Před časem jsem se jedné perspektivní postgraduální studentky srovnávací literatury zeptala, zda plánuje pokračovat v akademické kariéře. Odpověděla, že ani ne: „Já tak nějak organizuju různé kulturní akce, a to mě kupodivu v pohodě uživí.“ Jaké akce? „Tak různě. Koncerty, výstavy, autorská čtení.“ V kontextu nástupu umělé inteligence a převratu, který asi brzy způsobí v humanitních vědách, získala její odpověď úplně nový význam.

Není žádným tajemstvím, že nástroje vy­­užívající umělou inteligenci učinily nebo brzy učiní mnoho činností zbytečnými. Profese, které byly ještě nedávno považovány za jistou kariéru, jako je programátor či právník, už nejsou schopny garantovat vysoké příj­my. Dramaticky se v příštích letech promění i praktikování medicíny či projektování staveb, o filmovém a hudebním průmyslu ani nemluvě. Situace humanitních věd je v tomto kontextu hořkosladká. Stereotyp rodinných oslav praví, že literaturou se uživit nejde, a tak může mít literární vědec chuť si za­­mnout ruce: konečně je na tom ctižádostivý bratranec ajťák stejně špatně jako já.

Zbyteční

Až do doby, kdy se jednoho zimního večera člověk k umělé inteligenci skutečně posadí a pochopí rozsah celého problému: nejen program v pythonu či koncept smlouvy o pronájmu, ale i test z teorie literatury a meta domněle nedobytná –…