Někdy se může stát, že se vztah k osudové knize zrcadlí ve vztahu k milované bytosti – a naopak. Weinerova filosofická próza z roku 1933 nejprve mladou čtenářku ohromuje a odrazuje svou těžko přístupnou krásou, ale postupně ji vede k uvědomění, že krása nám patří, aniž bychom ji vlastnili.

Robert Delaunay: Rytmus č. 1, 1938
Pro Matthieua Bourlata
Hru doopravdy Richarda Weinera jsem ze začátku hltala. Hned od prvních stránek – tak jak čteš velmi dobré básně: když se ti zatají dech, když si ta slova potichu mumláš (někteří lidé jsou totiž přesvědčeni, že poezie se nedá číst jinak než nahlas) a cítíš, jak ti jazyk naráží na patro – vychutnáváš si ten zvuk. Jak ti arytmicky tluče srdce a jak ti v plicích schází vzduch, nebo naopak: najednou se dusíš, protože máš plíce přehlcenékyslíkem.
Když jsem četla Hru doopravdy poprvé, hltala jsem ji. Polykala jsem ji zamilovanýma očima, protože každá stránka sálala tvým hlasem, protože jsem věděla, že to všechno jsi ty. Protože kdybys byl knihou, anebo spíš narativem, dynamikou, rytmem, vlnami, tempem – byl bys stejný jako slova na stránkách Richarda Weinera. Slyšela jsem tě ve všech odbočkách, ve všech odchylkách od hlavní dějové linie (existuje vůbec hlavní dějová linie v chaosu a světě plném chaosu?), ve všech elipsách, v konstrukcích oddělených pomlčkami a závorkami. Slyšela jsem tebe, trávila jsem ten čas s teboua cítila jsem, jak se stránky dotýkají mých ramen a tváří a jak slova leží v mém…Článek je přístupný předplatitelům*kám.