Nové album Maca DeMarca poslouchám nemocný, vlastně napůl spím. V minimalistickém, převážně akustickém zvuku je dost prostoru pro občasné propady do polobdělého halucinování. Spojení kytary s pomalým, strojově pravidelným rytmem a lehce afektovaným zpěvem mě nicméně nenechává na pochybách, že neposlouchám folk, ale křehkou, intimní verzi rockové „zpovědi“. V duchu se vracím do doby, kdy mě právě tahle odhalená poloha maskulinní emocionality zajímala. Někdy se zkrátka cítíme podobně bezbranní či nepatřiční jako to, co posloucháme. I proto je možné spojit část života s určitým žánrem a připadat si jako spiklenci. V polovině stopáže DeMarco spustí tím nejúpěnlivějším hlasem: „Rock and roll / I must be dreaming / No control over my feelings, for that boy / I’m down here screaming, overjoyed / But still can’t help feeling down“. Je to jako zjevení – přímá konfrontace s psychologií žánru. Když už jsme u té psychologie… Jak jsem mohl tak dlouho ignorovat umělce, jehož debut se jmenuje Rock and Roll Night Club? Odpověď je povrchní jako sám rokenrol. Rušily mě jeho lacláče, flanelky, proužky na tričkách, rybářská vestička, zjev pohodáře. A ještě jedna věc: hudební publicistika DeMarcovu záměrně utlumenou indie produkci, v níž se lennonovská neurotičnost mísí s countryovými ozvuky, sice označuje „blue wave“, zároveň ji ale přirovnává k soft rocku. OK. Vezměte tři čtvrtiny Roberta Wyatta, smíchejte to s čtvrtkou Johnnyho Thunderse a uvidíte, jestli je to soft.

Mac DeMarco: Guitar. LP, Mac’s Record Label 2025