Mluvit o obrázkových knihách je podobně nevděčné jako převypravovat obrázkové vtipy. Přesto se o to na následujících řádcích pokusím. Proč? Protože obrázkové knížky mají u řady lidí nezaslouženě pověst umělecké formy, která je dobrá jen pro malé děti. Přitom setkání textu a obrazu rozehrává při čtení řadu interpretačních možností, může nás vytrhnout z běžných čtenářských zvyklostí a přimět nás zkoušet nové strategie, jak ke knihám přistupovat. Ukázkovým příkladem může být norská autorská kniha Každý (si) cestuje (Alle sammen reiser, 2023) Kristin Roskifte.

Knihy, kde se to hemží

Obrázkovou knihou – bilderbuchem obvykle rozumíme titul, jejž bez obrazové složky nejsme schopni plnohodnotně interpretovat, jelikož obraz tvoří spolu s textem komplexní, nedělitelný umělecký celek. Toto vymezení prosazoval mj. literární vědec Perry Nodelman ve své průkopnické práci Words about Pictures (Slova o obrázcích, 1988). Upozorňoval, že spojení textu a obrazu v bilderbuchu vytváří jedinečnou vyprávěcí formu, která před čtenáře klade nejrůznější interpretační výzvy. Obrazová část neslouží jen jako ornament, ale vstupuje s textem do různých typů vztahů (obrazy mohou text „doslovně“ kopírovat, případně obohacovat, znejišťovat, či dokonce zdánlivě popírat) a čtenář je veden k tomu, aby tyto vztahy odhalil a dál s nimi při čtení pracoval. Nodelman rovněž zdůrazňuje (a tuto tezi pak rozvádí ve své nejznámější knize The Hidden Adult, Skrytý dospělý, 2008), že obrázkové knihy rozhodně nejsou jen „nevinnými“ pohádkami, ale zprostředkovávají určité společenské a kulturní hodnoty. Pojďme nyní jeho tvrzení prověřit v konfrontaci se zmíněným severským bilderbuchem.

Každý (si) cestuje volně navazuje na mezinárodně úspěšnou knihu Každý (se) počítá (2018, česky 2021). Autorka v obou titulech pracuje s oblíbeným žánrem wimmelbuchu, „knihou, v níž se to hemží“. Wimmelbuch obvykle obsahuje minimum textu, zato však velké množství postav, jejichž příběhy může čtenář napříč knihou sledovat. Zahlcující množství obrazových informací ho nutí k neustálému a důkladnému výběru, na co se při jednotlivých čteních zaměřit, ale i tak forma knihy svádí k pomalému čtení a vypravěčským digresím, protože tyto příběhy se nezřídka proplétají. To platí i pro knihu Každý (si) cestuje, kde jsou navíc obrázky protkány nevyčerpatelným množstvím vizuálních hříček pro malé i větší čtenáře (například na straně označené devítkou lze ve vyobrazeném turistickém knihkupectví spatřit nakřivo stojící knihu, jejíž hřbet připomíná věž v Pise, obrázky egyptských pyramid jsou doplněny o Maslowovu pyramidu potřeb apod.).

Všichni mají příběh. I ty!

Roskifte ovšem některé normy wimmelbuchu nedodržuje. V obou knihách „odlehčuje“ obraz tím, že koloruje (a to velmi výraznými barvami) pouze lidské představitele, zatímco zvířata a prostředí zůstávají bílé s modrými, tenkými konturami. Tento postup autorce mj. umožňuje čtenáře oslovit různými vizuálními vtipy – třeba na straně označené devítkou vidíme většinu postav pouze jako torza a bez vizuální nápovědy bychom nedokázali říct, že v patře se nachází (sehnutá) žena, kterou později poznáme jako lektorku výtvarné výchovy, a že za jednou z polic je osoba v hnědém šátku.

Další způsob odlehčení spočívá v tom, že Roskifte čtenářům nepředstavuje všechny postavy naráz. Její knihy nejsou paginovány, v pravých rozích se místo toho nacházejí číslice označující počty zobrazených lidí. Jejich množství postupně narůstá (a sekundárně tedy slouží i jako trénink počítání pro dětské čtenáře). Na začátku vidíme člověkem neobydlenou krajinu, pak se seznamujeme s několika málo lidmi – často členy jedné rodiny –, jejichž úhel pohledu se od samého počátku stává pro čtení určující. Čtenář zaujímá jejich hledisko, brzy jsou ale představeni jako členové různých stálých (pracovních, zájmových, lokálních) i příležitostných skupin (lidé, kteří se setkají u pasové kontroly nebo v nemocnici) a jejich příběhy se začínají (nejen) lineár­ně rozvíjet.

