Před časem jsem se jedné perspektivní postgraduální studentky srovnávací literatury zeptala, zda plánuje pokračovat v akademické kariéře. Odpověděla, že ani ne: „Já tak nějak organizuju různé kulturní akce, a to mě kupodivu v pohodě uživí.“ Jaké akce? „Tak různě. Koncerty, výstavy, autorská čtení.“ V kontextu nástupu umělé inteligence a převratu, který asi brzy způsobí v humanitních vědách, získala její odpověď úplně nový význam.

Není žádným tajemstvím, že nástroje vy­­užívající umělou inteligenci učinily nebo brzy učiní mnoho činností zbytečnými. Profese, které byly ještě nedávno považovány za jistou kariéru, jako je programátor či právník, už nejsou schopny garantovat vysoké příj­my. Dramaticky se v příštích letech promění i praktikování medicíny či projektování staveb, o filmovém a hudebním průmyslu ani nemluvě. Situace humanitních věd je v tomto kontextu hořkosladká. Stereotyp rodinných oslav praví, že literaturou se uživit nejde, a tak může mít literární vědec chuť si za­­mnout ruce: konečně je na tom ctižádostivý bratranec ajťák stejně špatně jako já.

Zbyteční

Až do doby, kdy se jednoho zimního večera člověk k umělé inteligenci skutečně posadí a pochopí rozsah celého problému: nejen program v pythonu či koncept smlouvy o pronájmu, ale i test z teorie literatury a meta domněle nedobytná – analýza básně. Literárnímu vědci se točí hlava, protože mu to konečně došlo. Umělá inteligence je skutečně schopna nás nahradit. Zároveň je zjevné, že náklad okolo 200 eur měsíčně za placený model je podstatně menší než (nízký) plat průměrného vědeckého pracovníka. Firma OpenAI prezentuje svůj nejnovější model, ChatGPT 5, jako „skupinu doktorů ve vaší kapse“ („bunch of PhDs in your pocket“). Stali jsme se tedy opravdu zbytečnými? A k čemu jsme vlastně byli?

Jak bude vypadat svět, ve kterém budou jakékoli odborné znalosti k dispozici „v kapse“? Přijdou lékaři o práci? A co překladatelé? Jeden z optimističtějších dystopických scénářů říká, že odborné profese nezmizí, jen budou využívat umělou inteligenci k plnění složitějších úkolů. Taková je i rétorika firem při školení zaměstnanců – AI umožní pracovat efektivněji, obsloužit více klien­tů, mít větší dosah při stejném počtu zaměstnanců. Pesimističtější pohled říká, že dojde k postupnému zániku odborných kompetencí a zůstane jen cynická monetarizace vlastní pozice, přinejmenším do doby, než si toho zaměstnavatel nebo společnost všimne.

Pomiňme ekonomické implikace takového stavu a ptejme se: jsme my, kteří se zabýváme literaturou, také odbornými elitami? Smutnou situaci státních maturit a z ní plynoucí privilegium znalosti básnických tropů a figur můžeme pominout vzhledem k obecnému konsenzu o nesmyslnosti státních zkoušek. Navzdory zlovolným strýcům na rodinných oslavách však naše činnost něčím výjimečná je – orientací v problému, znalostmi, zájmem. Člověk zabývající se literaturou dokáže – teoreticky – doporučit zajímavou knihu, otevřít konverzaci o významu Homéra v evropské kultuře, hájit zájmy menšin, vysvětlit význam i úskalí pojmu národní obrození. Humanitní vědci znají jazyky, méně známé kultury, zajímavé výletní destinace.

Přístup ke všem těmto dovednostem byl až donedávna zatarasen řadou překážek sociální či ekonomické povahy, byť jsme si to možná neuvědomovali nebo to raději neverbalizovali. Kolik anglistů vzniklo proto, že měli přístup ke kvalitnímu vzdělání, možnost vyjet do zahraničí či rodiče, kteří je ke studiu motivovali? Kolik historiků, filosofů či sociologů se sebevzdělávalo v knihovnách svých příbuzných? Všechny tyto bariéry byly narušeny už demokratičností internetu. Ve světě, kde si lze udělat základní přehled o problému pomocí několika dotazů ve vyhledávači, už možná není třeba znát ty správné lidi, mít ty správné knihy, absolvovat ten správný kurz.

Inteligence a komunity

AI ale útočí na situaci odborníků ještě mnohem hlouběji, na základní úrovni inteligence. Všimli jsme si vůbec na oněch rodinných oslavách, že to, čím se pyšníme, je náš rozum? Schopnost odhalit chybu v úsudku, vést argumentaci, neopominout důležitá fakta, pochybovat o vlastních tvrzeních? Což vše souvisí s tolik vychvalovanou schopností psát smysluplné, dobře strukturované a stylisticky vybroušené texty, kterou existence generativní AI zbavila její výlučnosti.

Esej představoval po několik staletí neproblematický důkaz přítomnosti inteligence jeho autora. Možnost vyprodukovat takový text pomocí digitálního nástroje poukázala na úskalí této metody kontroly znalostí. A možná se také stala připomínkou, že jsme o některých jejích problémech věděli: ne každý brilantní stylista přináší ve svých textech inovativní poznatky a řada skvělých knih byla před zásahem poctivých redaktorek jen změtí nesouvislých úvah a odchylek od pravidelné větné stavby.

