V.

Theodor Busbeck hledal v knihovně dokumenty o koncentračních táborech, jak fungovaly, kdy a kde v různých zemích existovaly – když si k němu přisedla dívka Mylia a vzápětí spatřila, jaké děsivé fotografie jsou na otevřených stránkách. Mylia neřekla ani slovo, jen jako by úplně tenounce hvízdla. Ukazováčkem pravé ruky ohledávala drobný kaz na dřevěné desce stolu. Triumfální kaz, pomyslela si Mylia.

Mylia se hodně zabývala hmotnou stránkou věcí. Hmota byla přesvědčivá. Dřevo, houba, různé druhy kamenů a tkanin.

Takhle zatím hmotě rozuměla – bylo jí osmnáct a říkali, že je blázen – a byla si jistá, že žádný velký objev to nebude: každá hmota má vlastní tempo změny, zběsilé nebo pozvolné, a právě ukazatel rychlosti změny je to, v čem se jednotlivé materiály odlišují.

Vejce, jakékoliv vejce, považovala Mylia za zneklidňující materiál. Takový, co se velice rychle mění, co je tvořený ze samého neklidu, co přímo existuje proto, aby byl něčím jiným. Každé vejce v sobě má jakýsi konkrétní altruismus materiálu, jaký u žádné jiné věci na světě neviděla. Vznikne, protože chce zaniknout. Vznikne, protože se chce ukázat jako něco jiného. Altruismus materiálu je jediný možný morální altruismus. Duchovní není velkorysé,…