Všichni jíme, protože musíme. I dnes se přitom tento proces většinou podřizuje logice zisku. Například v supermarketu před regálem plným rajčatového protlaku si typický zákazník vybere ten „italský“ v domnění, že kupuje kus tradice, možná i něco zdravého. Ve skutečnosti drží v ruce průmyslový produkt, často zpracovaný z čínských rajčat pěstovaných pod dohledem paramilitárních struktur v oblasti Sin­-ťiangu. „Červené zlato“ putuje nejčastěji do kečupů Heinz, protlaku Gino nebo Tasty Tony. Argumentem korporací a státních podniků zůstává cena: když se něčeho vyrábí více, může zůstat nižší, proto se průmyslová výroba často prezentuje jako jediná cesta k dostupným potravinám. Jenže otázka zní: komu tento systém skutečně prospívá?

Nejde o jídlo

Většina lidí dnes nemá čas pátrat po tom, kudy vedou cesty jídla, které se následně objeví v regálech supermarketu. Spokojí se s infantilním obalem s roztomilým prasátkem, rajčetem s očima nebo tuňákem v klobouku, které mají odvést pozornost od reality výrobních podmínek. Právě na ty se zaměřil italský novinář Stefano Liberti. Ve své knize Vládci jídla (I signori del cibo, 2016) ukazuje, jak tato uspávadla na zákazníky působí. Vytvářejí iluzi světa, který byl, je a vždy bude v pořádku. Podobně jako biedermeier nabízel útěšný obraz, ale ignoroval, co se skrývá pod povrchem. Dnes, stejně jako před dvěma sty lety, nejde o záměrnou neznalost, ale o mechanismus, který lidem umožňuje udržovat každodenní rutinu, aniž by si pokládali nepříjemné otázky. Estetická otupělost pak podporuje konzumaci těchto infantilních představ.

Liberti se podrobně pokouší rekonstruovat globální putování několika zásadních potravin: vepřového masa, sóji, tuňáků a rajčat. Bez paternalismu, který bývá pro podobná díla příznačný, ukazuje, jak současný globální potravinový řetězec funguje. Opakovaně upozorňuje, že v něm už nejde o jídlo jako výživu, kulturu, vztah k půdě nebo avizovanou snahu nakrmit stále rostoucí počet obyvatel na planetě Zemi, ale především o levnou, snadno manipulovatelnou komoditu a výnosné podnikání. Není to první pokus upozornit na problematiku globálních potravinových řetězců. V posledních dvaceti letech se tomuto tématu věnovala řada novinářů, dokumentaristů i autorů literatury faktu, třeba Michael Pollan, Eric Schlosser, Barbara Kingsolver nebo Benjamin Lorr. Liberti však dokáže spojit konkrétní investigativní práci s čtivostí a srozumitelností.

V jednotlivých kapitolách sleduje trasy zmíněných produktů a zároveň odkrývá hlubší logiku, například tzv. vertikální integraci čínského zemědělství. To znamená, že jedna struktura (čtěte stát) vlastní půdu, techniku, zaměstnance i exportní cesty. V autonomní oblasti Sin­-ťiangu se tak pěstuje třetina světových rajčat a na jejich produkci se podílí paramilitární organizace Ping­-tchuan, která vznikla jako nástroj osídlení regionu a postupně se proměnila ve skutečný „stát ve státě“ s vlastními školami, soudy, městy a rozmanitými obchodními zájmy.

Upoutáni k řetězu

Čína a korporace se v této hře prezentují jako ti, kdo zajišťují potraviny pro všechny. Jenže jejich „dostupnost“ má svou ekologickou, sociál­ní i etickou cenu. Například v Brazílii dochází k masivnímu odlesňování amazonského pralesa kvůli sójovým plantážím, což vede k nevratným ekologickým škodám a k vytlačování původních obyvatel. Spotřebitel se tak ukájí iluzí blahobytu, zatímco skutečné zisky míří k akcionářům a velkým investorům. Menší pěstitelé nebo chovatelé prasat v USA sice vlastní půdu, ale často nerozhodují o tom, co a jak na ní mohou pěstovat či chovat, protože fungují v systému tzv. contract farmingu, takže jsou podřízeni smlouvám s velkými agrofirmami. Svoboda podnikání tak připomíná novou formu závislosti, ovšem s logem agrofirmy místo řetězu. Globální potravinový systém je řízen dynamikou moci, nikoli potřeb. Základní lidská potřeba se stává nástrojem geopolitiky, spekulací a průmyslové maximalizace. Už nejde o chuť nebo výživu, ale o to, co lze efektivně prodat, standardizovat, obalit a exportovat.

Kniha Vládci jídla vyšla sice už v roce 2016, ale fungování mnoha současných potravinových řetězců se nezměnilo, posunula se jen veřejná debata o klimatických změnách, dodavatelských řetězcích a udržitelnosti. Pandemie covidu-19 odhalila slabiny globalizovaných tras a současné geopolitické napětí spolu s narušenými dodávkami zdůraznily, jak málo autonomie mají jednotlivé státy a jejich občané. Přesto zůstává základní logika systému neměnná: jídlo je investicí, levnou komoditou sestávající z práce někoho daleko a ceny, kterou platí jiní.

Vidět realitu

V tomto kontextu vystupuje Čína jako klíčový hráč. Zatímco jiné země shromažďují strategické zásoby ropy, plynu nebo obilí, Peking se soustředí na vepřové maso. Jde přitom o zájem, který je i kulturně podmíněný: v čínštině je slovo „dům“ složeno ze znaků pro střechu a prase, což symbolizuje, že pro mnohé Číňany domov bez prasete není domovem. Původně Čína v produkci sóji dominovala, dnes je však významným dovozcem. Stejně tak současná „čínská“ prasata pocházejí ze severoamerického chovu, jsou letecky importována, držena v průmyslových halách a krmena sójou z Brazílie. Produkce jídla se tak odcizila svému původnímu účelu; už nejde o to nakrmit lidi, ale o lepší a efektivnější využití trhů. Ironií je, že Čína se stala zemí, která „živí“ planetu, přestože sama je stále závislá na dovozu klíčových surovin a čelí regionálním problémům s potravinovou bezpečností. Tato situace připomíná tragický paradox, kdy státy vyvážely zásoby potravin navzdory katastrofálnímu hladomoru doma, jako tomu bylo například v Sovětském svazu třicátých let, když Stalin exportoval obilí, zatímco miliony lidí uvnitř země umíraly hlady.

Ve světě, kde je jídlo zbožím a nerovnosti mezi jednotlivými vrstvami společnosti přetrvávají nebo dokonce rostou, většina lidí včetně Evropanů upřednostňuje nízkou cenu před původem. Diskuse o ekologických výrobcích nebo podpoře malých farem tak zůstává spíš záležitostí těch, kteří si to mohou dovolit. Kniha Vládci jídla tudíž nevolá po hrdinství, ale ponouká k zamýšlení. Stefano Liberti pravděpodobně nechce, abychom přestali jíst rajčata či tuňáka z konzervy, ale abychom přestali předstírat, že nevíme, odkud jídlo pochází a jaké škody jeho výroba způsobuje. Nejde mu o moralizování, ale o výzvu ke střídmosti, která pro střední třídu zůstává nejtěžším úkolem, zatímco ti, kteří už skromně žijí, ji často přijímají z nutnosti. Je třeba si uvědomit, že touha po lepším životě, i když jeho vzor bývá okoukán z průměrných filmů či seriálů, stále odvádí od reality.

Autorka je komparatistka.