Chtěl jsem nasadit všechny páky, abych se konečně osvobodil a uskutečnil to, co jsem si léta plánoval, abych se rozjel až k samotné hranici svého vlastního života, a tak jej ospravedl­nil, dosáhnout své svobody a přitom zůstat sám v životě, který se vleče, a to dokonce i ve 22.57, to není nic jiného než peklo, kdy člověk ztrácí sám sebe, promýšlet všechny své obrazy, které ani nejde ve své hlavě poskládat a které se dál tříští, nikdy nedokončit větu a neříct, co je třeba, nikdy nedosáhnout počátku, protože jej psaní odsouvá stále dál a dál, až k dalším počátkům, které musí být dosaženy, žiju to, co nikdo nemyslí, co povstává z prázdnoty, psát na zdi ulic, kolem kterých procházíš, to je jako psát román, který nikde nekončí, nejhorší je začít, a už to nikdy neskončíš, uštveš se, jako když se ženeš za cizí ženskou v metru, ulice města jsou jako věty románu, slova se větví do ulic a vytvářejí organismus, spleť snů a pochcaných zdí, nejraději bych se na všechno vysral, ale nemůžu, co všechno si jde na ulicích přečíst, odpad jako jediný možný způsob psaní, pomalý tok odpadu, plastů, výkalů, slov a špíny a kolem postávajících kurev, procházet ulicemi, které nejsou jako věty, ale jsou přímo větami, ulicemi zhmotnělých vět, sotva jedna ulice skončí, další věta začíná, nemůžeš se rozhodnout, kde budeš pokračovat, vlevo, anebo vpravo, kolem baráku, anebo skrze něj, průchodem, přejdeš řeku po mostě a už se nikdy nevrátíš, takové jsou věty, které tě ženou pryč, nejde to vydržet, je třeba spálit mosty, odejít, nejdříve se pomalu projít, než začneš utíkat, ulice jsou krásné, a věty zrádné, stojí tam nějací výrostci a taky děvky, zabloudit v románu, fascinujícím poli netušených možností, všude samé odkazy, co bude, ale co skutečně bude, když píšu, vůbec nevím, ani to, kdy půjdu spát, za okny mokvá tma a bělá se sníh, kam zítra půjdu a co udělám, jak to všechno dopadne, všechno je lhostejné, nikdy nic nedopadne, nic se kromě slov nestane, psaní není vůbec k tomu, aby se četlo, k tomu je dobrá literatura, a ne psaní, kdy se propadáš stále dál, do nejspodnějších hloubek sebe, najednou jsem si vzpomněl, jak jsem jako malý kluk každý den od dvou do čtyř odpoledne čekal na schodech na svého kamaráda, až se jeho maminka vrátí a třeba mu dovolí, aby šel ven, nikdy mu to nedovolila a nikdy mě nepustili dovnitř, celý život jsem na něco čekal, třeba jen na jediný telefon jsem čekal neuvěřitelně dlouho, jen abych nikoho, kdo mi pořád nevolal, nepropásl, ze strachu jsem nešel ani do obchodu, ani jsem si na chvíli nezakouřil na balkoně svých rodičů, dokonce jsem si ani neodskočil na záchod, prostě jsem nikam nešel, dokud nezazvonil telefon, opravdu intimní je jen rozhovor ve dvou, kdy se obnažuje duše, která je na člověku nejerotičtější, není kde zůstat a odejít není kam, běhal jsem sám v sobě a všechny únikové cesty byly označeny nápisem východ uzavřen, slova jsou trny jazyka a já pořád nevím, jestli mi psaní neničí život, bojím se vzít do ruky tužku, abych se někde neztratil, abych se někam nepropadl, odkud se už nikdy nevrátím, kde se nachází svět vysilující vyčerpanosti, pole čistého vypětí, svět čirého šílenství, nejvytouženější touha zbavená rozumu, kritérií i orientace, jakási staroba dětství, psaním ničím to, co roste, co se vyvíjí, ironicky se šklebím a pozoruji, jak se vysmívám každé naději, jedině zoufalství dává průchod psaní, přemíra zoufalství, kdy se člověk stává šaškem, a možná jsou umění a literatura démonické povahy, silami, které člověka pomalu ničí, požírají a stravují, ne­úprosně se vkrádají dovnitř, přicházejí dveřmi anebo otevřeným oknem, derou se na povrch, zakrývají a ničí svět, psaní je teror písma a obrazu, skutečnost se stává fikcí, umění nás