„Svoji milovanou XJ X351 jsem si koupil osudově. Je krásná.“ Takto, na pomezí intimity a majetnictví, popisuje Filip Turek vztah k jednomu ze svých jaguarů. Podobnou emocionální vazbu ke spalovacím motorům projevuje i další člen politické strany Motoristé sobě, Petr Macinka, který přijel na jednání s prezidentem v luxusním americkém pick­-upu. Povinná vojenská služba, mizogynie, sen o obnovení těžby uhlí, popírání změn klimatu, velká auta. Full pack petromaskulinity, o které je třeba mluvit nejen jako o frustrované heteropatriarchální identitě, ale také jako o způsobu organizace, přetváření a dnes zejména destrukce světů napříč kategoriemi lidského a mimolidského.

To, co by se chtělo jevit jako pilíře sebevědomého projektu lídrů s rukama od motorového oleje, odhaluje politoložka Cara Daggett na příkladu první Trumpovy vlády jako násilný kompenzační machismus. Ten pramení z úzkosti z kolapsu fosilního světa a eroze bílé patriarchální hegemonie. Čeští Motoristé jsou však jen provinčním odvarem dezorientovaného Trumpa – závislí na kapitálu uhlobarona Tykače a na recyklaci Klausova klimatického popíračství. Jejich fosilním fantaziím však nejsou podmínky středoevropské těžební krajiny příliš nakloněny. Namísto ropného „drill, baby, drill“ jim tak zbývá uhelné „doluj, baby, doluj“ s apelem na národní energetickou nezávislost a zoufalý tuning světa, který už není možný.

Motoerotika a touha po zelené „krvi a půdě“ (respektive po tom, co se nachází pod ní) však není jen subjektivizující fetišizací a fašizující subjektivitou, ale také politickou ontologií (světotvorbou). Možnosti autoritativně organizovat „přírodu“ či rozhodovat o tom, co je živé a neživé, kdo pracuje nebo může být přivlastněn, vznikají na průsečíku národních států a kapitálu (například toho Tykačova). Nikdy však nejsou jasně ohraničené a jejich pokusy o jednoznačnou materializaci v legislativě či infrastrukturách vytvářejí paradoxy. A právě z těchto trhlin na povrch vyvěrají předpoklady petromaskulinní světotvorby o tom, co je „práce“ nebo „vlastnictví“.

Opětovný mainstreaming světa, v němž auta mohou být subjektem intimity a uhlí nečinnou zkamenělinou, si zasluhuje naši pozornost. Hnědouhelné reakcionářství totiž dnes nesměřuje pouze proti „cizincům před branami“, „genderovým deviantům“ či „zeleným ekoteroristům“, ale i proti samotné vzpurnosti země, která se odvažuje existovat jinak než jako pasivní zdroj k extrakci.

Více­-než­-lidská světotvorba

Uhelnými doly však obchází strašidlo – strašidlo více­-než­-lidské světotvorby. Přerod petromaskulinní a triumfální subjektivity z dob vrcholu fosilního kapitalismu na úzkostlivou totiž odráží i bouřlivou proměnu materiální působnosti uhlí. Zatímco auta – personifikovaná coby mazlíčci či sváděné partnerky – v politických fantaziích Motoristů získávají téměř oživlou podobu, uhlí v nich zůstává netečnou hmotou. V pozadí obojího však leží totožná majetnická subjektivita, která si nárokuje vše, co je považováno za pasivní. Uhlí se přitom dnes projevuje jako aktivní síla, která nepohání pouze motory historických jaguarů Filipa Turka, ale skrze své atmosférické afterlives zejména rozvrat vícedruhových světů, jež poskytovaly život jaguárům skutečným. Uhelné těžební projekty působí jako násilná světotvorná rozhraní: pohlcují množství lidských i mimolidských životů (včetně těch dávno zaniklých) a radikálně přeskupují jejich vztahy na velmi rozdílných časoprostorových škálách – od vybydlené půdy v Podkrušnohoří po mizející ostrovy v Tichomoří. Identity, instituce, investice a infrastruktury, jimž dává život dobyvatelské pojetí uhelných slojí, se tak zdají fungovat v jiném světě než v tom, který obýváme a utváříme spolu s nespočtem dalších bytostí a který je dolovaným a spalovaným uhlím aktivně umrtvován.

Více­-než­-lidský obrat bývá (sebe)prezentován jako jeden z nástrojů pro překonávání onoho světa dobývání a zcitlivování se vůči světu obývání. Jeho součástí však musí být hledání nových subjektivit a institucionálních uspořádání, jež jdou daleko za hranice individualistické nadřazenosti a domnělé nezávislosti. S ohledem na sílu Tykačových peněz a jimi uchvacovaných státních orgánů nestačí pouze popisovat nové formy působností, proplétání a závislostí napříč světy, které nikdy nebyly pouze lidské. Ty se postupně navzdory veškeré legislativě i kritice stávají ruinami fosilních zájmů. Uhlí jako aktivní materiální síla nás tak svou neukázněností vůči představám a nástrojům lidské dominance a kontroly staví také před výzvu (a nutnost) přerámovat politické instituce a pojmy. Mnohé z nich se totiž ustavovaly souběžně s expanzí raných fosilních ekonomik a nyní jsou podložím majetnické maskulinity z nich vyplývající.

