Budeme mikrobiální soudružstvo? Napůl vtipkujeme a napůl sníme společně s kámošstvem Magdalénou poté, co prohlašuji, že jsem se přihlásila do české mikrobiální banky jakožto dárce střevních bakterií. Magdaléna žije se syndromem dráždivého tračníku a úzkostně­-depresivní poruchou. Právě onx by proto mohlx (x označuje všechny rody a čísla) být potenciálním příjemcem programu fekální transplantace. Ačkoliv se tato léčebná metoda v Česku praktikuje již patnáct let, zůstává stále na okraji veřejného povědomí a vyvolává buď úsměv, nebo znechucení – přenos mikrobioty totiž probíhá ze stolice. Ani já se na přenášení vzorku ve sklenici od marmelády příliš netěším, a přemýšlím, zda vůbec mikrobiota obývající moje střeva splňuje kritéria dárcovství. Co když jsem ji zabila instantní nudlovou polévkou, kterou jsem před pár dny zaháněla kocovinu, namísto toho, abych si vyrobila domácí fermentované kimchi a zapila to kefírem? Není mikrobiom v mých střevech příliš smutný a hladový na to, aby pomohl s léčbou deprese? Zatímco se tedy připravuji na odběr stolice, přemýšlím, jak by mohla vypadat politika péče o metabolická a psychická onemocnění, překonávající dominantní diskurs neoliberální sebe­-péče.

Kde léčit depresi?

Kde se má léčit deprese? V mozku, v individuálních vzorcích chování, nebo ve společenských strukturách? Kulturní teoretik Mark Fisher zpopularizoval tezi, že příčinou nárůstu depresí je neoliberální kapitalismus a jeho požírající logika, která veškeré životní činnosti prokládá imperativem produktivity a imaginaci budoucnosti redukuje na nekonečnou a neúprosnou soutěž individuálního sebe­-zhodnocování a sebe­-optimalizace. Ideál­­ním lékem na depresi by tak byla politická revoluce. Protože zatím není v dohledu, musíme si vystačit s farmakoléčbou a psychoterapií – u individuálních zásahů do individuálních těl. Americká psycholožka a teoretička Elizabeth A. Wilson si ovšem v knize Gut Feminism (Střevní feminismus, 2015) klade provokativnější otázku: Co když ani terapie, ani farmakoléčba necílí na individua, ale jejich účinek vzniká v síti více­-než­-lidských metabolických propojení?

Wilson se v tradici feministického materia­lismu obrací k nejnovějším neurobiologickým a metabolickým datům o mechanismech působení léků SSRI (selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu) a z této materie splétá spekulativní fabulaci o síti organické empatie. Účinek antidepresiv podle ní nelze lokalizovat do jednoho místa – mozku, kde díky zpětnému vychytávání zůstává více serotoninu –, nýbrž do přenosu v rámci empatické sítě, v níž dochází k horizontální komunikaci mezi hormony, buňkami, orgány a mikrobiomem. Antidepresiva i terapie jsou podle Wilson reorganizace vzorců v jednom bioafektivním systému, v němž to, co bychom nazvali náladou nebo naladěním, vzniká coby hladké, nepřerušované propojení, předávání a přijímání signálů, či empatie mezi prvky této sítě – neurony, hormony, mikrobiomem, stravovacími návyky, emocemi, vztahy k druhým.

Wilson neusiluje o redefinici deprese jako metabolického onemocnění, nýbrž zdůrazňuje opomíjená propojení, která mají praktické důsledky pro způsoby léčby. V této reimaginaci tělních i mimotělních vztahů bez radikálních ontologických hierarchií mezi mozkem a tzv. periferií (střevy), myslí a materií, biologií a společností pak přestává být nosné udržovat binární oddělení mezi farmakoléčbou a terapií, protože narušené serotoninové dráhy a vyhladovělý mikrobiom jsou materiál­ními důsledky toho, jak se sociální deprivace, osamění a chronický stres vpisuje do těla a proměňuje jeho biologii. Obě metody jsou jednoduše komplementární.

Hluk jídla

Dnes, kdy již antidepresiva nevzbuzují kontroverze, tato teze nepůsobí tak radikálně – Wilson napsala Střevní feminismus před deseti lety. Na farmakologickém trhu se ovšem v posledních dvou letech objevuje nové léčivo, které hýbe veřejným prostorem podstatně manicheističtěji. Řeč je o Mounjaru či Ozempicu, léčivech na bázi GLP­-1/GIP receptorových agonistů, původně antidiabetikách nyní předepisovaných na léčbu obezity. Hlasitá část veřejnosti má jasno v tom, že léčivo je berlička a že ta pravá intervence musí spočívat ve změně životního stylu. Je pozoruhodné, že mantra „zhubnutí se musí odmakat, kdo si pomáhá Mounjarem, je slaboch“ je ozvěnou starého známého odporu k léčbě duševních onemocnění v kombinaci s neoliberálním krédem „zatnu zuby a makám na sobě“.