ničí, hudba a obrazy, psaní proti literatuře, psaním se uštvat, psaní proti životu, nikde žádná naděje, jen psát dál a dál, psaní je droga, dostal jsem se příliš daleko, píšu za noci, svět za okny zmizel a najednou je tu skutečnost tak nesmírné povahy a časoprostoru, že ji pořád nemůžu vměstnat do své hlavy, mlha se blíží a zachvacuje všechno, míchá znaky, nemůžu se zorientovat, nechci psát, a přece píšu, jako stroj na psaní, nemůžu to zastavit, co dál, to mám zůstat po celý život sedět za stolem, kde mizí svět, ponořen do sebe a oddělen od druhých, ano, jsem to já, kdo se oddělil od světa, a dokonce i od sebe, psát a nemyslet na nic než na psaní, jsem stroj na ťukání, ťuky ťuk, skřípu perem, stal ze mě stroj, já ne­­jsem, já je nějaký stroj, co se upsal, uštval psaním, musím se zachytit, jinak se zblázním, řeknu to přímo, nebudu lhát, neuteču od toho ani se z toho nevykroutím, budu důsledný, ale nebudu předbíhat, je to přesně tak, jak to za okamžik řeknu, jenom chvilku strpení, jsem hrozně unavený, chce se mi spát, musím se vyspat, abych mohl psát a vypsal se tak ze všeho, dopsal se k tomu, co chci říct, ano, co vlastně chci říct, co jsem nikdy neřekl, pořád nevím, jaký má život smysl, za noci, kdy píšu, zjevují se mi všechny možné příběhy, které nikdy nenapíšu, musel bych si dělat poznámky, vymýšlet si, a já chci jenom psát, nezvedat telefony a psát, zase mi někdo volal, už potřetí, nechci zvedat telefony, tak vpadává realita do mého života, a přitom sám pořád někomu volám, když nemůžu spát, proto píšu, nemůžu psát, a proto spím, jím, močím, piju, a nevím, co psát, nevím, kde spát, nikdo tu není, jsem doma, ale kde to je, doma, nevím, snad někde za dveřmi, kde se pohybuju na okraji všeho, zcela zapomenut, bez naděje na záchranu, proč píšu, kam píšu, kde píšu, jak píšu, co vlastně píšu, nevím, sebe, ale nejsem to přece já, kdo rozhoduje, kým bude, kdo bude psát, musím dál psát, nesmím přestat, ticho, jazyk je třaskavá směs, když jsem se narodil, byla už budova umění zničena, budova poezie, umění a hudby, vždycky jsem se chtěl do ní vrátit a celou ji opravit, ale dneska už vím, že žádné budovy nemá smysl stavět, když je nakonec každá rozbořena, ale rovnou dělat umění jako hromadu trosek, nanosit materiál a nechat to všechno tak, ve své smrtelnosti a pomíjivosti, možná že umění a poezie skončily, jako se jednou skončí i naše životy, možná jsme neměli toužit po něčem, co už dávno není, možná je důležitá jen samotná činnost bez nároku na krásu, činnost myšlení, procházet světy a míjet lidi, zapisovat si, co jsem viděl, promýšlet sebe i své okolí, to už není umění, to je realita, kterou je třeba přijmout, realita tohoto světa a těchto lidí, má hlava je plná reality, pořád se vzdaluji sám sobě a prohlížím se ze všech stran, dokonce i z takových, na které jsem dříve ani nepomyslel, píšu, abych se dopátral sebe, a to i ze stran, které se neustále mění, pořád se vzdaluji světu, psaním se chci dobrat sám sebe, možná píšu špatně, je tolik různých možností, jak se vyjádřit, ale nakonec jim stejně uniknu, kolem mizí stopy a chvějí se hvězdy, čeho se dotýkám, tužky a papíru, za čím se ženu, musím pokračovat, abych se nezabil, kdy začnu, každým okamžikem se ničím, protože žiju, jak by vypadala moderní literatura, kdyby nebylo druhé světové války, která rozmetala lidskou důstojnost a lidský svět učinila maximálně nejistým, jak by pokračovala moderní literatura bez koncentračních táborů, člověka zachvacuje únava, když si uvědomí, co všechno už bylo napsáno, únava a lhostejnost k vlastní tvorbě, ale když si představí, co všechno ještě nebylo napsáno, celý ten nekonečný prostor, kdy se řady prázden šikují za sebou, jímá ho netrpělivost a závrať a dychtivě sahá