„… kdysi jsem se již stal chlapcem i děvčetem, květinou, ptákem, mlčenlivou rybou, jež vyplouvá z hlubin,“ napsal řecký filosof a básník Empedoklés v pátém století před naším letopočtem. Úryvek z jeho Očistné písně by mohl sugerovat, že se v aktuálním čísle Ádvojky dočtete o převtělování; nepůjde nicméně o tělesnou metamorfózu, ale o proměnu našeho vztahu ke světu, respektive všemu, co jej obývá s námi. Koneckonců kromě klíčového pojmu „více­-než­-lidské“ se v tematických textech nápadně často objevují různé variace na slovo „proplétat“, což naznačuje, jak těsný, intenzivní nebo intimní mezidruhový kontakt mají jejich autorky a autoři na mysli.

Když v roce 1996 antropolog a filosof David Abram přišel s termínem „more­-than­-human“, k psaní o mimo­lidských či ne­-lidských entitách a vztazích mezi nimi si zvolil poetický jazyk plný metafor a popisů, mnohdy odkazující k animistickému myšlení. I já jsem měl při četbě některých textů dojem, že se v nich setkávám s něčím, co odkudsi znám, a vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem hltal veškerou literaturu, která souvisela s životem a myšlením původních národů Severní Ameriky. Sáhl jsem tedy do zaprášené police a namátkou vytáhl první knihu, která mi padla do ruky. A skutečně, hned na první straně sebraných vyprávění Černého jelena z kmene oglalských Siouxů se píše: „Je to příběh veškerého života, který je posvátný a je dobré ho vyprávět. Je o nás dvounohých, kteří ho sdílíme se čtyřnohými, s okřídlenci povětří a se všemi zelenými věcmi.“ Někdy se s posthumanistickými teoriemi paradoxně vracíme hluboko do minulosti.

„Problémy lidí jsou však problémy ne­-lidí, a naopak,“ podotýká v eseji o stromech a lesích kurátorka Bojana Piškur. A nic na tom nemění skutečnost, že dnes mnohým z nás „pojem ne­-lidského života a myšlenka rovnocennějšího či spravedlivějšího vztahu k němu působí značné potíže“, protože jsme si navykli vést dělicí čáru mezi kulturou a přírodou. O pokusech tuto čáru alespoň na chvíli smazat a přemostit propast mezi různými přírodními druhy prostřednictvím hudby píše muzikolog Jiří Slabihoudek, jenž připomíná, že ptáci stejně jako lidé zpívají jednoduše proto, že se jim to líbí. Nevyhýbáme se ale ani sporným momentům teorií o více­-než­-lidském světě, ať už jde o polidšťování ne­-lidského, pochybnou roli lidských mluvčích ne­-lidských bytostí či projekci různých identit a emancipačních ambicí do mimolidského prostředí. Jak tedy navázat komunikaci s více­-než­-lidským, a přitom nezůstat v zajetí vlastního pojmosloví? Filosof Vít Pokorný v rozhovoru čísla vysvětluje, že „příroda nekomunikuje pouze zvukem, písmem a obrazem“, a že zatímco my se stále upínáme k jazyku a jeho pojmové racionalitě, kolem nás existují „nesčetné další komunikační systémy“. Z dalších tematických článků se mimo jiné dozvíte, že si petromaskulinní Motoristé sobě pěstují „motoerotický“ vztah k ne­-lidskému prostřednictvím automobilů nebo že „metabolickou komunikaci“ lze vést i s vlastní mikrobiotou.

I když se téma tohoto čísla může zdát na první pohled zašmodrchané, neboť se v něm mísí lidské s více­-než­-lidským, věda s šamanismem, analýza se spekulací a kritičnost s emocemi, věříme, že v době polykrize, která se týká všech a všeho, je právě tento uzel mimořádně podstatný. Důležité je ovšem i to, aby se fascinace více­-než­-lidskými aktéry nezměnila v eskapismus. Solidarita s mimolidským světem totiž mimo jiné souvisí s řešením globální ekologické krize, ke kterému stěží dospějeme bez změn mocenských a vlastnických vztahů v naší vlastní, lidské sféře.