Sledujeme tak třeba příběh o stěhování, příběh o práci daleko od rodiny, příběh o narození dítěte nebo příběh o smrti a darování orgánů. Autorka se ale snaží tyto – a mnohé další – narativy v závěru propojit. Nakonec tak kniha čtenářům sděluje, že všichni jsou součástí jednoho celku – planety Země, o kterou bychom se měli starat. Zatímco ze začátku vídáme v knize pouze osamělého muže s transparentem (kterého si posléze dokážeme zařadit jako ekologického aktivistu), postupně přibývá nenápadných zmínek o globálním oteplování, odkazů na špinavé pláže, recyklaci apod., až nakonec sledujeme tisícihlavé davy lidí, kteří pochodují za budoucnost planety Země. „Příběhová“ část knihy je zakončena slovy: „Osm miliard lidí na planetě na věčné pouti vesmírem. Kam ale máme namířeno? Každý z nás (si) cestuje. I ty.“

Příběh se tak cyklicky vrací na počátek, k jedinému chlapci, který „točí glóbusem a představuje si místa, na kterých se mu zastaví prst“. Svět zachycený na konci knihy už však není stejný jako ten na začátku – autorka zde také poprvé na pozadí nepracuje pouze s modrou a bílou barvou, ale využívá černou plochu, která kontrastuje s pestrými barvami i optimistickým laděním předcházejících stran. Kam budeme cestovat právě my, čtenáři? A budou pro nás i při dalším čtení zvířata a rostliny v knize nadále téměř neviditelné, nebo si začneme tenkých modrých linií důkladněji všímat? (Protože pokud ano, bude naše pozornost opět odměněna – například nově nalezenými souvislostmi mezi sousedícími stranami.)

Ve stejném srdečním rytmu

Cyklické a lineární čtení však není jediné, jež kniha nabízí: Roskifte čtenáři poskytuje na každé straně či dvojstraně textové indicie, které ho leckdy vedou k tomu, aby pozorně listoval dopředu, případně se při čtení vracel zpět. Snaha spojit si texty s konkrétními postavami je totiž v řadě případů úspěšná pouze tehdy, když čtenář porovnává textové a obrazové informace opravdu důsledně a na více stranách. U čísla sedm se například dozví, že někomu z autobusové zastávky se má narodit vnouče, u čísla jedenáct vidí jednoho z mužů z této zastávky, jak u pokladny v prodejně obuvi drží maličké boty. Textová legenda zde sděluje, že „jedna [osoba] koupí boty, ve kterých nikdy nikdo chodit nebude“.

Kromě toho, že očividně nese environmentální poselství, kniha pracuje s mnoha dalšími tématy a motivy. Jedním z nich je „cestování v čase“ (třeba při sledování fotek zemřelého dědečka a při skupinových videohovorech realizovaných z různých koutů světa) či „cesty do fantazie“. Autorka přitom ukazuje, že cestování se může oddávat skutečně každý, ať už jde o ambiciózní cesty (raketou do vesmíru, lodí po pralese apod.), nebo cesty prstem po glóbusu.

V pohybu a akci tu jsou lidé všeho věku, všech barev pleti, nejrůznějších tělesných proporcí či s pohybovým znevýhodněním. Každý může docílit změny. „Tisíc účastníků protestního průvodu. Pocházejí ze všech zemí světa. (…) Každý vnímá svět trochu jinýma očima, přesto všem teď tluče srdce ve shodném rytmu.“ Zatímco text zdůrazňuje jednotnost skupiny lidí, obrazová složka nám umožňuje v rámci davu rozeznávat jednotlivé, nám známé a na první pohled poměrně nesourodé postavy – a některé dokonce až zde poprvé získají vlastní tvář, protože dříve je autorka s určitou škodolibostí zobrazovala pouze zezadu nebo jako torza.

Roskifte tedy ve své knize vysílá malé i velké čtenáře na složitou a bohatě rozvětvenou cestu, v níž na sebe text a obraz neustále odkazují. Odhodlaný čtenář je na této cestě mnohokrát odměněn, ale dostane se také do slepých uliček a míst, kde mu kniha odmítne dát finální odpověď na otázky, jež mu sama klade. A právě v těchto pasážích je nejpůsobivější.

Autorka je bohemistka a učitelka.