Každým naším rozhodnutím prosvítají jiná rozhodnutí, každým naším jednáním prostupují cizí činy. Je tomu tak i v pozdní americké novele Vladimira Nabokova Průzračné věci (Transparent Things, 1972), která připomíná transparentní krystal: příběh Hugha Persona ukazuje nejen v mnoha rovinách, ale i ve vrstvách, z nichž se vyprávění skládá. Jako bychom za sebou svým životem museli táhnout množství nejrůznějších činů a jednání, jichž bychom se nikdy nedovedli zbavit; jako by se naše životy tříštily do nekonečného množství obrazů a vjemů a pohlceny všeobecným šumem nakonec mizely v nenávratnu.

Po stezce osudu

Převyprávět příběh Hugha Persona, o němž nemůže nikdo s jistotou říct, co vlastně do­­opravdy prožil, je najednou nejen zbytečné, ale přímo nemožné. Jeho postava se doslova rozplývá mezi řádky, nasvícená z několika nejnemožnějších úhlů a perspektiv. Co získáme, když prozradíme, že Hugh Person, zrozený z počáteční věty neznámého vypravěče (může jím být spisovatel R., za nímž nakladatelský redaktor Person přijíždí), se na jedné ze svých cest do alpské země seznámí se svou budoucí ženou Armande, kterou nakonec v náměsíčném stavu uškrtí a sám později, při své poslední návštěvě Švýcarska, zahyne v hořícím hotelu? S jeho tragickou smrtí jako by shořel celý příběh, který jsme právě přečetli – jediné, co zbylo, je popel z jeho života.

Nabokov se v Průzračných věcech vrací nejen do Švýcarska (kde nakonec sám umírá), ale rovněž k horskému motivu, a vytváří tak pendant ke svému ruskému románu Hrdinský čin, neboť podobně jako jeho hrdina Martin i protagonista Průzračných věcí prochází švýcarskými Alpami po křemenité stezce své paměti, která ho nakonec přivádí k zoufalému činu. Tentokrát však nejde o hrdinský čin, jakkoli absurdní (jako byl Martinův návrat do Sovětského svazu), ale o vraždu vlastní ženy, byť spáchanou v nepříčetném stavu, a následnou zbytečnou smrt v plamenech.

K hranicím zapomnění

Rusko­-americký spisovatel ve svém švýcarském příběhu sumarizuje vlastní poetiku. S Hrdinským činem toto dílo nespojuje pouze švýcarské prostředí, ale také zmíněný motiv křemenité horské stezky, odkazující k ruské romantické tradici, konkrétně ke slavné Lermontovově básni Sám a sám si vyjdu v noční tiši, která je ozvukem textu Heinricha Heineho nazvaného Noc se k cizím cestám sklání. Následně se motiv objevuje u Alexandra Bloka, ale též u Vjačeslava Ivanova anebo Osipa Mandelštama. Ostatně rusko­-americký spisovatel si název pro své dílo mohl vypůjčit právě od Ivanova – z jeho nejslavnější sbírky básní Průzračnost z roku 1904. Průzračné věci korespondují nejen s křemenitou stezkou básníkovou, ale též s motivem krystalu, který láme časoprostor příběhu do mnoha zdánlivě nespojitých ploch, které však navzájem prosvítají.

A je to právě krystal, který se u Nabokova – stejně jako u Ivanova – stává metaforou průzračnosti, z níž se teprve utváří obraz, který v sobě koncentruje paměť. Průzračností, z níž se vynořuje obraz, je prostoupen i Nabokovův jazyk. Teprve díky jazyku se paměť stává průzračnou a zdánlivě zkracuje čas tak, že znovu vytváří zmizelé události a přibližuje je až k hranicím našeho zapomnění, abychom jich dosáhli.

Hugh Person prochází svou vlastní pamětí a znovu rozpoznává místa, jimiž kdysi dávno prošel. Rozpoznáním porovnáváme uplynulou minulost s nastávající budoucností, a zachycujeme tak prchavou přítomnost, která slovy Vladimira Nabokova ulpívá na věcech jako nějaký povlak a činí je tajemnými: „Hmota, původu přirozeného i umělého, je potažena tenkým povlakem bezprostřední reality, a touží­-li někdo setrvat v přítomném okamžiku, s tímto okamžikem a na tomto okamžiku, ať se snaží, prosím, tu napnutou vrstvičku neporušit.“

Ostatně Hughovo příjmení, které zní Person, jako by naznačovalo, že nakonec zmizí podobně jako předchozí Nabokovovi hrdinové Lužin anebo Martin. Jeho nevědomá paměť, zdá se, vychází z tužky, kterou Person objevil v hotelovém šuplíku, a do ní se, až vyprávění skončí, zase vrátí. Tato tužka je ztělesněním Personovy vlastní křemenité stezky: „Tak se před námi vmžiku odvíjí celé to malé drama, od krystalizovaného uhlíku a pokácené borovice po tento skromný nástroj, po tuto průzračnou věc.“

Broušení křišťálu

Tvůrčí psaní se skrze nalezenou tužku stává úzkou křemenitou pěšinou prosekanou chaosem přírody, na jejímž konci se posléze Person ocitá sám, s myslí obklopenou křišťálovou krustou. Jedná se o epicentrum Nabokovovy novely: „Jeho paměť se mezitím stále držela vlastní cesty (…) usedl na kámen, zahleděl se dolů a zdálo se mu, že přes táhnoucí se závoje mlhy vidí, jak se tvoří právě ty hory, po kterých kráčeli jeho trýznitelé, jak se z pradávného more (moře) spolu s jeho srdcem namáhavě zvedá křišťálová krusta.“

Čas se v Průzračných věcech proměňuje v nekonečnou přítomnost, která se jeví jako rozlehlost a má tvar krystalu, v němž minulé obrazy doslova plují spolu s těmi současnými v permanentní transformaci. Horskou krajinu protínají křemenité stezky jako stopy duchovní pouti, která se táhne celým příběhem. Veškeré zdánlivě nesourodé jednotlivosti jsou prostoupeny souladem a proměněny v téměř baudelairovskou korespondenci, kterou společně vyzařují. V tom spočívá Nabokovovo mistrovství: na malé ploše dokáže propojit detaily do spletité sítě vztahů, činů a motivů. Výsledek se tak podobá labyrintu. Samotné Nabokovovo psaní koneckonců může připomínat nepřetržité broušení křišťálu – do jeho bílých ploch autor ryje věty, které propojují jednotlivé roviny jeho díla v jeden klikatící se celek, připomínající popraskaný obraz.

Autor je spisovatel.

Vladimir Nabokov: Průzračné věci. Přeložil Pavel Dominik. Paseka, Praha 2023, 120 stran.