Něco se v těch krátkých povídkách děje, ale je to takový nitkovitý puls. Vladimíra Valová píše s odstupem, leckdy si něco myslí o minoritách. Neromantizuje si je (to je to nejhorší pojetí), spíš si tak trochu namlouvá, že jim rozumí (což je ovšem druhá nejhorší možnost přístupu). V této knize máme alkoholiky, pobírače dávek, rozvedené, osamocené sociální případy, psychotiky, ale i domov důchodců nebo veterinu… Prostě na co si vzpomenete, i postcovidový syndrom se zde najde. Samotné postavy jsou konstruované na jedno brdo, nemají moc emocí než na těch pár stránek, co s nimi jsme. Žije to celé dost často na jeden nádech, což funguje dobře po kouskách, ale v celku už ne tolik. Víceméně se opakují dvě osvědčené pointy: buď celá situace zamrzne do nějakého trochu až ospalého trapna, ve kterém se všechno jen tak nějak prohlíží a zkoumá. Sleduje se přízračné zátiší, okořeněné emocí vyprázdněnou až do mrtva („oba dál sedí“, „přišli“, „zadívala se na své pyžamové kalhoty“, „šel se podívat z okna“). Anebo se postavy rozbíhají, odjíždějí či se společně ubírají do dálky („nejspíš zrychluji“, „usedla na místo spolujezdce“, „já už radši pojedu“, „do ložnice vystoupají společně“). Bohužel s tím ve výsledku nejde moc dělat: po každém příběhu opouštíme prostor, o němž víme, že měl zachytit nějakou důležitou situaci, ale leckdy je nám to i po celé povídce trochu jedno. Nebo lépe – nedaří se probudit zájem o to, co by mohlo být dál, jak ony životy budou dál pokračovat, co budou jejich představitelé dělat po tom všem. Autorka vůbec neponouká ke spolupráci. Jako bychom míjeli protijedoucí vozidla – odehrávají se tam zcela jistě životy, ale vnímáme je jen na pár mrknutí oka.

Vladimíra Valová: Ptáci jsou dosud nečitelní. Vyšehrad 2024, 176 s.