Od konce druhé světové války letos uplynulo osmdesát let. Napříč evropskými metropolemi se jako každoročně 8. května konaly pietní akce. Ukončení konfliktu, k němuž došlo o pár měsíců později i mimo evropský kontinent, se u nás běžně neslaví. Kapitulaci Japonska totiž předcházelo shození dvou bomb na města Nagasaki a Hirošima. Vynález, který měl ukončit nejkrvavější konflikt v dosavadní historii, se zároveň stal prostředkem možného vyhlazení lidstva. Osud světa se ­ocitl v rukou několika mocných mužů, kteří po zbytek 20. století vyjednávali s prstem na červeném tlačítku. Hrozba nezmizela ani po konci studené války; naopak, v posledních letech, kdy se do čela jaderných mocností dostali noví cyničtí vůdci, znovu zesílila. Zdá se, že pro umění, které varuje před nástroji lidské sebedestrukce, není vhodnější doba.

Zrod atomového věku si letos připomnělo také Divadlo pod Palmovkou. Tvůrčí tým vedený režisérem a dlouholetým uměleckým šéfem Michalem Langem k této příležitosti uvedl hru Projekt Manhattan od oceňovaného italského dramatika Stefana Massiniho. Originálně napsaný divadelní text v překladu Mariny Feltlové zpracovává známý příběh vývoje nejničivější zbraně v dějinách. Inscenace, premiérovaná na konci září, sleduje jednak osudy vědců, kteří před nacismem uprchli do zámoří a snažili se prosadit projekt u americké vlády, jednak se pokouší prolnout klíčové fyzikální teorie s úvahami o obecně lidských tématech, jako jsou láska, smrt či naděje.

Atomová poezie

Tvorba florentského rodáka Massiniho je u nás poměrně známá. Už v roce 2013 byl v Divadle Kolowrat a později na Nové scéně Národního divadla uveden jeho text Ohlušující pach bílé, věnovaný malíři Vincentu van Goghovi. V brněnském Divadle Husa na provázku lze zhlédnout jeho patrně nejslavnější dílo, tříaktovou hru Dynastie Lehman Brothers, sledující vzestup jedné z nejmocnějších rodin amerického byznysu až po její pád během hospodářské krize na konci nultých let. Po stopách amerického vývoje atomové bomby se kromě pražské scény vydalo také Jihočeské divadlo, které už na podzim loňského roku uvedlo inscenaci pod anglickým názvem Manhattan Project.

Massiniho popularitu lze přičíst nejen výběru výrazných historických postav, ale i osobité formě, s níž jejich příběhy zpracovává. Projekt Manhattan není členěn na klasické repliky ani opatřen scénickými poznámkami; díky rytmu krátkých vět se formou blíží spíše básni. V tomto pulsujícím textu se střídají vyprávěné pasáže, přímá řeč i volné verše. Stejně rozmanitý je jazyk, v němž se prolínají fyzikální teorie s biblickými odkazy, překlad s citacemi z němčiny a jidiš či úsečné vulgarismy s poetismy. Výsledkem je dynamický – chtělo by se říct „těkavý“ či „výbušný“ – tvar plný náhlých časových skoků, ale i dlouhých, kontemplativních pasáží. Ráznost, ale i nadhled dodává suchý, místy až černý humor.

Zatímco na formální rovině Massini rozkládá realitu na kvarky, v obsahu se drží kanonického výkladu a do příběhu nevnáší novou perspektivu. Hlavní dějová linie se opírá o známé motivy: závod s nacistickými fyziky, vyjednávání s americkou vládou, názorové střety mezi vědci a etické dilema, jímž prochází postava Roberta J. Oppenheimera. Nicméně spojení nekonvenční formy a populárního historického námětu činí ze hry mezinárodní hit – a je to nejspíš i důvod, proč si ji Palmovka vybrala.

Vnitřek kufru

Představení začíná tím, že je na jeviště přinesen cestovní kufr, stěžejní symbol celé inscenace. Příruční zavazadlo s neznámým obsahem zde představuje jednak atomové jádro, jehož nitro skrývá dosud nepředstavitelnou sílu, a jednak metaforicky odkazuje k osudům hlavních postav. Těmi jsou evropští fyzici židovského původu Léo Szilárd, Paul Erdös či Edward Teller, kteří do Spojených států na konci třicátých let minulého století utekli před hrozbou nacismu. Právě jejich příběhům je věnována podstatná část úvodu. Přestože Lang umně pracuje s rychlými střihy, jevištním pohybem i doprovodnými projekcemi dobových fotografií, expozice působí rozvláčně – postavy neustále mluví a tempo brzy ztrácí tah.