po tužce a papíru, a zase – povahou jazyka být sám, člověk, o kterém píšu, mě sleduje skrze řádky, kterými ho pozoruji, vyřkl se a vyslovil, pomyslel jsem si, věci, které mizí, lidé, kteří mizí, je to jediné, čeho ještě můžu dosáhnout, nesouhlasit s tímto světem, s touto společností, potichu zmizet a nezanechat po sobě zprávu, byl jsem tu jen na skok, děkuji, ale odcházím jinam, do svého vlastního nikam, kde je můj svět, ne ten váš, můj strom, má samota a můj stůl, u kterého píšu, protože tam jsem doma, právě takové je psaní jako činnost a cokoli, co může nastat, psát a projít městem, sledovat nároží, promluvit si s chlápkem, pomilovat se s ženou, jen tak se natáhnout na holou a mokrou trávu a pozorovat deštěm navlhlé nebe, tyhle mraky, chlapce u kašny, na zemi se válející papíry, zapisovat, dívat se a poslouchat, myslet na strom v pustině a na ženu, když jsi sám, spát, když nemůžeš psát, procitnout nad ránem a vědět, že ses ještě nezabil, a když to neuděláš, udělá to někdo jiný, mluvit, dokud můžeš, dýchat stromy, kabáty a parfémy, dokud můžeš, ne, už nechci psát, jen tiše spát a vědět, že ještě můžu usínat a zase se probouzet, vzpomněl jsem si, jak jsem se kdysi bál usnout, měl jsem strach, že se neprobudím, trvalo to týden, myslel jsem, že mi praskne hlava, jak se celé mé tělo bránilo spánku, když nemusím, tak nejsem, tradice i moderna jsou konstrukty, kvůli kterým vyčerpáváme své životy, smetiště slov, šílenství čisté touhy, psát, bdít nad těmi, kdo spí, dvojníci smyslu, text jako únava, je ve mně únava předků, kteří se na nic neohlíželi a pořád jen pracovali, a já bych ze všeho nejraději spal, a místo toho píšu slova únavy, unavenými slovy píšu pro unavené lidi, unavené stromy, unavená města a unavené nebe, pro unavené ptáky, silnice i světla, unavené parky, řeky a hory, unavené vlaky, na těchto stránkách se bude odvíjet příběh zahlcený sluncem a osamělými lidmi, nevím, jak dostojím svým slovům, už teď mě přesahují a jejich hranice mizí v neznámu, krása, která zničila samu sebe, aby se učinila ještě více krásnou a vyděsila nás tím, co vyloučila ze svého středu hrůzy, svěcení nicoty, tam, kde stín vetknutý do ohně plave, pořád si říkám čtvrtek, čtvrtek, čtvrtek, a přitom je dávno úterý, proč jsem kdysi začal psát, abych se zachránil, a proč jsem nepřestal, pořád se topím, ale už jen v tom, co jsem si svým psaním vytvořil, pohlcuje mě to, začalo to četbou a pokračovalo vlastní tvorbou, dodnes to neskončilo, nemůžu to zastavit, jsem pořád v tom a smrt se mi směje, nemoc je to jediné, co nás drží při životě, jakmile ji opustíš, rozbiješ se o nejbližší skálu a nikdo nezaznamená výkřik, jen jednotlivá echa rozprášená mezi horami, útržky slov nesmyslně se hromadící mezi údolími a koryty řek a proměňující svůj smysl, zdálo se mi o filmu s narkotickými účinky, které byly smrtelné, vizualita i kompozice působily až hýřivě a zabíjely, v malém kinosále seděli diváci a hleděli na různě se prolamující plátno ze skla a plastu, pokryté na některých částech barevnými chemikáliemi, které diváky uváděly do narkotického spánku stejně jako hudba, která se linula z reproduktorů a každého ochromovala, zhypnotizované diváky zvolna nabodávaly na speciálně vytvarovaná sedadla a do sálu pomalu pouštěli plyn, nedokážeme si zřejmě představit jinou podobu umění, než jakou známe, a když se o to pokusíme, je to najednou zrůdné, jak souvisí akční umění s koncentračními tábory, jak souvisí hromada věcí na umělecké akci s fotografiemi hromady mrtvol v Osvětimi, ale měli bychom opustit tradiční představy o díle, opustit hranice představitelnosti, umělecké není dílo, ale událost, a co když je myšlení určeno především kompozicí, která je vlastní jen jemu, nejen hrou, ale