„Narazil jsem v Paříži na Rebeccu Latté. Ztloustla, přestala se o sebe starat, má odpornou pleť a chová se jako hlučná, sprostá ženská. Člověku z ní akorát zvadne,“ napíše romanopisec Oscar Jayack na sociální sítě. Rebecca na jeho komentář zareaguje e­-mailem, v němž mimo jiné stojí: „Všimla jsem si, že čím jste vy lidi blbější, tím spíš máte potřebu se rozmnožovat. Takže doufám, že ti děti rozmašíruje náklaďák, ty budeš bezmocně sledovat, jak chroptí a oči jim stříkají z důlků, a večer co večer tě bude pronásledovat, jak vřeští bolestí.“ Touto výměnou odstartuje román v e­-mailech Čau debile (Cher connard, 2022) od Virginie Despentes. Už z prvního zkřížení zbraní dvojice ústředních postav je zřejmé, kdo z těch dvou má převahu. Tón obou se ovšem záhy umírní, protože kdyby střet „debila“ a „sprosté ženské“ skončil u obvyklé internetové výměny urážek, sotva by z něj vznikl epistolární román.

Dopisy a eseje

Slavná herečka Rebecca, kterou kvůli věku a nadváze přestali obsazovat, fetuje první ligu. O poznání méně slavný spisovatel Oscar fetuje nanejvýš ligu třetí, zato čelí obvinění v aféře MeToo. Třetí rovinu románu tvoří příspěvky jeho oběti, feministické bloggerky Zoé Katany. Když se do Debila začtete, máte určitou chvíli pocit, že držíte v rukou knihu o MeToo, o feminismu, o komunikaci v internetovém věku a posléze také o vyrovnávání se s covidovou pandemií. Přitom je to stejná kanonáda vybroušených bonmotů a postřehů o stavu světa, jakou dobře znají čtenáři Života Vernona Subutexe (2015–2017, česky 2023–2024).

Podobně excentrické a excesivní jako v Subutexovi jsou ostatně i hlavní postavy, a také jejich zpovědi, tentokrát adresné, jsou často eseje věnující se řadě různých témat, které s dějovou peripetií nemají vlastně zas tolik společného. Oscar se třeba přiznává k tomu, že prokrastinuje u her na telefonu (těch nejblbějších), což není tak banální, jak to zní, jelikož vysvětluje, že hlavním důvodem je nemožnost psát a skutečnost, že „už pro svou jednoduchost je psaní těžké a přemluvit se k tomu, abys začala, ti zabere všechen čas“. A asi těžko najdete v současné literatuře či publicistice lepší shrnutí polarizace na internetu, než podává Rebecca Latté: „S internetem je ten problém, že lidi, co tě cení, nemají takovou potřebu to vykřičet do světa jako ti, co by tě nejradši dali oběsit. (…) S internetem přišel dojem, že karty jsou rozdané jinak, že můžeme zakročit. Rychle nám došlo, že nejúčinnější způsob, jak zakročit, je urážet.“

Debil umí překvapovat, třeba když covid a izolaci podává jako pozitivní zkušenost (oba protagonisté přestávají fetovat). Přestože byste řekli, že coby literární námět se pandemie vyčerpala ještě za doby svého trvání, Despentes dokáže aktuální témata (román vyšel původně v srpnu 2022) uplatnit způsobem, který nevyvolává dojem, že je pouze exploatuje. To je na jejím psaní možná vůbec nejpřitažlivější: dokáže psát současně o současných věcech, aniž by to působilo, že chce být za každou cenu „trendy“.

Stejně rychle jako přejde ústřední dvojice z urážek a výpadů k nostalgickým vzpomínkám na mládí a pak dál a dál, se rozšiřuje pole, které Despentes ve svém zatím posledním románu pokrývá. Epistolární román, jenž esejistickou formou prozkoumává (občas krajní) polohy mezilidských vztahů, ať už rodinných, nebo přátelských, odpovědnost, změnu, odpuštění a uzdravování, v něčem připomíná Laclosovy Nebezpečné známosti (1782, česky 1968). Podobně jako Laclos řeší Despentes závažné morální otázky své doby, přičemž morálka jejího románu se vymyká obecné představě (dokonce řadě různých představ) o dobrých mravech.

