V záchvatu systematičnosti jsem se před časem probíral dědovou knihovnou a zapisoval si, které svazky Světové literatury chybějí. Tento znamenitý časopis začal vycházet v roce 1956 v nákladu čtyř tisíc výtisků (už tohle číslo je dnes těžko představitelné) a v šedesátých letech se tisklo až 26 tisíc kusů. Vedle podmanivého výběru překladů děl od spisovatelů z celého světa a erudovaných doprovodných komentářů se obměsíčník v rozsahu kolem 250 stran vyznačoval i pečlivým výběrem obrazového materiálu.

Když jsem si poznamenal všechna chybějící čísla, napadlo mě, že výslednou bilanci lze považovat za zrcadlo doby – jedná se veskrze o svazky, které mě v minulosti zaujaly natolik, že jsem si je odvezl. Z padesátých let scházelo čísel jen několik, ze šedesátých téměř polovina, ze sedmdesátých v zásadě pouze dobíhající čísla šedesátková a z osmé dekády jsem postrádal svazek jediný. Najednou mi přirovnání období takzvané normalizace k šedi začalo dávat ­smysl. Hned jsem však zapochyboval – nevypovídá to nakonec jen o mém vkusu? Z nejistoty mě vyvedla odpověď novináře a kritika A. J. Liehma v anketě časopisu Souvislosti (č. 1–2/2003): „Až se jednou u nás budou smět psát dějiny československého socialismu a role kultury v nich, nebudou historikové moci obejít Světovou literaturu. Nejen pro její přínos výlučně literární. V její historii je totiž vepsána, číslo od čísla, i historie společnosti těch let. (…) Je to, číslo od čísla, od textu k textu, vzrušující příběh, který nejen dokumentuje, ale i vysvětluje, co a jak se u nás v těch letech dělo.“

Liehmova slova ovšem platí i pro porevoluční dobu. Uvědomil jsem si to, když jsem po několika absentujících číslech ze začátku let devadesátých neměl, co bych si poznamenal. Světová literatura neustála „svobodné tržní poměry“ a v roce 1996 zanikla. Možná nám kvalitní mapa současné světové kulturní krajiny chybí víc, než jsme si ochotni připustit. A mě zase to, co chybí, upomenulo na to, co je.