Werner Herzog o něm prohlásil, že je budoucností kinematografie. Když Harmony Korine začal svébytně deformovat podobu amerického nezávislého filmu snímky jako Gummo (1997), už tehdy se rodila poetika, ke které šlo jen těžko zaujmout jasný postoj. Nakolik příběh dvou chlapců z periferie, kteří se věnují převážně čichání ředidla a zabíjení koček, čerpal z autentického prostředí, nakolik ty podivné detaily – jako kus slaniny přilepený izolepou na kachlících u vany – jsou věcí stylizace a nakolik Korine jen pronikal do opravdových příbytků lidí z nejnižších společenských vrstev?

Korine se rychle stal zlopověstným dítětem amerického filmu v době, kdy se Hollywood s nezávislou scénou začal víc a víc prolínat, kdy velká studia budovala své „indie“ divize a kdy tituly jako Americká krása (American Beauty, 1999) zaobalovaly undergroundovou citlivost do mainstreamově přijatelné podoby. Sám Korine přístupností pohrdal. Inspiroval ho jak Jean­-Luc Godard, tak vaudeville, a natáčel snímky, s nimiž si často publikum ani kritika nevěděly rady. Byl označován za krále hipsterů, který exploatuje chudinu, hysterického feťáka s kamerou i geniálního filmaře. V jeho kariéře se objevují lo­-fi snímky jako Trash Humpers (2009), kde s videokamerou pobíhá s partou známých v gumových maskách důchodců po parkovištích a provádí různé zlotřilé věci,…