Každý čtenář přečte libovolný výbor básní libovolného autora nebo autorky po svém. Hrst básní si oblíbí, bude nad nimi opakovaně žasnout. Jiné, a není jich málo, přejde bez zvláštního zájmu. Některé jej překvapí, možná bude chtít znát důvod, proč ve výboru musí být. Nemusí. Jsou tam, ber, nebo nech být. Vybírat z díla básníka, živého nebo mrtvého, je nejistý podnik, osobní disciplína, ve které se vkus editora sráží s náladami publika. V dnes už téměř čtyřicetisvazkové edici Opium poezie vyšel pod titulem Díra po blesku výbor z básní D. Ž. Bora. Jeho editor Michal Jareš objevně nerespektoval chronologii autorem za života publikovaných básní, které nadto proložil texty z pozůstalosti, a přiměl tak pruderního literárního historika v nás, aby tolik nepřekážel čtenáři. Úryvky z více než půlstoletého díla si v knize vzájemně odpovídají. Vedle stovek smyslově konkrétních veršů čteme důmyslné obrazy překračující obzor empirie. Pozorování se prolíná s intuicí: „Oblohu podpírají stíny, / tyto pohyblivé body laskavosti, / které se nás dotýkají vprostřed / poledního spánku, / aby nám připomněly noc.“ Hojně zastoupena jsou širokodechá, groteskní podobenství, která v Borově pojetí skýtají trpké, paradoxní poznání. Zpravidla jde, slovy editora, „o nějaký specifický pokus nahlédnout za oponu“ skutečnosti vnější i vnitřní. I tam, kde báseň začíná rovnou jako gnóma, vyhýbá se však autor absolutizaci a prostředkuje veselost – nebo směšnost – lidského počínání, aniž by rušil jeho vážnost.

D. Ž. Bor: Díra po blesku. Dybbuk 2025, 112 s.