Když jsem letos na festivalu v Karlových Varech viděl očekávaný snímek Sirat fran­couzsko­-španělského režiséra Olivera Laxeho, od první scény jsem tušil, že půjde o jeden z nejfyzičtějších kinozážitků za dlouhou dobu. Zároveň jsem si uvědomil dvě věci. Především, že tato road movie z marocké pouště mezi publikem nejspíš vyvolá protichůdné reakce, neboť je to po vtahujícím začátku nečekaně krutý film, který nás nejprve přizve jako spolujezdce do technonomádských náklaďáků, a vzápětí z nás udělá rukojmí. Pro jedny je to manipulace či samoúčelnost, jiní jsou uhranutí režijní kontrolou a schopností režiséra provést diváky jakýmsi infernálním emočním veletočem, který nenabízí mnoho jasných vodítek pro uspokojivou interpretaci.

A pak je tu ta druhá věc, která mi při sledování Siratu přišla na mysl. Hodně snímků, jež se alespoň částečně odehrávají v poušti, pro mě mělo iniciační význam při objevování artových zákoutí filmové estetiky. Ale také mě pouštní scény v některých z nich pohltily do té míry, že jsem si na ně po jejich prvním zhlédnutí uchoval falešné vzpomínky. Z filmu Michelangela Antonioniho Zabriskie Point se mi do paměti vryla fantaskní erotická scéna mezi dunami a v případě Twentynine Palms od Bruna Dumonta jsem dokonce měl utkvělou představu, že tu postavy dlouze putují pouští. Pouštní scény tak v mých vzpomínkách nabyly násobně větší stopáže a důležitosti. Co způsobilo tento zvláštní zkrat?

Poušť byla už jako dějiště nejameričtějšího z filmových žánrů, westernu, jakýmsi my­tickým i mýtotvorným prostorem – čistou, uhrančivou i nebezpečnou krajinou na okraji civilizace, z níž se však postupem času stal také terén protkaný dějinami, včetně těch filmových. I proto od počátků kinematografie lákala jak tvůrce, kteří zde chtěli ustanovovat kanonické podoby hollywoodských žánrů, tak ty, kdo je chtěli problematizovat a bořit, včetně obou zmiňovaných Evropanů.

U příležitosti distribuční premiéry Siratu jsme připravili filmové téma, v němž zkoumáme, co nás na filmech z pouště tak láká a dráždí, jak vyprahlá divočina působí na protagonisty nebo publikum, ale také na různé filmařské trendy a žánry. Martin Pleštil se zamýšlí, jak ovlivnilo podobu a vyznění muzikálu Jesus Christ Superstar natáčení v izraelské poušti. Antonín Tesař na trojici výrazných zástupců typického východoasijského žánru šermířské fantasy wu­-sia ukazuje, že právě v prostředí pouště vznikla díla vymykající se žánrovým standardům. Martin Svoboda ve svém článku popisuje poušť ze snímku Gerry jako výsostně ambivalentní místo a dotýká se i toho, že artovou estetiku režiséra Guse Van Santa ovlivnily nejen osobnosti typu Bély Tarra, ale také videohry z přelomu tisíciletí. A na samotný Sirat se podíváme pohledem autora, který sice není odborníkem na pouště ani na kinematografii, zato ale důvěrně zná travellerskou komunitu, o níž film pojednává.