Sbírka podivné, úsečné poezie s podivným, latinským názvem od podivné, neexistující autorky. Takové krásné tajemství to mohlo být. Kdyby ovšem nešlo zároveň o nový titul jednoho z nejznámějších jmen současné české literatury, který navíc vychází částečně jako oslava či připomínka desátých narozenin oceňovaného románu (a byl tak i propagován na autorských čteních a jinde). Hádanka je tak vyřešena dříve, než může být nastolena – fiktivní identita autorky a její náležitost ke knize Do tmy je explikována pro jistotu hned na obou klopách knihy a samotným textům literární postavy předchází úvodní slovo „zprostředkovatelky textů“ Anny Bolavé, jež slouží jako svého druhu autorská interpretace sbírky. Nuže dobrá, časy postmoderních mystifikací už jsou zjevně pryč a na přesyceném knižním trhu se každá klopa počítá. Nabízí se zato otázka, zda je sbírka svébytným básnickým počinem, nebo jen jakýmsi nostalgickým fanservisem, který čtenářstvu poskytuje možnost vrátit se do oblíbeného fikčního světa Řečovic.

Znovu do tmy

Časoprostorové i tematické rozpětí sbírky pojmenované latinským názvem hluchavky bílé totiž v zásadě odpovídá tomu, jež jsme sledovali v knize Do tmy: Anna reflektuje období od jara do konce léta v okolí svého bydliště, během nějž sbírá, suší a prodává rostliny. Některé události či motivy děj románu přímo zrcadlí (např. ztracené nůžky, modrání nohou, usnutí na louce mezi hluchavkami), recyklovány jsou také některé věty či myšlenky; srovnejme třeba následující pasáž z románu: „Hluchavka je jako déšť. Přichází po kapkách, ale naplňuje kilometrové toky v celém okolí. Hluchavka dokáže lidi změnit.“ a část básně Levá ruka nakloní rostlinu: „Hluchavka je jako modrý déšť / kterého si nikdo nikdy nevšimne / Hluchavka dokáže lidi změnit“.

Přesto nejsou verše Anny Bartákové jen lenivým výtahem z jejích románových monologů. Naopak, přesunem z prózy do poezie vzniká úplně jiný obraz mluvčí. Anna v próze Do tmy je až do samého závěru knihy k nezastavení – jak v proudu úvah a vzpomínek, které asocia­tivně a překotně vyplývají na povrch, tak ve své sběračské činnosti, jež vede až k úplnému fyzickému vyčerpání. Její texty v Lamiu albu ovšem vedle zběsilého pohybu („Sedám na kolo / a jedu dál / Zavrčím na všechny / nedostupné květy / a šlápnu do pedálů“) otevírají prostor i pro zpomalení a tiché ustrnutí: „Sedám si tiše na obrubník / vedle mne první květnový sníh / a křivé stopy černých šneků“. Zběsilé vyprávění nahrazují krátké situač­ní básně, které navíc jen zřídkakdy vedou k výrazné pointě. Vzniklé odmlky ve výpovědi pak umožňují protagonistce celistvější reflexi svého místa ve světě.

Léčivá bylina, toxický vztah

Příznačná je z tohoto hlediska titulní hluchavka bílá, k níž se Anna ve sbírce neustále vztahuje. Zatímco v próze jsou pro ni byliny specifickou komoditou, kterou musí co nejvýhodněji vytěžit, nyní se k jedné z nich obrací jako k blízké, ne­-li milované entitě. Sběr už není zdrojem peněz (všudypřítomné přepočty kilogramů na koruny z románu se zde vůbec nevyskytují), nýbrž příležitostí pro navázání intimního pouta: „Ostříhala jsem / konečky prstů od rukavic / abych se tě mohla dotýkat / i v chladných dnech“. Pro udržení tohoto důvěrného vztahu ovšem nelze setrvat v antropocentrickém vnímání světa, a jeho ekonomické pozadí tak začíná být značně problematickým. Anna si najednou uvědomuje hrůznost svého jednání: „Loučíme se / před výkupnou / až vejdu dovnitř / ztratíš svoje jméno / a z písmen budou čísla“, kterou ještě dokreslují sporadické básně psané z perspektivy květiny: „Jsem mrtvá / a teprve to začne / vezou mě pryč / oči přivřené / nechci to vědět / a cítím všechno / Anno. Jsi zrádkyně!“

Přes to vše si je Anna moc dobře vědoma, že „hluchavka / moji milí / ta je nesmrtelná“, a tato skutečnost umocňuje vědomí vlastní slabosti a konečnosti. Mocenská konstelace jejich vztahu nakonec není tak jednoznačná, jak se zdála být, hluchavka jako by se mstila: „Letos jsi lhala a není tu ani kvítek / tělo mám poškrábané / a v duši vůbec nic“; ušklíbala se nad Anninou neschopností: „Mám křeče v nohách / a nemůžu popadnout dech / a ty se jen zlehka a potutelně / zakymácíš u cesty“. Zatímco sběračka čím dál víc naráží na limity svého těla, organismus hluchavky se znovu a znovu obnovuje. Těžko říct, které z nich patří verše na straně 52: „Chci mlčet / a tak nemluvím / Chci nechtít / ale nevím jak / Nesahejte na mě / jsem bílá / a začínám rozkvétat“, ve svých úvahách však Anna v každém případě směřuje k myšlení blízkému východním náboženstvím. Zbavuje se svých tužeb, splývá s hluchavkou a stává se po jejím vzoru průsvitnou.

Čím víc ale Anna souzní s hluchavkou, tím víc se odklání od požadavků společnosti, která jí beztoho již dříve pohrdala: „Jsem ty / Ty jsi já / A ve skutečnosti / Pro nikoho / NEJSME“, s čímž se nesnadno vyrovnává. Do některých básní tak pronikají až zlověstné tóny, ostatně tato druhá poloha je mluvčí i hluchavce vlastní: „Průsvitný saténový květ / berla anebo prostě jenom hůl / tvá hlava ten pětizubý kalich / Jsi špičatá když musíš bodnout / a hladká když –“. Obraz nevinného saténového květu, který se refrénovitě vynořuje napříč celou sbírkou, zde nachází alternativu ve špičaté holi – ani tento motiv však ve sbírce není ojedinělý. Nejvýrazněji figuruje v básni plné výjevů mrtvých živočichů na silnici: „Vídávám auta bez obličeje uvnitř / a chci zkusit přeběhnout / ale nestihnu ani / vrazit jim hůl do ozubí / Couvám protože ještě ne­­jsem na řadě / zbytečná včela v rozježděném natrhaném smetí“. Anna zaútočit nestihne, místo toho se nakonec vznáší k obloze. Ale co my ostatní – zbytečné včely v rozježděném smetí?

Autor je student literatury a mezikulturní komunikace na FF MU.