Výstava možná na první pohled vypadá jako rozestavěná, sama jsem se zarazila, jestli nevstupuju spíš do její instalace než do hotového výsledku. Ze stropu visí tmavošedé těžké závěsy, které dělí místnost na čtyři oddíly, po podlaze se vinou pošlapané pruhy průmyslové pryže a mezi nimi jsou důmyslně rozmístěna umělecká díla od pěti vystavujících. Výstava ale není rozestavěná, je rozbořená a špinavá (keramické objekty Nely Britaňákové vylézající z hlíny), hlasitá (audioinstalace se skřeky od Jána Gašparoviče), oslepující (světelná instalace Davida Možného) a vyprahlá jako poušť, po které se prochází Sean Penn ve filmu Strom života (video Romana Štětiny). Název výstavy přímo odkazuje k jejímu hlavnímu tématu, které zkoumá pojem pustiny jako prostor fyzický i mentální – jako vyprahlou krajinu, která odráží vyprahlost lidské duše. Podle kurátorského textu pak skrze náznaky hledá cestu ven ze současné civilizační krize, v níž se duchovní a tělesná zkušenost člověka rozpadá pod tlakem technokratické racionality. Kurátoři Tomáš Knoflíček a Kateřina Štroblová v této naději zmiňují myšlení Theodora Roszaka, který propojil ekologickou a duchovní devastaci a poukazoval na to, že cesta z krize vede skrze uznání vzájemné provázanosti života. Ve skutečnosti ale to, co vidíme na výstavě, je jenom zkáza a pustina, chybí v ní totiž jakýkoliv společenský aspekt, člověk je zde osamocený, ponechaný napospas své izolaci. Těžko pak říct, jestli v tom může nějaká naděje na změnu spočívat.

Pustina. Galerie Kurzor, Praha, 17. 9. – 23. 11. 2025