V textu Ještě to nevzdávejme (viz A2 č. 3/2025) jsem se pokusila popsat, v jakém stavu je příprava zákona o statusu umělce a umělkyně – sociální opatření, jež má narovnat podmínky mezi zaměstnanými a OSVČ v kultuře. Jak je patrné, dotyčný zákon ministerstvo kultury nechystá, zatím se jedná jen o registr umělců a příslib navazujících stipendií. Ta však problém prekérních podmínek práce v kultuře neřeší, a navíc bude pro mnohé tvůrce a tvůrkyně (například v literatuře či výtvarném umění) obtížné na ně dosáhnout.

Navzdory této neutěšené situaci však dává smysl vytvářet tlak na politiky a političky na státní i regionální úrovni, aby téma pracovních podmínek v kultuře zahrnuli do své agendy. Není totiž jasné, zda novelizaci zákona č. 203 o některých druzích podpory kultury, do nějž ministerstvo zahrnulo registr a stipendia, uzná Evropská komise jako dostatečnou náhradu za státem přislíbený status. Jeho legislativní zakotvení přitom bylo součástí Národního plánu obnovy a Česká republika na jeho přípravu získala unijní finance. Otázkou nyní je, zda se o statusu umělce a umělkyně a navazující sociální ochraně dá vůbec mluvit.

Nejde jen o peníze

Ministerstvo kultury i radní v krajích a městech jsou stále důležitými partnery ve vyjednávání o důstojnějších pracovních podmínkách v kultuře. Ne vždy lze prosadit zvýšení rozpočtu na kulturu, to ale nemusí být hlavní téma všech diskusí. Důležitým opatřením jsou i doporučené výše honorářů, jež je možné nastavit v rámci podmínek grantové podpory. To znamená, že poskytovatel grantu stanoví minimální sazby za mzdy a honoráře, které musí instituce pobírající dotace dodržet. Při přípravách akcí jsou pak zohledňovány férové finanční podmínky, což může vést ke snížení počtu akcí, které žadatel pořádá. S tím je třeba počítat. V případech, kdy dochází k nadprodukci aktivit a instituce mezi sebou soupeří o publikum, to ale může pomoct upřednostnit kvalitu nad kvantitou.

Opatření nezávislých na zvýšení rozpočtu je ale více: je to také možnost víceletého grantu nebo lepší právní ochrana umělců a umělkyň, která zajistí včasné vyplacení honorářů či zaplacení za přípravnou fázi, pokud nakonec nebude projekt realizován. Právě nejistota a téměř žádný vyjednávací prostor ve vztahu k institucím je velkým problémem těch, kdo v kultuře pracují na volné noze. Není totiž nijak neobvyklé, že se instituce ve vyplácení honorářů zpozdí i o několik měsíců či půl roku, ať už proto, že jim nepřišly peníze z grantů, nebo že jsou lidé v daných organizacích přepracovaní a nestíhají plnit pracovní role, které často zastávají v jedné osobě (dramaturgie, produkce, účetnictví, grantový management, PR, úklid atd.).

Tento stav je třeba odnormalizovat. Pokud bych měla uvést jako příklad českou výtvarnou scénu, je tato situace výsledkem porevoluční transformace, v níž se potkaly dva stěžejní faktory: zavedení systému grantové podpory a privatizace Svazu českých výtvarných umělců a přidruženého fondu. Svaz prostřednictvím fondu zajišťoval výtvarníkům a výtvarnicím jednak zakázky, jednak základní sociální ochranu (nebyli nuceni chodit do klasického zaměstnání, pobírali příspěvky na děti a byli sociálně a zdravotně zajištěni). Vytunelování a proměna těchto institucí vrhly umělce, kurátory a další profese ve výtvarném umění do vod volného trhu, v nichž jim nezbývalo než se stát OSVČ stejně jako každý podnikatel či podnikatelka.

