Zřejmě už je načase přestat se ptát, jestli žijeme v době návratu fašismu ve společnosti a politice, a jednoduše si přiznat, že tomu tak je. Jedním z důkazů je i množství článků, knih, výstav nebo divadelních představení, které se tímto (nebezpečně) kouzelným slůvkem zabývají. Jednou z posledních takových událostí je výstava Global Fascisms v Haus der Kulturen der Welt (HKW) v Berlíně, která byla otevřena v polovině září. Tu vedení instituce považuje za jeden ze svých stěžejních výstavních projektů, proto jsem trochu očekávala, že půjde o událost sezóny. A to i díky tomu, že předchozí vedení HKW se dlouhodobě věnovalo právě kořenům fašismu v počátcích moderny a sebereflexi západního umění participujícího na násilí světových hegemonních sil.

Je ovšem více než patrné, že současný ředitel HKW Bonaventure Soh Bejeng Ndikung i kurátoři výstavy Cosmin Costinaș a Paz Guevara udělali za starým HKW týmem tlustou čáru a nijak v jeho odkazu nepokračují. To je zajisté zcela legitimní, nově vytyčený směr instituce zatím bohužel ale zásadním způsobem klopýtá na místě a současná výstava toho není výjimkou. Trpí totiž čímsi, co by bylo možné nazvat „bezkontextuální estetikou“. Jedná se o výstavu, která si za téma zvolí velmi náročný a hluboce politický problém, jejž se pokouší obkroužit za pomoci několika otázek zaměřených na to, jaké vizuální projevy daný problém má a jak působí v různých geografických oblastech. Avšak místo toho, aby šla do hloubky – a hlavně doslova k jádru (tedy k podstatě moci) –, nabízí jen lokální a často i individualizované emoce bezpráví a postavení oběti (lépe vystižené anglickým pojmem victimhood).

Proč fašismy?

Při vstupu do výstavy poskládané z děl od více než padesáti vystavujících umělců, umělkyň či kolektivů nejdříve návštěvnictvo zarazí, že zde úplně chybí jakýkoliv text nebo popisky, které by napomohly navigaci prostorem. Je proto třeba se vrátit ke vchodu pro doprovodnou brožuru, kde je otištěný poměrně obecný kurátorský text a pak jednotlivé medailonky k dílům. Ty je ovšem třeba složitě dohledávat, protože nejdříve musíte v přiložené mapě najít číslo díla a pak podle něj listovat abecedním seznamem, až se dostanete k příslušnému jménu. Po chvíli to vzdáte, protože je to otravné, v mapě se špatně hledá a na malá čísílka není v přítmí vidět. Tak se začnete procházet mezi díly, ta vám ale proklouzávají mezi prsty, protože vůbec netušíte, co znázorňují a proč a jak to souvisí s ústředním tématem. Je to frustrující.

Kurátor Costinaș na komentované prohlídce výstavy zdůraznil, že jeho hlavní snahou bylo zachytit různé verze a projevy fašismu v odlišných geografických oblastech a ukázat, jak spolu souvisejí. Jenže tyto kontexty jsou tak různorodé, až se fašismem stane téměř cokoliv: od zřejmých příkladů bezprecedentního teroru, jako je Putinovo Rusko, Netanjahův Izrael, Trumpovy Spojené státy nebo někdejší nacistické Německo, přes různé politické diktatury (Rumunsko za Ceaușesca, Chile za Pinocheta či Maďarsko za Orbána), až nakonec k nacionálnímu (Jugoslávie), koloniálnímu (Jihoafrická republika, Indonésie, Britská Indie, Angola ad.) či genderovému násilí. Výrazná je také přítomnost děl poukazujících na motiv falešných proroctví, která nabízejí populistické strany či evangelikální církve, a na nebezpečí, které přichází s umělou inteligencí. Co si s tím vším ale počít?

HKW má sice od letošního roku výrazně snížený rozpočet, přesto je však u více než deseti děl uvedeno, že vznikla přímo pro výstavu, je tedy evidentní, že nešlo jen o výběr mezi existujícími instalacemi, ale kurátorský koncept byl utvářen také ruku v ruce s novými díly. Tak byly například podpořeny malby Sany Shahmuradové Tanské z Oděsy, která ve svém cyklu plujících a uvízlých figur zobrazuje kolektivní trauma mladé ukrajinské generace, video od Pınar Öğrenci zaznamenávající kurdské ženské hnutí v jejím rodném městě Van ve východním Turecku, či nový film Yoonsuk Junga vycházející z jeho výzkumu jihokorejských institucí, které se navzdory tomu, že jsou považovány za demokratické, stávají místy kontroly a útlaku.

Vrátit se k jádru věci

Výše uvedené příklady ukazují, že kurátor Costinaș sleduje svým výběrem děl širokou definici fašismu, což je do určité míry možné, ale také je třeba počítat s tím, že se pak jeho význam pomalu začne ztrácet v mlze. A někdy dokonce střelí úplně vedle. Fašismus je sice tvárná ideologie, která se objevuje na různých místech v různých dobách, ale přesto má své jasné zakotvení a neznamená to, že každé násilí je fašistickým násilím. Je totiž nutné dodat, že fašismus je především forma vládní moci a je reakcí na krize způsobené kapitalistickým rozvojem. Jak podotýká Fred Glass, americký historik práce, v časopise Jacobin, fašismus nabízí radikální řešení těchto krizí, a to hlavně tím, že nasedá na strachy, které způsobují. „V Itálii byl fašismus řešením modernizace venkovského hospodářství, v Německu reakcí na drtivou zátěž válečných dluhů a v současných Spojených státech amerických důsledkem smrtelného sevření fosilního kapitálu nad budoucností planety,“ píše Glass. Antifašismus bez antikapitalismu jednoduše nefunguje.

Výstava Global Fascisms ale tyto příčiny nijak dopodrobna nesleduje, zaměřuje se pouze na účinky fašistické politiky na společnost, tedy na útlak, trauma, úzkost, diskriminaci, život na útěku, násilí a na formy antifašistické rezistence a satiry. Právě humor tvoří důležitou linku, která výstavou prolíná a která mi nejvíce pomohla napojit se na některé konkrétní situace, ačkoliv i v tomto případě se ukázalo, že je třeba daný historický a geografický kontext dopředu znát, aby člověk mohl vůbec pochopit, o co se v díle jedná. A tak jsem, lehce frustrovaná z celé výstavy, nakonec na několik desítek minut zakotvila u obrazovky s jugoslávským satirickým televizním programem Top lista nadrealista (později od roku 2007 známého jako Nadreality Show), který v letech 1984 až 1991 děsivě prorockým způsobem předpověděl pozdější válečné dění na Balkáně.

Tyto skeče, jakkoliv vtipné, především ukazují, jak je třeba být citlivý a vysvětlující ve vztahu k různým historickým událostem právě proto, že se liší. A jestli se máme kdy z něčeho poučit, pak to nepůjde skrze terapeutické procítění postavení oběti, ale spíše skrze trpělivé rozklíčovávání mocenských struktur a posílení těch struktur, které bojují proti držení moci a kapitálu úzkou skupinkou lidí na vrcholu. A bez jejich pádu to také nepůjde.