K opravdovému třesku dochází až při jednání s americkými představiteli. Některé scény jsou však úmorné a místy sklouzávají k banalitě. Například ta, v níž podnapilí génio­vé uvažují o rovnici lásky, balancuje na hraně parodie. Nadužívání fyzikálních příměrů postupem času působí rušivě. Od metafory „hledání vnitřku, vnitřku vnitřku vnitřku“ se dostávají k obíhajícím elektronům a dalším a dalším podobným přirovnáním. Slovní metaforika působí přebujele, a spíše než aby fyzikální jazyk, jenž jako celá věda formoval naše představy o světě a společnosti, odkrývala, činí z něj ornament.

Tyto slabiny částečně vyvažuje vizuální stránka inscenace. V klidnějších momentech, kdy vědci přemítají o smyslu poznání, se jeviště proměňuje v meditativní prostor. Scénografie Mirosława Kaczmarka využívá jednobarevné světlo a projekce atomových struktur, které vytvářejí dojem vnitřního mikro­světa a během nichž jsou herci vedeni ke střídmému projevu. Nejvýrazněji z této polohy těží Jan Teplý v roli Oppenheimera – rozporu­plného muže fascinovaného možnostmi fyziky, ale zároveň ochromeného jejich důsledky. V jeho prázdném, soustředěném pohledu se už od prvního výstupu zračí apokalypsa.

Tvůrci i ničitelé

Massini se ve svém díle často zaměřuje na významné, zpravidla mužské osobnosti. I jeho nejnovější text, věnovaný Donaldu Trumpovi, sleduje osud jednoho z nejmocnějších mužů současnosti. Nejinak je tomu v Projektu Manhattan. Mezi vědci a politiky vystupuje jediná ženská postava, Oppenheimerova partnerka Jean Tatlock. Skutečnost, že svět tvoří výhradně mužští hrdinové, by přitom mohla být základem hlubší kritiky patriarchálního systému, jenž dovedl lidstvo ke dvěma světovým válkám a nakonec i k hrozbě atomové zkázy. Dramatik však tento rozměr ponechává stranou – a pražští divadelníci vlastně také.

Lang spolu s dramaturgyní Lenkou Veverkovou se rozhodli rozdělit text mezi vědce a několik epizodických postav. Vyprávěné části svěřili trojici hereček – Lucii Michálkové, Kateřině Hrdinové a Martině Krátké Frejové. Ženská kontrola nad vyprávěním mužského příběhu by mohla vyvolávat zajímavé napětí, zde však bohužel slouží jen k posílení objektivizujícího obrazu. Zatímco herci vystupují v široce střižených dobových oblecích, jejich kolegyně – zřejmě stylizované do rolí sekretářek – mají „radioaktivně“ zelené kostýmky, výrazné líčení a vyčesané účesy. Často se stavějí do póz připomínajících pin­-up modelky – s rukama elegantně složenýma v bok a neustále špulícími své rudé rty. Zpočátku se zdá, že jde o ironickou stylizaci, která by mohla přerůst v kritický komentář, ten však nikdy nepřichází. Ani obsazení hereček do mužských rolí nevede k produktivitě výkladu.

Závěrečný, vizuálně působivý obraz atomového hřibu, připomínajícího rajský strom poznání dobra a zla, na nějž je promítán dívčí obličej, lze číst nejen jako symbol Oppenheimerova svědomí, které – podobně jako prorok Jeremiáš – varuje před následky lidské domýšlivosti, ale i jako kritiku systému, jenž zkázu biblických rozměrů způsobil. Motiv z Knihy Genesis přitom může naznačovat i možnost obrody – příchod jiného řádu, v němž technický pokrok nebude prostředkem k ovládání, zabíjení ani vykořisťování ostatních bytostí a přírody. Nestačí už jen připomínat selhání doby, která věřila v neomezenou moc člověka – je třeba hledat také cesty ven z této slepé uličky. Pokud Divadlo pod Palmovkou příště sáhne po inscenaci, která se o to pokusí, bude to jedině ku prospěchu. Schopné tvůrce a tvůrkyně na to rozhodně má.