světové války a morální obžalobu těch, kteří ji umožnili. Výsledkem je koláž o více než dvou stech scénách a stovkách postav, která nemilosrdně ukazuje, jak se prolínáním moci, propagandy a oportunismu udržuje válečné šílenství. Autor sám tušil inscenační nemožnost („představení […] určeno pro divadlo na Marsu“), přesto se pokusy o uvedení díla v jeho plném rozsahu objevovaly a objevují dodnes. Pařízek volí opačnou cestu: radikálně destiluje materiál do zhruba tříhodinového večera a svěřuje jej pouhým sedmi hercům. Zdůrazňuje tak jádro poselství, jež ani po sto letech neztratilo naléhavost: společnost se znovu a znovu nechá vést do slepých uliček bezcenných, a přesto smrtelných bludů.

Koláž bez hrdinů

Text je výjimečný rozsahem i dopadem: „tragédie o pěti aktech s předehrou a epilogem“ mísí dokumenty (tisk, výroky, dopisy) s groteskní koláží. Inscenačně jde o tvrdý oříšek bez souvislého děje a klasických hrdinů, ale právě v tom tkví jeho síla: pitva propagandy, cynismu mocných a otupělosti mas. Pro dnešního diváka jsou paralely se současností až nepříjemně zřetelné. Inscenace sleduje oblouk od prvotní euforie roku 1914 ke společenskému (avšak ne vždy společnému) prozření. Úvodní obrazy ironicky…