Srovnání antiobezitik a antidepresiv má nepochybně své limity, tato juxtapozice dominantních diskursů a pohoršování nad léčivy ovšem odhaluje, jak silný je předpoklad, že místem léčby farmako i tzv. behaviorální intervence je individuální tělo buď ve své biochemii, nebo v sociálním prostředí.

Lidé, kteří berou metabolická léčiva, ovšem popisují, že častou překážkou jejich vytrvání v životosprávných opatřeních je tzv. food noise. Tento pojem, tedy hluk jídla, se ve velkém začal skloňovat až po příchodu těchto léčiv, protože jedním z jejich účinků je jeho ztlumení nebo úplné vypnutí. Zpravidla označuje neustálé přemítání nad jídlem – co si dát, co si odepřít –, kdy se potrava vkrádá takřka do každé myšlenky a ovládá tak nejen stravovací každodennost. Z perspektivy Elizabeth A. Wilson můžeme tento „hluk jídla“ chápat i doslova: jako přetížení komunikačních drah mezi střevy a mozkem. Jak by se tedy proměnilo dominantní chápání těchto léčiv, kdyby se k nim začalo přistupovat prizmatem organické empatie či naslouchání?

Od továrny k síti

Inspiraci k zodpovězení této otázky nabízí australská socioložka vědy Hannah Landecker, která ukazuje, jak proměny vědeckého chápání metabolismu mění i naše zažité představy o jídle a vztahu těla, trávení a potravy. Dosavadní představa jídla jako paliva a těla jako továrního stroje podle Landecker odrážela konceptuál­ní hierarchii kapitalistické společnosti: „třída myslících mužů v kontrolní místnosti mozku versus dělníci v útrobách továrny, slepě zpracovávající suroviny“. Současný biomedicínský výzkum však odhaluje, že tito dělníci, tj. složky jídla, jsou nejen zdrojem energie, ale mohou také regulovat geny. Potrava už není jen něco, co spalujeme a přetváříme v energii, ale cosi, co komunikuje, předává informace a tím zároveň spoluutváří, jakým způsobem tělo na další jídlo reaguje a jak informace přijímá. Jedení se tak stává dialogem – procesem, v němž tělo a jídlo neustále vedou vnitřní rozhovor, který se zdaleka neodehrává jen ve vědomí. „Továrnické účetnictví“, které propočítává vstupy a výstupy těla, tak postupně v ruinách pozdního kapitalismu nahrazuje představa více­-než­-lidské komunikační sítě.

Když tuto reimaginaci aplikujeme na debatu o GLP­-1 léčivech, pak již představa zkratky a berličky neobstojí: jak způsob stravování, tak léčivo totiž působí v komunikační síti vztahů a metabolických procesů, které jsou zároveň sociální i biologické. Kapacita přijímacího aparátu naslouchat signálům jídla může být narušena sedimenty ultra­-zpracovaných potravin, dietními cykly i chronickým stresem. GLP­-1/GIP agonisty pak lze chápat jako naslouchátko, které v síti metabolické komunikace obnovuje schopnost slyšet signály sytosti bez přehlušujícího hluku.

Taková facilitace pak ladí nejen hormonální trajektorie sytosti, ale také chuťové preference. Tím zasahuje rovněž do metabolické sítě potravinářského průmyslu, který především prostřednictvím ultrazpracovaných potravin přinášejících krátké dopaminové naplnění přispívá ke vzniku onoho narušujícího hluku jídla. Pohoršovat se nad lékem, který působí na biosociální důsledky industriálního kapitalismu, jež mění samotnou viscerální smyslovost střev, je proto stejně pokrytecké jako individualistická kritika antidepresiv. Mounjaro a pravidelné procházky jsou podobně jako Prozac a terapeutické sezení komplementárními zásahy do sítě metabolických signálů.

Co z této spekulativní fabulace o organické empatii a metabolické komunikaci plyne? Politika péče o psychická a metabolická onemocnění by místo volání po individuální odpovědnosti a neoliberální sebe­-péči mohla vypadat jako podpora biosociálních sítí: kombinace farmakologických intervencí, komunitní péče a zajištění přístupu ke kvalitní stravě, která podporuje propojení, jež činí tělo a jeho mikrobiální společenství schopné vzájemné empatie a sladění bez narušení trajektorií hormonů štěstí a sytosti, ale také kvalitních vztahů, kde tyto hormony fungují.

Až tedy do mikrobiální banky ponesu tu sklenici od marmelády naplněnou vlastní stolicí, možná se pousměju a trochu zašklebím. Ale taky si vzpomenu, že život v té hroudě se může propojit se střevy někoho jiného a podpořit metabolické klábosení.

Autorka je sociální antropoložka.