Slovensko­-vietnamská umělkyně Kvet Nguyen vydala loni knihu Všetko, čo nás spája, ve které v krátkých kapitolách podrobně zkoumá příběh vlastní rodiny a snaží se pochopit, z jakých důvodů se její rodiče přestěhovali do Československa, co všechno předtím zažili ve Vietnamu a jak se rodinná traumata a další formující zkušenosti otiskly do jejího vlastního vnímání života na Slovensku. V závěru autorka píše, že o svých zkušenostech nechce mlčet, jak se to naučila během dospívání a jak se to od ní očekává. Výsledkem je nejen tato osobní kniha, ale také umělecké instalace, fotografické cykly a krátké filmy, kterými se hlásí o uznání svého místa v dějinách porevolučního Slovenska. Jedná se o silný akt deklarace se společenským přesahem, ale také o hledání vlastní identity (obojí je na posledních stránkách knihy vztaženo k oficiálnímu uznání vietnamské minority na Slovensku v roce 2023).

V autorčině aktuální výstavě Kým voda nezmyje breh v Galerii města Bratislavy se znovu objevují některé motivy, jež se Nguyen rozhodla hlouběji prozkoumat a jež můžeme sledovat spolu s ní.

Sto vajec

Instalace výstavy, která vznikla ve spolupráci s architektonickým studiem WOWEN a grafickým designérem Davidem Kalatou, působí v mnohém muzeálně, což odpovídá také materiálu, s nímž Nguyen pracuje – často totiž zpracovává archivní materiály, z nichž znovu skládá příběhy opomíjené v klasickém vyprávění o Slovensku posledních čtyřiceti let: z ručně psaných dopisů, starých fotografií či novinových výstřižků dotváří mozaiku příběhu vietnamské minority.

V dílech Kvet Nguyen je možné ­sledovat, jakým způsobem zkoumá vlastní ­kořeny a zamýšlí se nad svým místem ve světě. Ne­konfrontuje nás s jasnými závěry, často jen ukazuje na určité výjevy a zdůrazňuje, co na nich považuje za důležité (a co bychom sami třeba přehlédli). Toto komentované procházení dobovými fotografiemi a filmy je určené nejen slovenskému publiku, ale také vietnamsky a anglicky mluvícím divákům.

V úvodu výstavy se umělkyně symbolicky vrací k počátkům příběhu, který mapuje: v první místnosti se nachází instalace tvořená stovkou odlitků vajec, která symbolizují jak mytologický příběh o vzniku Vietnamu, tak sto dětí­-sirotků, jež byly v roce 1956 jako první z Vietnamu převezeny do Československa v rámci mezinárodní spolupráce komunistických států. Ze stovky vajec jich má dvaadvacet na skořápce rukou napsané vietnamské jméno: více identit dětí, které se do Československa dostaly v rámci první vlny vietnamské mobility, se umělkyni zatím nepodařilo dohledat. V místnosti zní krátká smyčka dobové reportáže, která zachycuje vietnamského prezidenta Ho Či Mina při návštěvě v dětském domově v severočeské Chrástavě, a dokresluje tak mezinárodní vztahy, kvůli nimž byly děti v padesátých letech odvezeny na druhou stranu světa.

Z rodinného alba

Zvláštní roli při ohledávání příběhů vietnam­ských rodin na Slovensku hraje u ­Nguyen fotografie: často pracuje s každodenními ro­dinnými snímky, čímž pomáhá většinovému, nevietnamskému diváctvu nahlédnout do intimní sféry této minority a lépe ji pochopit. Dílo Leftover Bodies (2024), které se loni objevilo v pražské galerii 35M2, například zkoumá fotografie z přelomu osmdesátých a devadesátých let, které autorka klade do kontrastu s dobovými xenofobními novinovými titulky: vypráví tak příběhy lidí, kteří po skončení socia­­listické spolupráce zůstali bez jakýchkoli jistot v Československu – v prostředí, kde rostla nevraživost k jejich původu a barvě kůže.

Nguyen ovšem nepracuje pouze se starými snímky z rodinných alb. Také bádá v archivech předrevoluční státní televize a tisku, které propagovaly vzájemnou spolupráci. V jedné z místností výstavy nechala umělkyně za doprovodu dobového komentáře promítat fotografie tiskové kanceláře, na kterých čeští mistři zaučují mladé Vietnamce a Vietnamky. Už v této vzorové internacionální spolupráci se – jak si všímá – formovaly sklony k určitému paternalismu či nadřazenosti, které se v Česku a na Slovensku ve vztahu k našim spoluobčanům z Vietnamu projevují dodnes, ať už v podobě rasistických poznámek, nebo všudypřítomného tykání a vyčleňování této minority na okraj společnosti.

V závěru výstavy prezentuje své snímky vietnamských a kubánských dělníků Libuše Jarcov­jáková. Své fotosérie z počátku osmdesátých let, jež zachycují lidi pózující u téhož auta či motorky,komentovala v dokumentu Ještě nejsem, kým chci být (2024)slovy, že navzdory náročným podmínkám v továrnách a na ubytovnách chtěli fotografovaní domů do Vietnamu a na Kubu poslat vzkaz, že se v Československu mají dobře. Práce Jarcovjákové tak jemným gestem připomínají konstruovanost i těch nejběžnějších fotografií a zdůrazňují, že ani osobní archivy nemusejí být vždy čirým záznamem osobní reality, ale záměrně formovaným obrazem.

Přežití komunity

V určitých momentech mi přístup Kvet ­Nguyen připomínal v Česku nedávno uvedený film Dužana Duonga Letní škola, 2001. Líčené události se dějí zásadně uvnitř vietnamské komunity kolem tržnice v západních Čechách a většinový divák se tak seznamuje s životem v prostředí, které zná maximálně z pozice zákazníka. Mezi tvorbou režiséra a umělkyně se objevují nečekané paralely: oba ukazují, jak zásadní je úloha komunity při přežití v nehostinném prostředí států, které o její členy nejeví přílišný zájem, a jak náročné je pro druhou generaci českých a slovenských Vietnamců nepatřit do žádného z obou světů, které je formovaly.

Vlastní vzpomínky Kvet Nguyen se někdy nenápadně přesouvají do roviny, kterou bychom mohli označit jako autofikci: ve videu Hranice našej bolesti (2025) se tak umělkyně obrací ke kamarádce Haně, když vzpomíná na jejich společné dětství v osmdesátých letech – přestože se autorka narodila až v roce 1995. Kromě vzpomínek na slovenské veřejné školství vypráví hlas ve videu také o složitém vztahu s částí rodiny, která žila ve Vietnamu, o snášení každodenního rasismu nebo o specifickém vnímání proměny politického systému v roce 1989. Sametová revoluce vietnamské komunitě podle vyprávění ­Nguyen přinesla kromě kapitalismu také ztrátu jistot a období neskrývaného rasismu, který symbolizuje vražda vietnamské rodiny v bratislavské ulici Stará Vajnorská v roce 1994.

Výstava Kým voda nezmyje breh končí v místnosti s polštářky a zvukovou instalací, která byla součástí přehlídky laureátů a laureátek Ceny Oskára Čepana za rok 2024, k nimž Kvet Nguyen patří. Proplétající se hlasy Omara Beirutiho, Shivone Dominguez Blaščíkové, Denie Kony a Adely Mede společně vyprávějí příběhy z minulosti i současnosti Slovenska, které není ani zdaleka tak monokulturní, jak tamní politici často tvrdí. V době ochromení státních kulturních institucí je dvojnásob důležité, že bratislavská galerie tuto realitu připomíná a zprostředkovává širokému publiku.