V srpnu tohoto roku napsala novinářka Natasha Singer pro The New York Times článek „Goodbye, $165,000 Tech Jobs. Student Coders Seek Work at Chipotle“ (česky vyšel v Respektu pod názvem „Sbohem, lukrativní místa programátorů. Absolventi informatiky si hledají práci i v rychlém občerstvení“). Autorka v něm uvádí, že od počátku druhé dekády tohoto století vyzývali miliardáři, technologičtí manažeři i američtí prezidenti mladé lidi, aby se učili programovat, s tím, že tak zvýší své šance získat dobře placené zaměstnání a zároveň podpoří ekonomiku. V důsledku prudkého nástupu programovacích nástrojů založených na umělé inteligenci však v poslední době prudce vzrostla míra nezaměstnanosti absolventů oborů informatika a počítačové inženýrství. Aktuálně je dokonce více než dvojnásobná ve srovnání s nezaměstnaností absolventů dějin umění.

Optimistická nota

Co přesně se v této oblasti změnilo? V době zmíněných výzev technologické společnosti poptávaly „ruce“ – co nejvíce lidí na psaní kódu. Pak se však objevily generativní nástroje, které dokážou během několika sekund vytvořit velké bloky kódu a rovnou je otestovat. Dnes je tak výhodnější mít malý tým seniorních zaměstnanců, kteří umějí napsat správný prompt, zkontrolovat AI výstup a zasadit ho do celkové architektury softwaru. Vlivem nástupu umělé inteligence tak prakticky zanikly juniorní pozice. Dosavadní kariér­ní dráha, kdy absolvent začal jako junior a přes stadium středně zkušeného se propracoval až k seniorní pozici, přestala existovat.

Natasha Singer ve svém textu přibližuje příběhy několika mladých absolventů a absolventek. Jednou z nich je Manasi Mishra, která po roce hledání pracovních míst a stáží absolvovala letos v květnu Purdue University, aniž by obdržela jakoukoliv pracovní nabídku. Na pohovor ji pozvala jediná společnost – a tou byl řetězec rychlého občerstvení Chipotle.

Autorka zřejmě chtěla zakončit svůj text optimistickou notou. Uvedla, že Manasi Mishra si začala přivydělávat jako beauty influencerka na TikToku. Díky tomu si uvědomila, že ji více než softwarové inženýrství baví technologický marketing, přihlásila se na pozici v prodejním oddělení technologické firmy a konečně získala práci.

Ve stejném čísle týdeníku Respekt, které přineslo překlad článku Natashy Singer, vyšel sloupek Petry Hůlové, která v souvislosti s prudkým nástupem AI hovoří o „nouzovém optimismu“ spočívajícím v tom, že si spousta z nás namlouvá, že ta naše práce snad ještě nějakou dobu nezanikne. Pojem „nouzový optimismus“ vystihuje způsob, jakým Singer zakončila svůj text. Douška o Manasi Mishra, která čelila značným protivenstvím, až si uvědomila, co ji skutečně zajímá, a našla si práci v jiném oboru, působí jako klišé ze seberozvojové literatury. Vtírá se však otázka, zda je tento nouzový optimismus, neřkuli jakýkoliv optimismus, namístě.

Dluhy a psychické zdraví

Singer totiž ve svém textu opomíjí dvě oblasti, dle mého názoru velmi podstatné. První z nich je otázka školného. To je celkem pochopitelné, pro amerického čtenáře se jedná o notorietu. V našem prostředí, kde je terciární vzdělávání bezplatné, je však třeba doplnit určitá fakta. Výše školného se na veřejných vysokých školách ve Spojených státech pohybuje v rozpětí od 10 do 30 tisíc dolarů ročně, na těch soukromých se platí 40 až 60 tisíc dolarů. Naprostá většina studentů si bere studentské půjčky. K jistině dluhu po celou dobu splácení přirůstají úroky. Po dokončení studia zpravidla nastává odkládací období v délce šesti měsíců, pak už je však nutné začít půjčku splácet. Většina studentů se tak během studia obrovsky zadluží. Pokud si po absolvování školy nenajdou práci, ocitnou se v situaci, kterou lze bez nadsázky nazvat osobní tragédií. Povinnosti splatit studentskou půjčku se navíc dlužník nezbaví ani v insolvenčním řízení, což je velký rozdíl oproti jiným dluhům.

