V.

Theodor Busbeck hledal v knihovně dokumenty o koncentračních táborech, jak fungovaly, kdy a kde v různých zemích existovaly – když si k němu přisedla dívka Mylia a vzápětí spatřila, jaké děsivé fotografie jsou na otevřených stránkách. Mylia neřekla ani slovo, jen jako by úplně tenounce hvízdla. Ukazováčkem pravé ruky ohledávala drobný kaz na dřevěné desce stolu. Triumfální kaz, pomyslela si Mylia.

Mylia se hodně zabývala hmotnou stránkou věcí. Hmota byla přesvědčivá. Dřevo, houba, různé druhy kamenů a tkanin.

Takhle zatím hmotě rozuměla – bylo jí osmnáct a říkali, že je blázen – a byla si jistá, že žádný velký objev to nebude: každá hmota má vlastní tempo změny, zběsilé nebo pozvolné, a právě ukazatel rychlosti změny je to, v čem se jednotlivé materiály odlišují.

Vejce, jakékoliv vejce, považovala Mylia za zneklidňující materiál. Takový, co se velice rychle mění, co je tvořený ze samého neklidu, co přímo existuje proto, aby byl něčím jiným. Každé vejce v sobě má jakýsi konkrétní altruismus materiálu, jaký u žádné jiné věci na světě neviděla. Vznikne, protože chce zaniknout. Vznikne, protože se chce ukázat jako něco jiného. Altruismus materiálu je jediný možný morální altruismus. Duchovní není velkorysé, nehmotné není velkorysé: co může ztratit to, co neexistuje?

Theodoru Busbeckovi se líbilo mít dívku Myliu po svém boku. Když se Mylia uzavřela do sebe, podobala se rostlině, která se přimkla k instinktivně zvolenému místu, jehož volba však vypadala jako přesný výsledek dlouhého zkoumání: od Theodora si udržovala odstup, ale ne na délku celé místnosti, protože udržovat si odstup pro Myliu znamenalo nebýt s Theodorem v přímém fyzickém kontaktu, necítit jeho teplo. Sedět na židli vedle něho stačilo.

Mylii se vybavovaly následující vzpomínky: jednou sbírala na poli brambory a cítila z nich nevšední teplo, teplo, které ji překvapilo; nazvala ho tehdy živočišným teplem. A teď tohle živočišné teplo, teplo zvířete schopného bránit své děti a svůj domov se zbraní v ruce, cítila i z Theodora.

Mylia tudíž předstírala mírnou strnulost, ale zvědavost ji přiměla znovu se podívat na ty brutální fotky.

„To je koncentrační tábor,“ poznamenal Theodor. „Víš, co to je?“

Mylia se usmála.

Mylii se dostalo dvojího vzdělání: uměla se dívat a uměla naslouchat. Sama se naučila, nebo ji to snad naučila její nemoc, jak se lidí dotknout. Nesmíš se lidí takhle dotýkat, slýchala opakovaně. A ji to děsilo. Nesmí se takhle dotýkat lidí? Už to dělat nebude.

Mylia se opírala o Theodorovu vřelost, jak to dokázala jedině s matkou. Ve své samotě si vypěstovala způsob, jak se dotýkat materiálních věcí, věcí, které nemluví. Byly to obscénní doteky, pokud tak lze nazvat kontakt lidské ruky se stolem, nebo dokonce s kazem na dřevěné stolní desce.

„Není dobře takhle se dotýkat těch věcí,“ říkala jí matka.

„A jak se to tedy dělá?“

„Ne s takovou silou, ne tak úporně. Neopírej se do toho tolik.“

Už ne matka, ale jiní lidé jí řekli, že věci tiskne, jako by ji vzrušovaly, jako by tiskla muže. Takže při té až strojené větě cítila známý stud:

„Není dobře takhle se dotýkat těch věcí.“

VI.