Vlastnit produkty své práce

Karl Marx ve své analýze kapitalismu předložil mimo jiné materiální kritiku povahy fosilního extraktivismu. Zajímalo ho však spíše vytěžování pracovních kapacit dělníků v dolech než samotného uhlí. To pro něj představovalo podobně pasivní a submisivní zdroj jako pro Motoristy. Ti požadují obnovení uhlí jako energetického zdroje, bez ohledu na to, že se jedná o historický reliéf práce trvající miliony let. V časech klimatické katastrofy – jasně indikující naši zapuštěnost ve více­-než­-lidských kolektivech – se musíme vymezit vůči představě domnělé pasivity a nabýt citlivosti k dalším, mnohdy skrytým pracím, které tento svět utvářejí.

Procesy, které opracovávají původní rostlinná společenstva do podoby uhlí, jsou spletencem odumírání, prorůstání, vytlačování a stlačování, trouchnivění a znovupřekrývání nových vrstev. Uhlí je tak výsledkem zdlouhavé práce původních rostlin, rašelin, vody, půdy a nespočtu dalších entit trvající stovky milionů let.

Tyto procesy jsou ale v době antropocénu vplétány do systému kapitalistické produkce, jenž si přivlastňuje pracovní sílu všeho, z čeho plyne zisk – od námezdního dělnictva po geologické procesy. K vystižení důsledků tohoto provázání musíme odhlédnout od chápání práce jako nutně uvědomované činnosti a zamýšlet se nad tím, jak specifické kombinace lidských a mimolidských prací umožňují či limitují akumulaci kapitálu. Masivní množství nahromaděných energií vznikajících v procesu tvorby uhlí je vytěžováno fosilním průmyslem, který ho skrze lidskou práci přetváří v konečnou tržní komoditu.

Pojetí práce jako výlučně lidské aktivity ideologicky ospravedlňuje také koncepci vlastnictví – klíčového nástroje kapitalizace mimolidského světa. Vlivná teze filosofa Johna Locka zní, že vlastnický nárok může vzniknout mj. opracováním dosud nikým nevlastněného zdroje, tedy vytvořením hodnoty skrze práci. Pokud však geologové nebo těžaři nejsou prvními, kdo uhlí opracovávají, a pokud k jeho hodnotě člověk přispěl pouze kosmeticky, není jeho automatické přivlastnění státem vlastně krádeží? Nežádá si geopolitika antropocénu naopak oživení ideje i historického právního precedentu, podle něhož se vlastnictví neodvozuje od lidí, ale od země či ekosystému? Žádná lidská instituce by pak nemohla být natolik suverénní (nebo nabubřelá?), aby si mohla autoritativně přivlastnit produkty milionů let práce jiných než lidských bytostí a procesů. Uhlí dnes potřebujeme ze všeho nejvíc nechávat pod zemí. Pokud je tedy „respekt k vlastnickým právům“ pro Motoristy skutečně jedním z ústředních ideových pilířů „ochrany přírody“, pak jim ho přiznejme. Trvejme ale na tom, že země není exkluzivní vlastnictví člověka, nýbrž spletenec více­-než­-lidských závislostí.

Od jaguarů k jaguárům

Zatímco amazonští lovci podle ­antropologa Eduarda Viveirose de Castra žijí ve světě, v němž je jaguár (Panthera onca) osobou s vlastní perspektivou, v Turkově světě se jeví Jaguar (model XJ X351) jako feminizovaný subjekt, který lze milovat a vlastnit. Motoristická světotvorba tak nechtěně dokazuje to, co chtěla popřít: politika není čistě lidská záležitost. Takové přiznání však neznamená nahrazení původních emancipačních bojů novými, nýbrž jejich přeskupení či rozšíření. Jejich součástí je zmnožení těch, kterým přiznáváme schopnost do podobných sporů vstupovat. Důsledná opozice proti multiplicitě krizí dneška vyžaduje politickou organizaci kolektivů a transformaci institucí pro veřejně činné aktéry, mezi něž už nemůžeme počítat jen (některé) lidi. To si v konečném důsledku žádá víc než jen uzavření několika hnědouhelných dolů a zákaz vjezdu Motoristů na Ministerstvo životního prostředí: je zapotřebí začít rozkládat světotvorné vztahy, které různým mutacím vykořisťovatelů dodávají palivo. Místo toho se musíme učit být pozorní a pozorné k těm, s nimiž svět sdílíme, a bojovat za vzkvétání nových forem lidských a mimo­lidských proplétání.

Autorstvo je spřízněno s kolektivem Resisterra, v němž společně zkoumá více­druhové rezistence.