Všichni jíme, protože musíme. I dnes se přitom tento proces většinou podřizuje logice zisku. Například v supermarketu před regálem plným rajčatového protlaku si typický zákazník vybere ten „italský“ v domnění, že kupuje kus tradice, možná i něco zdravého. Ve skutečnosti drží v ruce průmyslový produkt, často zpracovaný z čínských rajčat pěstovaných pod dohledem paramilitárních struktur v oblasti Sin­-ťiangu. „Červené zlato“ putuje nejčastěji do kečupů Heinz, protlaku Gino nebo Tasty Tony. Argumentem korporací a státních podniků zůstává cena: když se něčeho vyrábí více, může zůstat nižší, proto se průmyslová výroba často prezentuje jako jediná cesta k dostupným potravinám. Jenže otázka zní: komu tento systém skutečně prospívá?

Nejde o jídlo

Většina lidí dnes nemá čas pátrat po tom, kudy vedou cesty jídla, které se následně objeví v regálech supermarketu. Spokojí se s infantilním obalem s roztomilým prasátkem, rajčetem s očima nebo tuňákem v klobouku, které mají odvést pozornost od reality výrobních podmínek. Právě na ty se zaměřil italský novinář Stefano Liberti. Ve své knize Vládci jídla (I signori del cibo, 2016) ukazuje, jak tato uspávadla na zákazníky působí. Vytvářejí iluzi světa, který byl, je a vždy bude v pořádku. Podobně jako biedermeier nabízel útěšný obraz, ale…