Projekt umělkyně Jo Blin nazvaný The Last Nation zpochybňuje koncept hranic a občanství a vyzývá nás k reflexi i akci. Představuje fiktivní zemi otevřenou všem, tedy jakýsi – jak název napovídá – „poslední národ“. Postupně se rozvíjející projekt byl zahájen v Praze roku 2021 vyvěšením první vlajky. Jeho zakladatelka už měla dost států a jejich hranic, a tak se odhodlala nárokovat si území pro nový, „poslední“ národ. I když jste o jeho existenci nejspíš ještě neslyšeli, dost možná už dávno patříte k jeho příslušníkům.

Středobod světa

Záhy následovaly další vlajky, manifest, merch a hlavně nezbytné cestovní pasy, které se vy­dávají na dočasných imigračních úřadech a během různých konzulárních akcí. Jak se projekt rozrůstá (oficiálním cílem je obsáhnout celý svět), stoupá také četnost happeningů, z nichž mnohé se odehrávají v Praze. Chcete­-li se jich zúčastnit, dívejte se po bílých vlajkách s černým puntíkem uprostřed kružnice. Má jít o univerzální symbol, jenž naznačuje, že ať už se nacházíte kdekoli, reprezentujete středobod projektu stejně jako kdokoli jiný.

Když jsem se Jo Blin dotázala na její kritiku hranic, řekla mi: „Hranice jsem odjakživa považovala z podstaty za nemorální. A upřímně věřím, že většina lidí je stejného názoru. Ale nejde jen o hranice. Symbolické hranice by mi nevadily. Jde mi o brutalitu celních správ a pohraničních stráží, která má dopad na životy i daleko za předěly států. Jde mi o rozlišování na občany a neobčany. Kdejaká čára zásadně určuje životy lidí, kteří nemají žádný vliv na to, kudy vede.“ K získání nového občanství podle Blin stačí vyplnit online formulář, uvést skutečné či vymyšlené jméno a nahrát fotku. Na zmiňovaných pouličních úřadech můžete poté obdržet pas, mnohdy opatřený ručně psanými vzkazy od autorky. Nebylo by krásné, kdyby si každý mohl zvolit vlastní národnost a snadno si obstarat potřebnou dokumentaci? Ve skutečnosti jen někteří lidé mají to privilegium, že se narodili ve stabilní zemi. Jiným nezbývá než riskovat životy při překračování čím dál neprostupnějších hranic.

Jo Blin proto šíří jednoduchou myšlenku, že hranice nepředstavují nutnost, nýbrž nástroj segregace. „Trápí mě, že hnutí za odstranění hraničních přechodů zůstává na okraji. Přitom má i obhájce, kteří nejsou nijak děsiví. Třeba takový Joseph Carens [kanadsko­-americký politolog – pozn. red.] působí velmi rozumně a jistě by dokázal přesvědčit kdejakého rasistického strejdu. V hlavním proudu se ale o tomto tématu prakticky nemluví. Hlídání hranic, upírání svobody pohybu a obecně globální nerovnosti jsou sice považovány za nespravedlivé, jenže jejich zdánlivá nutnost znemožňuje snahy tuto nespravedlivost tematizovat. Problematika se vynoří až v případech, kdy je nutné vypořádat se s konkrétními uprchlickými krizemi a násilí na migrantech už nelze přehlížet. Pouze tehdy se člověk doslechne o různých aktivistických uskupeních, která – například pod značkou #AbolishFrontex – volají po zrušení evropského hraničního systému.“

K utopičnosti svého projektu umělkyně podotýká: „Nikdo se nebaví o tom, jak se dostaneme do bodu, kdy budou hranice zrušeny. Zatím jsme nedospěli ani do fáze, kdy bychom si řekli, že současná situace je špatná a měli bychom s tím něco dělat. The Last Na­­tion se pokouší konec hranic rámcovat jako ideální stav, něco, co bychom si měli přát a nad čím bychom se měli společně zamýšlet.“

Subtilní aktivismus

Ačkoli projekt usiluje o existenci ve svém vlastním univerzálním prostoru, odkazuje i na současnou geopolitickou realitu. Kontrast mezi svobodou a omezením pohybu je podle autorky možná nejzřetelnější v Pásmu Gazy: „Strašlivá krize v Gaze zvýrazňuje propastné rozdíly v kvalitě života na obou stranách hraniční zdi. Hranice ovlivňovaly veškerý život v této oblasti už dávno před vypuknutím současného konfliktu. Nyní jsme svědky destrukce na jasně ohraničeném území, jakou mohou páchat právě jen ti, kdo ovládají hranice, na populaci, jež je v nich uvězněna.“

Jo Blin si samozřejmě uvědomuje, že zrušení hranic je těžko splnitelný cíl. Diskurs hlásající, jak nebezpečné by bylo otevření hranic, je tak vlivný a vyhraněný, že ovlivňuje dokonce i ty, kteří s touto rétorikou zásadně nesouhlasí. Vždyť i mnozí obhájci práv uprchlíků považují odstranění hranic za extrémní řešení. Podle umělkyně může novou diskusi o této problematice podnítit participativní umění. „Musíme do veřejného života zahrnout hravý a subtilní aktivismus a přehodnotit stávající systémy a mocenské struktury kolem nás pomocí kolektivní tvůrčí praxe. Ta by měla být běžnou, ale zásadní součástí každodennosti. Podobné aktivity ve veřejném prostoru pak tyto impulsy dostanou z institucí k lidem, kteří se nepovažují za aktivisty ani za teoretiky.“

The Last Nation je stejně tak fikce jako záměr. „Vím, že se zrušení hranic nedožiji,“ připouští Blin, „ale díky umění a fikci si můžeme pohrávat i s nerealistickými plány. Jde hlavně o to dostat tuto ideu mezi lidi. Čím více nás bude poukazovat na to, že dnešní systém je dlouhodobě neudržitelný a škodlivý, tím spíš se začne mluvit o jeho nápravě. Nikam nespěchám. Je to projekt na celý život a jeho podoba se teprve rýsuje.“

Možná, že víc než o utopii jde v tomto projektu o vytvoření prostoru k diskusi, která chybí. Tím, že se příslušníkem „posledního národa“ může stát každý, transformuje Jo Blin svou tvorbu v kolektivní uvažování o svobodě pohybu, sdílené zodpovědnosti a sounáležitosti sahající za všechny hranice.

Autorka je performerka, kurátorka a redaktorka zinu Krotch.

Z angličtiny přeložil Petr Uram.