Druhou oblastí, kterou Natasha Singer ne­zmiňuje, je otázka duševního zdraví absolventů informatiky ocitnuvších se prakticky v bezvýchodné situaci. Sám jsem vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Pár let poté, co jsem absolvoval, vyhodil zkoušející správního práva od státnice z veřejného práva jednoho studenta, přestože od zbylých dvou zkoušejících dostal výbornou a přestože podle všeho vynikal právě ve správním právu. Student následně spáchal sebevraždu. Jak opakovaně uváděl zesnulý profesor Radek Ptáček, sebevražda se nikdy neodehraje ve vzduchoprázdnu. Jde o výsledek osobních dispozic a určitého situačního stresu. Můj spolužák z práv byl, pokud jde o psychické ustrojení, pravděpodobně poněkud křehčí. Takových je však spousta, sám jsem jedním z nich. A je otázka, kolik z těch tisíců náhle jen těžko uplatnitelných absolventů informatiky, o nichž Singer píše, trpí vážnými psychickými problémy, kolik z nich se pokusilo o sebevraždu a kolika z nich se zdařila. To vše za situace, kdy miliardáři a technologičtí manažeři, kteří ještě před pár lety vyzývali ke studiu informatiky, zarytě mlčí a my ostatní se necháváme ukolébávat „nouzovým optimismem“, že my o práci ještě nějakou dobu nepřijdeme nebo že prorazíme jako beauty influenceři.

Politika a transcendence

Jak poznamenal Vladan Gallistl v článku „AI rodí miliardáře rychleji než ropa nebo internet“, který vyšel na webu Seznam Zprávy, „mánie okolo AI se rychle stala největší vlnou, která vytváří bohatství tak rychle a v takovém rozsahu“. Že je toto bohatství koncentrováno v rukou extrémně omezené skupiny superbohatých, snad ani není třeba dodávat. Gallistl ve svém článku uvádí, že díky AI na světě přibyly desítky nových dolarových miliardářů.

Na jedné straně tak máme nepočetnou množinu čerstvých miliardářů, na druhé straně zástupy těch, pro které by se hodilo oprášit více než sto let starý pojem „ztracená generace“. Začíná být zcela zřejmé, že budoucnost lidstva bude v prvé řadě určována naším vztahem k technologickému pokroku a méně tím, jaký ideologický proud bude v globálním měřítku dominovat. Přesto tato otázka zůstává stranou jakéhokoliv veřejného diskursu.

Paradoxu skrytého v základech našeho přístupu k technologickému pokroku si všiml již slavný americký sociolog Theodor Roszak v knize Kde končí pustina? Politika a transcendence v postindustriální společnosti (1972, česky 2005). Uvádí v ní, že naše civilizace podlehla iluzi, že technologický pokrok je hodnotou a cílem sám o sobě. Neklademe si tak otázku, jaký svět chceme s pomocí technologií vytvářet, ale necháváme se unášet setrvačností technologického vývoje a pouze se pasivně přizpůsobujeme.

V první třetině tohoto textu jsem vznesl otázku, zda je v souvislosti s AI namístě nějaký optimismus. Osobně se domnívám, že není, a že je naopak čas na hlubokou skepsi a pesimismus, které dají vzniknout radikalismu dosud netušené šíře a hloubky. Protože co je radikálnějšího než myšlenka, že je načase zásadně přehodnotit náš postoj k technologickému pokroku?

K otázce, jak by „nový svět“ zrozený z takového přehodnocení měl vypadat, se vyjadřuje Roszak ve zmiňované knize: „Mým závěrem nebude návrh, aby byla průmyslová ekonomika odvržena ve prospěch nějakého paleolitického primitivismu. (…) Tak či onak je třeba, aby industrialismus postavený na vědeckých základech byl disciplinovaný, má­-li mít duchovní rozměr a být fyzicky snesitelný. Musí dojít k jeho drastickému zmenšení a decentralizaci, je třeba vzdát se výstřelků moci i výroby stejně jako konzumerismu, který se stal nezdravou potřebou tolika lidí. Zároveň je třeba, aby takové odřeknutí bylo prožíváno jako vysvobození, nikoliv oběť.“ K Roszakovu výroku by dnes bylo namístě dodat, že tempo zavádění inovací by se mělo snížit tak, aby nebyla vyloučena možnost činit životaschopná rozhodnutí stran své budoucnosti, včetně volby povolání.

Autor je spolupracovník redakce.