přímo jakousi strategií, jak přesvědčit ty druhé, moje nevlastní babička sbírala prázdné role od toaletního papíru, měla jich na podpal celé hromady, strkala je do igelitových pytlů, jakákoli činnost je ve stáří něčím děsivá, není co říct, není co myslet, není kde být, událost se mě dotkla, struktury struktur, krystaly zmnožené světlem a úhlem vidění, řady částí napojených na svazky událostí, mezihry, akty slov a děje, ticho, kdy promlouvá tušení, bylo to v době, kdy svět přestával být světem a stával se pomalu artefaktem, opustil jsem dílo, abych se zachránil, nemůžu to zastavit, nevím, co to je, ale nemůžu to zastavit, kam jsem se to dostal, kde to jsem a kde už nejsem, okolnosti a důvody psaní zmizely, zůstalo jen psaní jako řeka, bez pramene a oceánu, nechci vytvořit dílo, které mě přesáhne a zničí, a nemůžu přestat psát a zůstat bez díla, pro toho, kdo píše, jsou záhuba i záchrana nemožné, splynout s mořem nedovedu, jen se ne­ustále vynořovat, nořit a plout dál, jak je to všechno směšné, vlak pádí nokturnem, naproti sedí žena a v jejích smutných očích se zračí vědomí, že ne tělo, ale duše s tebou obcuje, zdrojem mé knihy je jazyk, jehož energie opakovaným čtením roste, četba jej nespotřebovává, ale naopak živí, dokud jediným tahem souvislostí všechno nesjednotí smrt, myslím na městský park a vydechnu ta slova a za okny se objeví první chodci mezi rozkvetlými stromy, každou větou vstupuji do díla a zároveň jej opouštím a naplňuji tak jeho možnosti, ne­­­jsem schopen myslet plynule, věty se mi rozpadají pod rukama, každý den usínám s pocitem strachu, že se svět na druhý den nepředstavitelně změní, a nejen to, ale že dokonce vyroste takový, jaký si jej ani neumím představit, poklidné a mlčenlivé věty, bílé věty toužící po smyslu pomalu zaplňují stránku, která se mi tu černá před očima a nikoho neděsí hloubka očí, vždycky mě zajímaly ženy, kterým duše vyhřezávala z pohlaví, kam jsem se to dostal, park bez stromů, stíny rostoucí ze země, opodál pomník jakéhosi zvířete s obnaženou hrudí a vykácený prostor, každá věta selhává sama v sobě poté, co byla vyslovena, nikdy nevidíme krásu, aniž bychom zároveň neviděli její zánik, umírání jako pomalé dosahování smyslu a smrt jako jeho opuštění, podstatou vyprávění se stala prázdnota, příklady táhnou a seskupují se v davy, smrt život zdvojuje, hromady nepotřebného a zvířeného prachu, zlomené věci, slova, kterými píšu, jsou mé postavy a věty jsou jejich příběhy, když se nemohl z vlastního rozhodnutí narodit, dovolili mu, aby se aspoň z vlastního rozhodnutí zabil, celý náš život se smrskl na jednu základní otázku, jak být sám, a necítit se osamělý, mluvíme a rozpouštíme věci v neznámém, nejde o to, abych psal, ale abych nepsal, jako by se potřeboval zabít, aby ucítil, že žije, dostat se skutečnosti až na její dřeň, jenže o realitě mluvíme vždy jen v obrazech, které nikdy neodpovídají tomu, co jsme chtěli říct, jsou to jen obrazy, ale nic jiného nemáme, všechny naše soudy o realitě si vytváříme jen na základě obrazů, které s ní bezprostředně nesouvisejí, kde bys chtěl žít, kdekoli mimo tento svět, někdy ticho přehlušuje okolní zvuky, jak zůstat naživu ve světě nehybnosti, každá činnost vyžaduje pohyb, a takové je psaní, skrze věty vidím věci, které píšu, každou větou knihu začínám a zase ji končím, ještě stále píšu větu, kterou nikdy nedopíšu, potkal jsem ve větru nějaké lidi, co na mě křičeli nesrozumitelnou řečí, nikdy se nenaučit jazyk těch, kteří nám vládnou, jedině tak jde zůstat při smyslech, nesouvislost a nesoustavnost jsou způsoby, kterými pořád píšu, svět byl pro něj obraz, před jehož rámem, daným výhledem očí, dlouho a netrpělivě stál, útlý člověk píše útlé záznamy, píšu a vím, že nikdy nic