Co zbývá? Většina pozitivních modelů práce s umělou inteligencí v humanitních vědách pracuje s představou vědomé práce s nástroji, při níž bude badatel koordinátorem výzkumu, zadavatelem práce, kontrolorem výsledků. Otázku podoby literatury v éře umělé inteligence nechám ráda jiným, zaměřím se pouze na její zkoumání. Ve světě, kde každý dokáže napsat stylisticky správný esej, zůstává ze zkoumání literatury paradoxně jen ta část, která – řečeno akademickou hantýrkou – nejde do RIVu. Demokratizovaný prostor literárního pole bude mnohem více opřený o to, co jsme měli v duchu pražského strukturalismu tendenci vylučovat: aspekt setkávání autorů s lidmi, prostého spolubytí, sdílení zážitků a textů různé kvality. Vznik komunit už nemůže být založen na stylistické obratnosti, ale musí být motivován zájmem o téma, potřebou sdílet, diskutovat, konfrontovat.

Nezanedbatelnou část naší činnosti tvoří také dimenze bibliofilská: láska ke knihám v jejich fyzické podobě, úcta ke knize jako objektu, láska ke čtení z papíru. Jak stoupá čas strávený u obrazovek, víc a více se mluví o významu papírových knih pro duševní zdraví. Na scénu přichází terapeutická role literatury, její schopnost trénovat naše soustředění, které je nezbytným základem jakéhokoli myšlení. Nacházíme se v paradoxní situaci, kdy univerzity upouštějí od papírových verzí svých časopisů, ale učitelé základních škol stanovují žákům penzum fyzicky přečtených stránek měsíčně.

Máme zatím jednu možnost, jak účast AI eliminovat: můžeme prostě vstát od počítače a začít mluvit jeden s druhým. V rámci vysokoškolského studia má tento princip podobu důrazu na verbální prezentaci, účast na kolokviích a diskusích na úkor odevzdávání esejů. V oblasti kultivace literárního pole jsou tímto nástrojem především autorská čtení. Podobná naděje kyne i umělcům a hudebníkům: tam, kde je snadné vytvořit písničku několika slovy, roste význam živého hraní a kontaktu s publikem. Výstavy se mohou stát ohniskem aktivního zažívání umění. Čtenář teď podotkne, že to všechno už se děje, dokonce už to bylo i teoreticky zpracováno. Vkrádá se plíživý pocit, že AI nás konečně donutí věnovat se té části literatury, která nás stejně bavila nejvíc.

Studovat v Bradavicích

Domnívám se, že i vysoké školy by měly na tuto výzvu reagovat důsledně. Za posledních několik semestrů proměnila AI všude na světě jejich studenty v úplně jiné typy badatelů. Nemám teď na mysli tolik skloňované podvádění při tvorbě závěrečných prací, ale spíš výše zmiňovanou orientaci v problému. Jako pedagožka se v poslední době setkávám s opačným fenoménem – motivovaní studenti a studentky přicházejí na semináře se znalostmi dalece převyšujícími moji přípravu, protože několik fundovaných dotazů na AI je vybaví lepším přehledem o věci, než jsem já nashromáždila za celý život.

Jistě není řešením takovou iniciativu potlačovat, naopak. Proč by vysokoškolské studium nemohlo spočívat ve vedeném samostatném zkoumání problému a pedagog by nemohl být diskusní sparing partner, který poskytuje podporu a vedení samostatnému bádání? Odborník na AI možná řekne, že AI agent bude lepším školitelem než člověk. To je patrně pravda, měli bychom však opustit autoritářskou představu vedoucího, který paternalisticky určuje směr bádání, a připustit představu skutečné diskuse nad sdílenou otázkou.

Poučka progresivních teoretiků vzdělávání z devadesátých let říkala, že nejde o to informace znát, ale vědět, kde je najdu. Tato odpověď už nyní neplatí: téměř všechny informace někde k nalezení jsou. Odbornost bude propříště spočívat ve vědomí, že jsem se tím či oním tématem zabývala do určité hloubky, a proto jsem schopna k němu něco říct, zúčastnit se veřejné diskuse, poradit dalším zájemcům, uvést do problému další studenty. Středověký model závěrečných disputací a hodnocení typu „respondet ad qustiones“ možná zase přijde vhod.

Taková praxe by vyžadovala systémovou změnu organizace vysokého školství směrem k posílení mezilidských vztahů, osobního zapojení a žité zkušenosti. Bylo by třeba podporovat režim individuálních konzultací, společných projektů, samostatných úkolů netextové povahy, veřejných vědeckých událostí. Chovám naději, že by to studenti mohli ocenit, alespoň soudě podle módních doplňků, jimiž nás nekompromisně upozorňují, že by stejně radši studovali v Bradavicích…

Autorka vyučuje teorii literatury na FF UK.

Při tvorbě textu nebyl použit žádný nástroj využívající umělou inteligenci. Redigoval Matěj Metelec.