Důvěra je v oblasti dokumentaristiky často klíčové slovo. U mnohých citlivých témat je k eticky i esteticky uspokojivému výsledku třeba, aby aktéři nechali filmaře pobývat s kamerou v jejich světě a cítili se přitom bezpečně. Letošní Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava v soutěži Česká radost uvedl dva tituly, které sledují své protagonisty a protagonistky velmi zblízka a přitom s důvěrou pracují zcela rozdílně.

Zahajující snímek festivalu Virtuální přítelkyně Barbory Chalupové vstupuje hrdinkám nejen do jejich skutečných či pomyslných obýváků, ale také do jejich ložnic. Trojice žen, které působí na OnlyFans, se dosud před kamerou obnažovala z různých důvodů, nejen těch finančních. Chalupová natočila citlivý observační portrét, který se pokouší především destigmatizovat jejich počínání – či podnikání – na dané platformě. Přitom právě důvěra je důležitým pojmem i pro samotnou jejich činnost. Klienti si často neplatí ani tak za to, aby viděli intimní partie dotyčných, spíše dostávají pocit blízkosti, který by jim sledování běžného porna nepřineslo.

Jedna z žen sice hovoří o jistém až terapeutickém účinku, ale ze snímku vyvěrá spíše smutný obraz doby, v níž city nabývají transakční podobu. Zároveň však Virtuální přítelkyně narážejí také na jisté limity zvoleného pozorovatelského formátu s trochou pečlivě inscenovaných pasáží. Dokument načrtává řadu témat, ukazuje různé nejistoty a různé druhy samoty na pozadí tohoto typu byznysu, ale nedořečenost není vždy tou největší kvalitou. Snímek nadto zcela opomíjí, že OnlyFans je také temným místem, kde se mnohé z žen stávají oběťmi odpudivých kuplířských praktik. Titul ve výsledku vypráví o různých druzích falše, jakkoli ne vždy je zřejmé, kdo komu tu co nalhává.

Film Co s Péťou?, který na festivalu získal zvláštní uznání i cenu studentské poroty, je opakem formálně vypulírovaných Virtuálních přítelkyň, ve kterých je vždy kamera na správném místě důkladně rozvržené mizanscény. Režisér Martin Trabalík při dlouholeté práci na tomto díle těžil z prostého faktu. Sám působil jako sociální pracovník a s budoucím protagonistou Péťou – zhruba stopadesátikilovým dospívajícím chlapcem, který trpí těžkou formou autismu – dlouho pracoval. I díky tomu se mohl infiltrovat do rodiny a sledovat zblízka, kterak se Péťův otec po smrti manželky vypořádává se situací pečovatele na plný úvazek.

Vznikl těžký, bolestivý, ale zároveň vřelý a s nadhledem vyprávěný počin, u nějž by se jistě dalo říci, že autor měl štěstí na své protagonisty. Statný Moravák, který si nikdy na nic nestěžuje, byť se neustále pere s nedostatky systému i se samotným synem během jeho záchvatů agrese, se po premiérové projekci na festivalu okamžitě stal hrdinou sálu. A to opodstatněně. Bezprostřední protagonista, který vozí syna každý měsíc na týden do Prahy do jediné instituce, která má kapacity ho přijmout, neskrývá emoce, byť slzy mu vhání do očí spíše bezmoc než fakt, že během oněch několikahodinových jízd mu kolikrát syn škube vlasy z hlavy a že musí mít kolem předloktí omotané ochranné vrstvy, aby mu do něj Péťa nevykousl díru.

Snímek se přitom věnuje také perspektivě zaměstnanců Nautisu, kteří se o Péťu starají – často se musí potýkat s podobnými typy potíží a nejistotami jako jeho neškolený otec. Film ukazuje konkrétní těžkosti, ale je také obžalobou nefunkčnosti celého systému, který v mnoha okresech či krajích neumí podobným typům pacientů poskytnout potřebné zázemí nebo alespoň finance – kupříkladu na to, aby otec mohl mít v autě ochrannou zábranu. Cenný je v tom, že umí zachytit, jak se i ty nejmilejší všednodenní situace mohou každou chvíli zvrhnout, režisér a kameraman Trabalík natáčí totiž i ve chvílích, kdy se rozběsněný hrdina řítí vstříc kameře – takové chvíle už mnohokrát zažil a nepanikaří.

Silně emotivní, ale nevyděračské dílo může být dostatečně apelativním nástrojem osvěty, aniž by rezignovalo na umělecký tvar. Co s Péťou? stále funguje i jako sevřený rodinný portrét, jehož středobodem je trpělivý protagonista, jenž lehce sisyfovsky, přitom však s nekonečnou trpělivostí řeší neustálé obtíže, ať už finanční, či byrokratické. Někdy prostě autentičnost stačí.