Hlavní hrdina Theo se po pokusu o sebevraždu ocitá v nemocnici. Po probuzení z kómatu ovšem zjistí, že je zcela sám. Na Zemi mezitím proběhla katastrofa, při níž všichni záhadně a naráz zemřeli. Ve svém novém románu Zpráva posledního člověka Jiří Pehe sugestivně pracuje s tísnivým pocitem opuštěnosti a rozvíjí updatovanou robinsonádu, jen místo domorodého Pátka je tu vlčák Fred (zvířata překvapivě přežila). Po dlouhém beznadějném pátrání Theo přece jen nalézá další „trosečnici“. Spolu pak založí „archiv lidstva“, který však protagonista dokončí opět osamocen. Leitmotivem, který se jako refrén táhne celým románem, je bolestné uvědomění, že veškeré naše pozemské snažení se vždy nějak vztahuje k druhým lidem a že bez společnosti ztrácí pojem „já“ smysl, stejně jako kolektivní identita, majetek či morálka. Jedinec bez lidí tak v podstatě přestává existovat. Náš svět je z valné části pouhým sociálním konstruktem či intersubjektivní skutečností, založenou na kolektivní iluzi. Peheho román je zároveň literárně­-filosofickou sondou do antropocénu i vyprávěním o směřování naší civilizace. Ani demokracie, ani pokročilá technologie či přechytralá AI nevytvořily rovnější, spokojenější nebo bezpečnější podmínky pro život. Byl tedy katastrofický blitzkrieg trestem „shůry“? Konec knihy se však rozplývá ve světelném oparu a vyhýbá se jasnému rozuzlení. Pehe nicméně ve svém šestém románu potvrdil, že je nejen autorem trefných politologických komentářů, ale i zdatně fabulujícím prozaikem.

Jiří Pehe: Zpráva posledního člověka. Prostor 2025, 267 s.