Theodor Busbeck dál listoval dokumentem s fotografiemi, které ukazovaly hromady vyzáblých mrtvol navršených na schodech: nahá mužská i ženská těla, malá i velká, spojená v masu, v níž nahota lidského těla a její nemravnost byly jiné, jako by mezi mrtvými lidskými těly ležícími jedno přes druhé existovala nějaká jiná nemravnost; nemravnost, která je opakem té první nemravné samčí energie mezi živými věcmi, druhotná nemravnost, v níž není ani náznak vzrušení, ani stopa po touze v pohledu upřeném na ta těla, jen děs, hmatatelný děs, neosobní děs, protože je to, jako by se člověk nedíval na muže, ženy a děti zredukované na kostlivce, ale na něco úplně jiného, na nějakou věc, z jiného materiálu, z jiné látky: ani ne jako na mrtvoly: na lidi, kteří někdy byli živí a naplňovala je odvěká energie bratrství nebo zášti – tihle mrtví nemohli být nikdy živými; nepatřili k našemu druhu, ale k nějakému jinému: k druhu, který prožil takovou hrůzu, že ho to navždy vzdálilo označení člověk, jež tady, v knihovně, teď zastupuje jeden jeho exemplář: lékař. Právě ten, a celá situace tak byla ještě podivnější: člověk, jehož povoláním je zachraňovat těla, bránit lehčím chorobám před jejich šířením a předcházet smrtelnému zásahu těch vážných, tenhle člověk, lékař, Theodor Busbeck tu seděl v souladu s ergonomickými a hygie­nickými doporučeními a dál zděšeně zíral – vytřeštěnýma hnědýma očima – na fotografie těl, která už nemohl zachránit, protože na jejich záchranu neměl nástroje ani postupy; a ze všeho nejvíc mu chyběla mravní síla, která zachraňuje. Neměl postupy, nástroje, odvahu ani chlapskou mravní sílu, sílu, která nařizuje konat, ani ta se nedostavila ve chvíli, kdy Theodor užasle obracel jednu po druhé stránky, na kterých pokračovaly fotografie hrůz. A čím víc jich bylo, tím víc ztrácely na síle, intenzitě, skandálnosti.

„Na téhle fotce je přes tisíc těl,“ zamumlal Theodor potichu, spíš jen pro sebe.

Stálo to v popisu pod fotografií: širokoúhlá fotografie, zdálky, fotografie, která zabírala – jeden fotografický záběr – rozsáhlý prostor; kolik přesně ve čtverečních metrech, víc než čtyřicet, míň než čtyřicet, kdo ví? Jisté je, že popis uváděl explicitní číslo, které oči nedokázaly vědecky, měřitelně vyčíslit, ale vnímaly ho s větším dopadem na emoce a následky: nesmírný děs. Na fotografii se vejde tisíc těl. Tisíc těl, která nestačila dospět do koncentračního tábora, protože zemřela dřív, hlady. A zatímco Theodor upíral pohled na fotografii, na kterou se vešlo přes tisíc mrtvol, Mylia, dívka Mylia, dívka, která hned při prvním vyšetření, v první větě řekla: „Jsem schizofrenička, chcete mě léčit?“, tak tahle dívka, Mylia, tady vedle něj, ani moc blízko, ani moc daleko, nebyla ani oněmělá, ani rozrušená, dívka Mylia nevěnovala sebemenší pozornost hrozivé fotografii, kterou Theodor nedokázal odložit; Mylia koukala do stropu.

VII.

Necelé dva roky po jejich prvním – řekněme pracovním – setkání, kdy Theodor zastával roli lékaře, který se ptá, a Mylia roli pacientky, která odpovídá a uráží, tedy necelé dva roky poté se konala svatba, která překvapila Myliiny rodiče i příbuzné a přátele Theodora Busbecka.

Bylo zjevné, že s Myliou budou problémy.

„Chceš si vzít schizofreničku? To je dobrý!“ říkala ona sama Theodorovi.

Theodor se jí neustále snažil ukázat, že se mýlí.

„Lékař jsem já, na to nezapomínej. Já rozhoduju, kdy je člověk zdravý a kdy je nemocný. V krajním případě já – jako lékař – rozhoduju, kdo je mrtvý. Já se léta učil od profesorů a z příruček – já poznám, kdo má nemocnou hlavu a kdo ji má zdravou. Já jsem ten, kdo řekne, jestli jsi, nebo nejsi zdravá žena.“

„Chceš říct,“ odpovídala Mylia, „že jsi celé roky, dlouho předtím, než jsi mě poznal, když jsi ani nevěděl, že existuju, studoval moji hlavu, Myliinu hlavu? Na kterých stránkách tvých knih jsem byla? Na kterých stránkách stálo v záhlaví ‚Myliina nemoc‘ nebo, podle toho, co říkáš, ‚Myliino zdraví‘? Je fajn, když toho někdo ví tolik o naší hlavě! Já ani nevím, jak funguje v průměru, natož co dokáže v krajních situacích. Nejdražší manželi, vážím si tvého studia, tvých příruček, profesorů, přístrojů, postupů, všech těch let, za která jsi přečetl stovky stran o diagnostice a léčbě, vážím si toho všeho, ale na to, abys chápal, jak funguje hlava člověka, nestačí být lékař, to bys musel být světec nebo prorok. Vidět to, co zůstává skryto a co se teprve chystá. A já mám za muže lékaře, ne proroka ani světce. Lékaře.“

VIII.