Debil nebo idiot

„Nemůžu se rozhodnout. Jsi totální idiot, nebo poloviční génius? Ta hranice je často tenká,“ píše Rebecca Oscarovi. Mužské postavy jsou u Despentes obecně větší idioti, paradoxně jim však dokáže projevit o to více empatie. A možná právě proto. Už v Subutexovi platí, že Despentes dokáže své postavy napsat tak, že pochopíte i toho největšího debila. A nakonec ho stejně odsoudíte, jelikož vzápětí provede něco výjimečně proradného nebo odpudivého, a své sympatie si schováte pro jiné postavy. Ale sympatie a empatie jsou dvě různé věci – Despentes ve svých románech s bravurou dokáže to, co by měla umět každá literatura hodná toho jména: ukázat nám svět očima někoho jiného. Na tom, že to funguje i v češtině, má opět velkou zásluhu excelentní převod Petry Zikmundové, která oplývá nevšedním nadáním pro přirozenou lokalizaci působivě bezprostřední (a ve skutečnosti pečlivě konstruované) spisovatelčiny prózy.

Vedle genderu tu opět hraje důležitou roli i třída, a právě v souvislosti s třídní perspektivou překvapivě Oscar dokáže válcovat Rebeccu. Ta se uchyluje k poněkud dutě znějícím tirádám proti boháčům: „Proto potřebují vytvářet tolik bídy. Aby měli jistotu, že jim někdo závidí, protože bez závisti chudých není štěstí bohatých pouze neúplné, ono úplně zanikne.“ Oscar na rozdíl od Rebeccy, která se vždy cítila samozřejmě vyvolená ke slávě a úspěchu, zůstal vždy neseběvědomým páriou, a proto je na třídní rozdíly citlivější: „Jednou jsem psal scénář s režisérem svého věku, který měl v životě jedinkrát letní brigádu, a to na recepci luxusního hotelu – mluvil o tom, jako by zažil válku.“

Jestliže bohatství a úspěch působí v románu venkoncem jako jámy, které si sami nadšeně kopáme, abychom v nich uvízli podobně jako v čím dál těsnějších identitách, jejich sevřenost překonávají překvapivě drogy. Alespoň podle Rebeccy, když emfaticky prohlašuje: „Kalba je extrémní sport. Musíš chtít vyhodit do povětří všechny svoje identity. Genderovou, třídní, náboženskou, rasovou.“ Postupně však její nadšení opadá, a konstatuje: „Pro mě jsou drogy země ve válce – přinášejí utrpení, ničí, ale něco se děje.“ A nakonec i Rebecca přistupuje na to, že skořápku debility lze prorazit také za střízliva.

Lepší než život

Oba protagonisté jsou podobně jako postavy Vernona Subutexe cosi jako obrazy v nadživotní velikosti. Jsou větší a do značné míry i lepší než život, jsou ve svých dopisech až příliš virtuózními stylisty, ale to vše právě proto, aby mohli jisté aspekty života zachytit. Zároveň jsou do nemalé míry literárními typy soudobé Francie, představiteli kulturní třídy brodící se zoufalstvím středního věku. V tomto smyslu lze mluvit o symetrii jejich jinak odlišných selhání, především o tom, že zůstávají i v nich inteligentní. I když se chovají naprosto debilně, nejsou hloupí a neselhali pro absenci intelektu, ale bez ohledu na něj, z příčin, jež nikdy nebyly pod jejich kontrolou, protože nebyly vědomé.

Román končí možná až příliš pohodovým (anglicky by se řeklo „feel good“) závěrem. „Já vím, je to debil. Ale je to můj kámoš. Spousta mých kamarádů jsou volové. Podle mě to bude tím, že jsem sama celkem kráva,“ vyznává se Rebecca, a vy přemýšlíte, jestli po vší té neskutečně vtipné kousavosti je happy end to, co chcete. Možná je ale právě tím, co občas i v takzvané vysoké literatuře potřebujeme, protože v dnešní době je velmi snadné uvěřit tomu, že dobře nemůže dopadnout už vůbec nic.