Nepočetný žánr autobiografické poezie, v současné české tvorbě zastoupený zejména sbírkami Pavla Novotného, se v loňském roce rozrostl o dva pozoruhodné tituly. Iryna Zahladko za svou sbírku Jak se líčit v nemoci (viz A2 č. 20/2024) získala nově vzniklou Cenu literární kritiky a v nominacích se objevila i básnická kniha Lenky Chýle Raná / Deník pastýřky. Obě sbírky přiznaně vycházejí z deníkových zápisů, obě silně tematizují (ženské) tělo, obě vybízejí k otázkám po vztahu autenticity a estetizace. Obě také mají svébytné grafické zpracování: Jak se líčit v nemoci doprovázejí ilustrace Lenky Labajové, Ranou fotografie Miroslava Šímy. Druhá kniha navíc zaujala i jako osobitý titul z neetablovaného nakladatelství.

Prostě idyla

Název Raná / Deník pastýřky je popisný – básně jsou transformacemi deníku, který si autorka vedla od dubna do srpna 2022 během pastvy na vrchu Raná. Tématem knihy je pak – nepřekvapivě – pastva samotná: trable s ovcemi i pastýřskými psy, život v izolaci mimo město a v neposlední řadě počasí. Mezi básněmi lze sledovat tři hlavní motivické linie, jež se vzájemně protínají: tělo, místo a já.

Tělesnost zde vystupuje především jako příznak existence v „přirozeném prostředí“, a to v mnoha významech tohoto slova: jedná se o prostředí v přírodě, do něhož se jehňata přirozují a kde se tělo nachází v přirozeném stavu; ostatně v textech se mihne i přirození pastýřky a několika dalších lidí. Jde o ovčí existenci, která obnáší spásání trávy, pohyb, vyměšování, spánek, občas i smrt. Právě tyto prvky jsou často tématy jednotlivých básní: umřelo další jehně, ovce mají žízeň, ovce se vyprazdňují. Při pastvě se ovšem do stejného módu dostávají také psi a nakonec i samotná pastýřka: „k ránu pršelo / venčim psy / než se vykaděj / za chůze jim kaši / každý den stejná cesta“. Člověk na pastvě ztrácí svou nadřazenou pozici a stává se jedním ze stáda (v lepším případě jeho vůdcem; pastýřce se však povětšinou nedaří ani to). Výmluvně se tato redukce projevuje ve třech červencových básních: v první z nich mluvčí docházejí slova, „a proto bé“, další báseň tvoří „už jen samé vypasené myšlenky“ a v následující „zbývá jen role pasáka*čky ovcí / a můj stín co se otiskl do země snad navěky“. Z mocenského hlediska má samozřejmě „pasák*čka“ stále navrch, na fyziologické rovině se ale rozdíly přece jen stírají: „chcanky se do zmoklé / ale vysušené půdy / vsakují s praskáním (…) člověk by psal o něčem jinym než o hovnech / ale je jich tu plná země / ovčí kozí psí moje“.

Pastýřka se tomuto simplifikačnímu procesu nebrání. I vzhledem ke své samotě nedbá na civilizační konvence, rezignuje na kultivaci: „myju se v lavoru / pak v tý samý vodě peru prádlo“. Koneckonců: „nemyté vlasy / ztuhlé suchem / drží tvar / lepší než kdybych je natupírovala / a fixovala lakem“. Podobný princip lze vztáhnout také na jazyk, obsah a kompozici sbírky. Jazyk je hovorový, vulgarismy běžné, upřímnost místy takzvaně odzbrojující („orgasmické blesky / třesky plesky / jsem nadržená“). Mluvčí beze studu a často píše o svých sexuálních potřebách – vždyť nejde opět o nic jiného než o fyziologii. Nevyhýbá se ale ani banalitám („výchova je alchymie / kde nastavit pevné hranice kde povolit“) nebo kýči („před osmou / má kopec i svatozář“), to vše přece patří k přirozenému životu: „békání a cvrččí chechtání / prostě idyla / i ta tu někdy je“.

Tolik si to nebrat

Naopak velmi kultivované jsou úvody k jednotlivým oddílům – pohádkovo­-mytické krátké prózy pojednávající o květeně, zvířeně a jiném obyvatelstvu hory. Podobně i v básních se poetické výrazivo, personifikace a jiná básnická ozvláštnění (kontrastující s naštvanou, hořkou a často ironickou autenticitou) vynořují v pasážích o Rané a okolí, o trávě kývající se ve větru, o mracích, jež připomínají žábry, apod. Dualita krásy a špíny, klidu a stresu, obdivu a odporu prochází celou knihou, jako by kopírovala její dvojnázev: Raná (vzývaná, kouzelná, až božská) / Deník pastýřky (unavené, naštvané, rezignované). Místo a jeho magie zde představuje jediné vytržení z namáhavého, umaštěného, nesmlouvavě fyzického života: „ještěže ta půda voní mokrem / a ten zarostlý sad je jak z pohádky / jinak by to byla vopravdu bída“.

Poslední citovaná slova nicméně nepojednávají jen o fyzické námaze. Pastýřka je v básni, stejně jako v celé sbírce, rozčarovaná ze své nedostatečné autority a nezkušenosti, kterou zjevně vnímá jako osobní selhání. Právě kritický vztah k sobě samé vystupuje jako nepříliš explikované, avšak zásadní téma knihy. V některých básních mluvčí naznačuje, že práce na pastvě je vědomý únik z města, ze starého života, aniž by napověděla, co k němu vedlo. Tuto skutečnost neskrývá jen před čtenářstvem, ale i před místními: „stále znovu se ptají na můj příběh / utíkáš z města? / spíš tady? / hledám klid“. A přitom si dává jasný cíl: „hlavně odpusť sobě“. V jiné básni zase zjišťuje, že nezná svou hodnotu: „ztratila se mi s klíčem v trávě / ale já ji najdu / i kdyby to trvalo celou sezónu“.

Jenže změna prostředí k sebepřijetí nepřispívá, a pastýřka si stále znovu vyčítá neklid, prchlivost, nestálost (podkreslenou několika nárazovými vztahy, reflektovanými v básních, jež jsou označeny iniciálami). Jsme svědky momentů štěstí, něhy i svobody, ale nezdá se, že by některý z nich měl katarzní účinek. Sezóna končí a pastýřka svou hodnotu nenalezla. Nedochází ani ke kýženému odpuštění. Zato se poslední básně víc než ty předchozí vyznačují apatickým, lhostejným přístupem, mají blízko k dokumentárním záznamům: „jdem domu za tmy / zvedá se prach / je to jak horký peklo (…) potmě napouštím koryto / čelovkou svítim tu na psa tu na ovce / aby mě nepřeválcovali / maj žízeň“. Jehňata už neumírají jako lidé, ani nechcípají jako zvířata, jejich úhyn (sic!) je konstatován bez emocí: „vyfotim je kvůli známce / nechám je tak jak jsou / každý den pozoruju další fázi / úbytku hmoty ve vlně / napnutá vysušená kůže / se tlumeně leskne“. Oproti hysterickému pláči ze třetí básně sbírky je to znatelný rozdíl – pakliže to byl hlavně vnitřní klid, který šla pisatelka do hor hledat, nakonec neodchází s prázdnou. A nebyla třeba ani meditace, stačilo jen „tolik si to nebrat“.

Autor studuje literaturu a mezikulturní komunikaci na FF MU.