Systematizace grantové podpory se vstupem do EU pak zdánlivě přinesla blahobyt v podobě štědrých dotací, o které mohla zažádat jakákoliv malá i velká instituce. Skutečnost však byla taková, že vznikl nespočet malých organizací a galerií, které „lepí“ své příjmy z různých grantů a ti, kdo v nich pracují či vystavují, pobírají velmi malý nebo nulový honorář. Úspěšně jsme tedy dohnali Západ, máme možnost zažádat si o grant, vybudovali jsme hustou síť malých kulturních institucí, problém ale je, že jsme zapomněli na jednu z důležitých lidských potřeb: důstojné pracovní podmínky.

Lobbing nestačí

Jak už jsem napsala, s politiky a političkami je třeba stále počítat, protože mají nástroje, kterými mohou pracujícím ulevit (nebo uškodit). Potíž je v tom, že v české kultuře velkou část energie na poli kulturní politiky zabírá právě lobbing a vyjednávání s radními a poslanci. Mnohem méně pozornosti je věnováno organizování pracujících, které je pomalé a možná ne tak vzrušující jako snaha přesvědčit ministra, aby něco udělal. Spočívá totiž v postupném navazování kontaktů a dlouhodobé společné diskusi o tématech spojených s prací v kultuře. Příkladů takových odborových organizací, které sdružují pracující na volné noze i zaměstnané, je přitom ve střední Evropě několik, ať už na Slovensku, v Rakousku, Německu, Slovinsku nebo Polsku.

Na otázku „Proč nám to v Česku moc nejde?“ odpověď nemám, je ale evidentní, že na lokální scéně stále přetrvává poměrně konzervativní pohled na odbory: buď jsou považovány hlavně za nástroj, jak nebýt vyhozen z práce, nebo jsou odmítány jako reziduum komunistického režimu. Zapeklitou překážku představují i staré a neaktivní odbory v kamenných institucích, jež jsou sdruženy v Odborovém svazu pracovníků kultury a ochrany přírody, kterému, zdá se, úplně ujel vlak. Přitom pracujících na volné noze v kultuře je u nás skoro 90 tisíc (dalších 134 tisíc osob je zaměstnaných), což není nijak málo. Tito lidé sice nesdílejí jedno pracoviště, spojuje je však zájem o kulturní produkci a zároveň prekérní pracovní podmínky.

Přípravy na budoucnost

Existuje ještě jeden důvod, proč dává smysl se dnes o odborech v kultuře bavit. Slovenská kurátorka a výzkumnice Ivana Rumanová na diskusi o současné situaci na Slovensku, kterou pořádala iniciativa Nadšením nájem nezaplatíš, zmínila, že ve chvílích velkého tlaku a autoritářství na úrovni vlády je důležité udržet si imaginaci, která nás netlačí jen do protireakce, ale umožňuje nám aktivně vytvářet vlastní pozice. To znamená nenechat se udolat kulturními válkami, které rozdělují lidi na „vzdělané a nevzdělané“ nebo na „progresivní a zaostalé“, ale spíše nacházet společné jmenovatele. A k těm může patřit i demokratické rozhodování o státních zdrojích či pracovní podmínky.

Právě pomalé a důsledné propojování menších skupin prosazuje ve svém článku pro časopis The New Republic americká politoložka a socioložka Theda Skocpol. V textu nazvaném How to Take Heart from What Really Worked in the First Resistance (Jak se poučit z toho, co fungovalo při prvním odporu) z konce letošního ledna přibližuje svůj výzkum zaměřený na formy rezistence během prvního Trumpova mandátu. Namísto velkých demonstrací a pochodů, které vždy dostanou spoustu místa v médiích, a vypadají proto efektivně, doporučuje budovat rozsáhlou síť, v jejímž rámci se lidé informují o tom, co nové změny v zákonech konkrétně znamenají a jaké jsou jejich možnosti rezistence. I to by mohla být inspirace pro nadcházející volební období v Česku. Připravit bychom se měli nejen tak, že vyhodnotíme, kdo je potenciální příští mi­­nistr či ministryně kultury, ale hlavně tím, že se zapojíme do fungování profesních a odborových organizací, asociací či spolků, které už dnes pracující v kultuře sdružují.