Krystyna Wanatowiczová v úvodu své rozsáhlé monografie Nezval. Básník a jeho syn konstatuje, že jejím cílem bylo ukázat, „jak se z homo poeticus stává homo politicus“. Podařilo se jí v každém případě vytvořit pozoruhodný a zatím absentující portrét významné literární osobnosti, která byla svého času kulturní hvězdou.

„Nezvalovým neštěstím bylo, že nestačil včas zemřít,“ řekl o básníkovi výtvarník Pavel Brázda; podle režiséra Alfréda Radoka to byl „bezcharakterní egoista, jenž má jedinou lásku – peníze“. Jan Zábrana básníka dokonce otaxoval následovně: „Nezval byl bezcharakterní svině. Ano, správně. Nezval byl geniál­ní básník. Ano, správně.“ I sama autorka v jednom rozhovoru deklaruje ohledně svého postoje k Nezvalovi kolísání „mezi fascinací a zhnusením, obdivem a zatracením“. Ambivalence ostatně charakterizuje celý Nezvalův život, jenž probíhal mezi měšťáckou spořádaností a excesivností, experimentem a kýčem, velkorysostí a bezohlednou exploatací. Stanul v čele avantgardy, a skončil jako symbol přizpůsobivé oficióznosti.

Ohebný a k moci přisátý

Wanatowiczová na základě rešerší a studia různorodých materiálů zachycuje Nezvalovu kariéru, nicméně dvěma dekádám první republiky věnuje poměrně málo místa. Vyplývá to i z toho, že by se musela více zabývat autorovým dílem, což zřejmě nebylo jejím záměrem. Soustředí se proto zejména na dobu po druhé světové válce, kdy se Nezval výrazně angažuje v řadách vítězné KSČ a stává se režimním básníkem. Autorka plasticky a přesvědčivě rekonstruuje jeho postavení v zápase stranických skupin, kdy si uměl vybrat správné místo po boku pragmatika Václava Kopeckého proti fanatickému dogmatikovi Gustavu Barešovi. Při rozplétání dobových významů a akcentů Wanatowi­czová objevuje řadu obtížně srozumitelných paradoxů – snad nejlepším příkladem je kauza parodie Nezvalovy poezie v Kulturní politice v roce 1949, jež vyvolala bouři a vedla k potrestání „viníků“. Původci parodie byli mladí ortodoxní komunisté, pro něž byl básník příliš měšťácký a konjunkturalistický. Nezval a jemu blízcí věc vyhodnotili jako nepřijatelné ohrožení svých pozic a rázně konali.

Autorka názorně ukazuje, jak nesnadné bylo obstát v mlze ideologických pomyslů a fantomů, bojů s levými i pravými úchylkami, „slánštinou“ a řadou dalších úskalí. Ohebný a k moci přisátý Nezval však také dokázal pomoct Jakubu Demlovi či Miloši Havlovi, zastat se Halase, Teigeho a Koláře proti sekyrnictví Ladislava Štolla a odmítnout závaznost socialistického realismu v polemice s Antonínem Zápotockým. Zda jeho dobré skutky vyváží ty zlé, představuje jednu z hlavních otázek knihy. Co se týče literární tvorby, zpravidla oceňujeme básníkova vrcholná díla a nížiny řadíme do ranku morálního selhání. Nezval ovšem inklinoval ke kýči a komerci už od dvacátých let a osvojil si polohu, jíž autorka říká „básník jako jukebox“ – i proto odmítal soustředěné tvůrce Holana nebo Reynka a miloval spontánního chrliče textů Demla. Autorčin obraz Nezvala­-literáta nicméně působí až příliš povšechně – Wanatowiczová zcela opomíjí jeho texty programní a kritické, překlady a víceméně i prozaickou tvorbu.

Podivuhodný kouzelník

Nezvalovu povahu autorka představuje na základě analýzy mnoha dokumentů a závěry jsou následující: básník je pro ni jakýsi „socia­­listický nadčlověk“, který sám sobě sloužil jako nejvyšší měřítko. Vynikal mimořádnou a udivující schopností „zkombinovat upřímnost s pokrytectvím“ – jeho taktická ekvilibristika působí mnohdy až děsivě. Upadlost individuální etiky plně koresponduje s pokleslostí systému, ostatně stačí se podívat, kolik přemetů mnozí „podivuhodní kouzelníci“ od meziválečného období po normalizaci stačili vykonat. Nezval si legitimitu k čemukoli patrně uděloval s přesvědčením o své genialitě, tragice a utrpení se však nedokázal vyhnout ani on.

Tragika dopadla i na jeho syna Roberta (1954–1971). Nezvalův vymodlený potomek zažil otce jen v nejranějším dětství, bylo mu ale dáno žít v jeho permanentním stínu, pod vlivem malých nároků a velkých očekávání. Byl originální a nekonformní, ale kolik v sobě měl talentu a v čem by šel proti svému otci, se nikdo nedozvěděl. Jeho dobrovolný odchod splynul s mnoha sebevraždami známých i neznámých lidí na počátku éry nové devastace, která si opět vzala do štítu i část odkazu Vítězslava Nezvala. Autorka zasluhuje uznání za to, že se Robertova příběhu ujala a vytvořila jeho věrohodný a empatický portrét.

Wanatowiczová kombinuje reportážní a in­vestigativní přístup s historickou rekonstrukcí událostí, uměřeně psychologizuje a zasazuje dění do kontextu. Její kniha je poutavá a výborně se čte. Velký ohlas vypovídá také o tom, jak málo toho o Nezvalovi vlastně víme a že nás velký básník stále zajímá. Podobně jako v případě knih o Ivanu Blatném či ­Toyen zde laik o koňskou délku předstihl experty, kteří se neodvážili syntézy a o mnoha důležitých životních okolnostech tvůrců mnoho nevybádali. Nezvalova literární monografie však na svého autora či autorku stále čeká.

Autor je literární historik a kritik.

Krystyna Wanatowiczová: Nezval. Básník a jeho syn. Nakladatelství Kodudek, Praha 2024, 752 stran.