neřeknu, to, čemu musíme často čelit, a tak tomu hledět přímo do tváře, jsou naše vlastní obličeje, hlavy zmítané větrem, pořád něco sleduji, něco, co na mě někde váhavě a zpovzdálí číhá, hlavy utínané větrem, nepochopitelné je sejít z cesty a nepochopitelné je z ní nesejít, zdá se, že nepochopitelné je vše, ať stojíš tady nebo tam, co nikdy neskončím, je právě to, co nikdy neskončím, je smutné dívat se, jak se kolem pomalu vytrácí život a s ním i přátelé, pohlceni namísto života jakousi netrpělivou prací, kterou mylně považují za svou záchranu před naopak velmi trpělivou a váhavou, až dokonce svéhlavou prázdnotou a opuštěností, jsou věty, které člověka vrhají do světa, žádná věta o ničem nesvědčí, o žádné existenci ani o té své vlastní, ona jí je, není nic pomíjivější než naše současnost, v každém okamžiku tu nejsme, nikdy nepochopím, co právě píšu, každým napsáním to opouštím, ohraničuje mě písmo, slova vyměřují mou nicotnost, jsou jejím stupněm, rozměrem i zoufalstvím, slova jsou rozměry nicot, když je člověk sám a nemá se s kým podělit o svou samotu, představuje si, že až si jednou vytlačí své místo na zemi, najednou prostě zmizí, skutečná svoboda spočívá ve schopnosti svobodu myslet, nic neodmítat předem a rozšiřovat vědomí, člověk propůjčil zvířeti podobu člověka a sobě podobu zvířete, která je jeho podobou, mé věty se zničehonic objevují z prázdna a zase v něm mizí, najít takové já, které by mi nepatřilo, ale naopak já bych náležel jemu, tomu svému věčně se zcizujícímu a nevlastnímu já, nikdy se nedopsat, nikdy se nedokončit, dopsat se znamená smrt, podloží řeči, hloubení sutin slov, mraky jsou krásné, protože proměňují své možnosti, jak nebýt mraky a rozplynout se do jiného skupenství, nejde o to, směřovat k sobě, ale směřovat od sebe, a to je stárnutí, chřadnutí a rozpad, pomalé mizení toho, co tě kdysi ob­­­klopovalo a zdálo se to věčné, co dříve bývalo časem, až se to nakonec stalo ničím, jako bych nebyl nic než zbytečný komentář ke svému vlastnímu životu, já maloměšťák, klobouk věčně shazovaný větrem, a ještě mám tu drzost brát do ruky pero a psát, píšu doopravdy, anebo jen nesmysl­­ně tahám za nitky cizích osudů, a kdo vlastně jsem, moje poslední léta, kdy jsem některé lidi zkoumal, se ukázala jako zbytečná, a dneska jsem k nim lhostejný, zkouším ostrost svého pera a vyřezávám jím tváře naproti, ale abych je popsal, musel bych od nich poodstoupit a vzdálit se jim, ale tak nikdy nedosáhnu jejich blízkosti, jedno jediné škrtnuté slovo bylo pro mě víc než slovo, které škrtnutí nahrazovalo, úzkost těchto řádků – k ničemu je ti domov, k ničemu je ti svět, k ničemu je ti tato věta, k ničemu je ti toto vše, a dokonce i to, ne, neměním se od svých dětských let, jenom se prohlubuji, a co ostatní mylně chápou jako moji proměnu, je jen zoufalý klam mého stárnoucího těla, temnější než tma je bílá prázdnota, píšu a nečtu po sobě nic, jen píšu, co všechno jde změřit zoufalstvím druhých, a rozumíme vůbec svému životu, každá krása je fašistická, bytosti vylučují řeč jako nějakou mízu a jejich životy, prostoupené světlem, se chvějí jako vypouklá bříška, na Gombrowiczovi mě vždycky fascinovalo jeho obrovské ucho, ucho mimozemšťana, který se rozhodl navštívit Zemi, aby se jí vysmál, brzy ráno explodoval člověk, přečetl jsem si dneska v novinách, bohemisti jsou Češi na druhou, nestačí jim, že jsou Češi, musí tuto svoji zrůdnost okořenit tím, že se stanou bohemisty, aby ještě více zdůraznili své češství, svoji zrůdnost, kdo jsem, kde jsem a jak jsem se sebou stal, jako by mě ti druzí, co se ve městě roztékají svými neviditelnými příběhy, pohltili, zatímco do nepochopitelné noci svítí neónové nápisy jako marná znamení, dobrá leda k tomu, aby mě oklamala.