„Provádím výzkum, sbírám data, shromažďuji informace a pokouším se porovnávat čísla z různých zdrojů.“

Mylia se ještě jednou zeptala, k čemu to je, k čemu se vracet k těm knihám s vyfotografovanou hrůzou.

„Když se budeš celý den koukat na mrtvoly, zvykneš si na to a otupíš. Ty jsi lékař.“

„Pitomost!“ odmítl Theodor.

„Ale proč to děláš?“ naléhala nyní Mylia.

„Abych to pochopil,“ vysvětlil Theodor. „Pořád tomu nerozumím.“

Chtěl bych, aby výsledkem mého výzkumu byl graf – jediný graf, souhrnný graf, který by umožnil vyjádřit vztah mezi hrůzou a časem. Chci zjistit, jestli napříč staletími hrůza ubývá, nebo přibývá. Nebo jestli je stabilní. Představ si, že by se ukázalo, že hrůza má v dějinách určitou stabilitu, že se v rámci řekněme pěti století drží na stejných hodnotách, a kdybych v tom dokázal najít nějakou pravidelnost, přiblížil bych se k zásadnímu objevu. Chci získat graf toho, co se dosud – počínaje dobou, ze které máme víceméně věrohodné zprávy – dělo v různých koncentračních nebo vyhlazovacích táborech, ne v bitvách, ty do mého záměru nepatří, nezajímají mě střety armádních sil, které mohou být slabší nebo silnější, ale pořád to jsou síly, a tudíž mohou druhé straně způsobit značné ztráty. V takovém případě mluvíme o boji, ne o hrůze, ale já chci zkoumat něco jiného. Chci zkoumat pouze ty situace, kdy jedna strana neměla žádnou možnost – či dokonce ani touhu – způsobit ztráty druhé straně a kdy ten silný zcela bezdůvodně – či přinejmenším bez toho zásadního důvodu, jakým je strach – vyhladil toho slabého.

Až získám graf hrůzy rozložené v čase, mohl bych začít uvažovat o něčem ještě významnějším: o vzorci. O numerickém, objektivním, lze říci lidském vzorci, žádné divočině závislé na proměnách pocitů a nálad, ale o čistě matematickém, čistě kvantitativním, takříkajíc vyrovnaném vzorci. Přímo vyplývajícím ze zkoumaných dokumentů, které shromažďuji. Ale nehledám jen vzorec, jímž by se vypočetl účinek hrůzy, který by vyjádřil, co tato hrůza způsobila v minulosti; mám v úmyslu dojít ještě k dalšímu vzorci; vzorci, který by umožnil předvídat, který by umožnil konat, ne jenom pozorovat nebo naříkat. Hodlám formulovat vzorec, který shrne příčiny zla, které nepotřebuje k existenci strach, toho příšerného zla; téměř nelidského zla, protože není ospravedlnitelné. A věřím, že takový vzorec je možné nalézt. Jsem lékař, jsem člověk, kterého utvářela věda, s pevnými a hutnými základy; nehodlám přelétávat a skákat z jedné věci na druhou, věřím studiu, výzkumu, komparaci, řadám drobných výpočtů, věřím v postupné kroky, v úctu k trpělivosti, k postupům a metodám, k pokroku. Tady nejde o to objevit poklad, který na nás čeká někde schovaný, nejde o něco, čeho mohu dosáhnout ze dne na den. Nejde o žádný vynález nebo objev, tady jde o výzkum, o přemýšlení, může mi to trvat celé roky, snad i celý život, a možná ani celý život nestačí a někdo bude muset v mých výpočtech pokračovat přesně tam, kde já přestanu, jak to má v řádném výzkumu být. Nic nepřeskočit, hlavně nic nepřeskočit. Pěkně popořadě, bez přerušení; tohle nejsou verše, Mylio, tohle není jako namalovat obrazy, tady jde o něco mnohem důležitějšího, hlubšího, tohle úsilí může trvat věky; vlastně to možná je obraz, ale takový, ke kterému se každý den něco přimaluje, obraz, který začne jedna generace a další v něm pokračuje, snaží se zdokonalit barvy, světla, stíny; je to obraz, nebo, chceš­-li, malba, ale historická malba, která nezapomíná, že člověk nepatří rodině, rodičům, manželce, ale v první řadě Dějinám, Dějinám své země, Dějinám světa. A jedna z podkapitol Dějin se jmenuje: Dějiny hrůzy.

Mylio, tomu je třeba porozumět. Jak je možné, že se beze strachu děly určité věci?

Dospěju k závěru beze spěchu, bez křiku a bez zbytečného sentimentu. Dojdu k němu rozumově, úvahou, logicky, popořadě. Nebude v něm nic kreativního, spontánního nebo improvizovaného. Jsem lékař, disponuji nástroji, naučil jsem se přemýšlet určitým způsobem a mám plán, o kterém jsem ti už říkal: nejprve shromáždím veškerou možnou dokumentaci, abych získal graf rozložení hrůz napříč staletími; nevím, jak bude vypadat výsledek, ale cosi mi napovídá, že bude mít podobně pravidelné rozložení křivek jako lidský elektrokardiogram, opravdu, bude se podobat záznamu pravidelného srdečního rytmu běžného člověka, očekávám, že najdu přesně takovou křivku, jako by pravidelný srdeční rytmus Dějin byl jen jinou podobou rytmu lidského srdce, obě křivky budou mít horní a dolní peaky, ale hlavně budou pravidelné, předvídatelné, normální. Dějiny hrůz jsou určující složkou Historie; a jakákoliv Historie je v něčem normální, všechno, co existuje, je nějak normální. A stejně jako elektrokardiogram na čtverečkovaném papíru vypovídá o zdraví či nemoci jednoho člověka, graf, který bude výsledkem mého výzkumu, bude vypovídat o zdraví či nemoci nikoliv člověka jako konkrétního jedince, ale lidí jako celku; lidstva jako kolektivu a všech jeho nejdůležitějších a nejodpudivějších projevů. S takovým grafem konečně porozumím tomu, čemu už chtělo porozumět mnoho jiných lidí, zkrátka a dobře: zda jsou Dějiny nemocné, nebo zdravé, jestli kráčejí správným, nebo špatným směrem, jestli se jejich zdravotní stav nějak mění, dá­-li se to tak nazvat, jestli došlo, nebo nedošlo ke zlepšení zdravotního stavu Dějin, nebo jestli se stav světa naopak zhoršuje, upadá, podléhá infekcím a slábne; tedy jestli Dějiny umírají, nebo ne, a jestli se nacházíme na prahu nového počátku, nějakých druhých Dějin, na začátku nějakého druhého elektrokardiogramu Dějin lidstva.

Jako otec, který zemře a nechá po sobě malé dědictví – to, co se nestačilo promrhat –, ani první Dějiny toho těm druhým moc nenechají, to vím jistě. Nicméně mám strach, větší než strach ze zjištění, že zdravotní stav Dějin se den ode dne, století od století zhoršuje, i větší než strach z toho, že z výsledků, ke kterým dospěju, vyplyne, že poměr výskytu hrůzy a času je čím dál vyšší; jestliže největší naděje spočívá v tom, že zjistím, že hrůzy postupně a objektivně ubývá, a tudíž lze předpokládat, že třeba v roce 6000 už žádná hrůza nebude, že vymizí z Dějin, jestli v tomhle je ta velká naděje, mám stejně velký strach ne z toho, že by to znamenalo konec takových Dějin – jako když se náhle objeví přímka na elektrokardiogramu člověka, který právě zemřel –, ale z toho, že graf odhalí stálost, děsivou stálost, stálost hrůzy v čase, udržování normálu hrůzy, a tím veškerá naděje skončí. Že křivka patrná v prvních třech staletích po Kristu se každých tři sta let opakuje: právě z toho opakování, z té neúprosné pravidelnosti mám největší strach. Když se ukáže, že hrůzy ubývá, znamená to, že od nynějška za sto generací budeme šťastnější, pokud křivka roste, tyhle Dějiny skončí, protože po finální hrůze už nezbude nic; a pak, ano, pak třeba vzniknou jiné Dějiny, lepší, etičtější. V těchto dvou hypotézách zůstáváme optimisty. Ale pokud se ukáže, že hrůza je konstantní, tak žádná naděje nezbývá. Vůbec žádná. Všechno zůstane stejné.

Z portugalského originálu Jerusalém (Editora Caminho, Alfragide 2004) vybrala a přeložila Lada Weissová.