„Všechno je nové, ale Dunaj zůstává Dunajem,“ konstatoval Péter Esterházy v esejistickém cyklu Hrách na zeď, který psal na přelomu osmdesátých a devadesátých let pro opoziční čtrnáctideník Hitel. V téže době stupňovaného chaosu a revolučních změn vznikal i do češtiny dosud nepřeložený román Pohľad grófky Hahn­-Hahn (Hahn­-Hahn grófnő pillantása, 1991), který nedávno vydalo bratislavské nakladatelství Brak a jenž se netají ambicí dostat Dunaj do slov. Ovšem rozpoložení, v němž se romanopisec nachází, má k distingovanému odstupu publicistického glosátora daleko: „Bol som ako pes nebohého Pavlova, na slovo Dunaj som začal slintať.“

Dunajská odysea

Vypravěč, který má i nemá autobiografickou povahu, se nachází ve stavu permanentního podráždění. Podobně jako Pavlovův pes instinktivně reaguje na podněty a změny, které přicházejí z vnějšího prostředí, ať už se jedná o geopolitické uspořádání, literární postmodernu nebo konstituování mýtu střední Evropy. Dunaj se neustále mění a zahaluje ho „večná hmla“, vyprávění tedy nemůže nebýt roztěkané, a to ani tehdy, když nás vypravěč ujišťuje, že se jedná o rodinnou ságu. Samozřejmě esterházyovskou. Jako každá slušná genealogie i tato povstává z patriarchova kosmogonického výroku: „Nekvákaj, stupňuješ chaos,“ osopí se otec na matku a potom na strýce Roberta. A s ozvěnou těchto slov syn se strýcem opouští domov, vydává se na cestu od pramene k deltě Dunaje a hledá odpověď na otázku, v čem se chaos liší od „nerozpoznaného komplikovaného poriadku“.

Nejde o první dunajskou odyseu. Jen o několik málo let dříve vznikl Dunaj. Životopis řeky (1986, česky 1992) italského germanisty Clau­­­dia Magrise. Ten se v Esterházyho ­knize ob­­jevuje jako ambiciózní osvícenská literátka Klaudie, která si dopisuje s George Sandovou, miluje císařovnu i Kossutha a prchá v mužských šatech z monarchie, aby se usadila v Terstu. K otázce genderu ostatně odkazuje už titul románu. „Pomaly budem ako ženská autorka,“ říká vypravěč s tím, že spisovatelka vždy jedním okem spočívá na papíru, druhým na nějakém muži – „okrem grófky Hahn­-Hahn, ktorá má oko len jedno“.

Jedná se o parafrázi Heineho aforismu, jímž s despektem komentoval tvorbu oblíbené autorky beletrie i cestopisů, které byla vyčítána přílišná svobodomyslnost, prostopášnost a aristokratická povýšenost. Stačí letmý pohled do životopisu hraběnky Idy Hahn­-Hahnové (1805–1885) a vytušíme, v čem spočívá spřízněnost Esterházyho románu s oním jednookým pohledem: v posedlosti či umanutosti, která se netají tím, že pozornost věnuje výhradně objektům touhy a všechno ostatní okázale ignoruje. U Esterházyho hraje roli libertinského svůdce Dunaj. „V písaní som sa nikdy neobmedzoval, v cestovaní však áno, lebo len som sa tváril, akože cestujem – v skutočnosti som len písal (…) Kajuta je vlastne len plávajúca pracovňa, a slová, napísané slová, ma už príliš držali v moci.“

Řeka barvy trabantů

Magris v Dunaji vystupuje jako autobiografický vypravěč, náruživý germanista s kufrem citací. Během svého putování posedle čte a zaznamená vše, co bylo podél dunajských břehů napsáno – kanonická díla, pomníkové nápisy i špatné básně, vzkazy, účtenky. Každý další exponát zapadá do antologie středoevropských mýtů, jež plyne v hladkém esejistickém tempu. Oproti tomu Esterházyho profesionální spisovatel (zhotovitel) uzavírá smlouvu se zadavatelem (nájemcem), jemuž má podat o své cestě zprávu ve formě referátu, který musí být věcný a současně poskytovat požitek. Referuje o „plytčinách“, zadrhává, přeskakuje mezi několika časovými vrstvami – cestu se strýcem Robertem podniká jako třináctiletý „pupák“ v roce 1963, ale zápisky pořádá už jako uznávaný spisovatel o Vánocích 1989. A přestože se identifikuje nejčastěji jako gurmán a fotbalista, i on má slušně načteno, takže do cestovatelských glos vstoupí rovněž více či méně zastřené odkazy na klíčové středoevropské autory. A při tom všem si vypravěč neustále protiřečí – například když po bernhardovsku nenávidí přírodu a pobyty v ní, a přesto čteme dunajský cestopis. Jeho nenávisti se ovšem nedostává jazyka, jímž by ji zachytil, a zdánlivá neobratnost pak vede k podivuhodné metaforické přesnosti. Například: „Rieka mala hnedú farbu, aká azda ani nejestvuje. Trabanty dokážu byť takto neskutočne hnedé.“

Zadavatel zhotoviteli radí: „Medzi blbcom a prorokom neváhajte si vybrať toho prvého.“ A najatý cestovatel přiznává, že se děsí aforismů, co chtějí humorně kondenzovat pravdu. Na rozdíl od apologetického magrisovského mytofila vyjadřuje především skepsi a ironii. Pravdivost nahrazuje fragmentárností, před mýty a aforismy dává přednost anekdotám: o tetě, co hrála šachy s Kateřinou Schrattovou, o strýci, jehož kariéru atomového fyzika zhatilo klíště, o Heideggerově mlčení, o krokodýlech ve Wittgensteinově pracovně, o dunajských sumcích. Jako soubor anekdot, klišé a frází se jeví i leckteré koncepty středoevropské identity, jejichž revitalizace dosahuje vrcholu právě na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Sám Esterházy věnoval ve své esejistické tvorbě středoevropanství značný prostor a patřil k oblíbeným řečníkům konferencí, které v této době probíhaly. „V našich hlavách není nic. Jsou prázdné. A to je Evropa,“ konstatuje například v eseji Postmoderní barbarství (česky ve výboru Hrách na zeď, 1999). „Začínáme tam, kde Musil přestal: člověk bez vlastností hledá svou identitu.“

Člověk v uvozovkách

V Pohľadu grófky Hahn­-Hahn se ale řada identitotvorných nálezů jeví jako metafyzické třesky plesky a kýčovité plagiáty; v řečech o střední Evropě vypravěč odhaluje nadutý patos – „počuť v nich vtieravú, mäkkú fistulu turistickej sprievodkyne, jej príjemný, zaliečavý, štipku urazený hlas o fragmentoch z doby rímskej, o barokových víťazných oblúkoch a deficite vreckovky tajnej Grillparzerovej milenky, ktorý predznamenáva Wittgensteina…“. Na frak dostávají legendární kavárna („Zúfalo preceňujeme poriadok servítok, ohľaduplnosť čašníkov si mýlime s láskou, a poctivo prestretý stôl dešifrujeme ako morálny postoj.“) i Kundera, jenž si podle Esterházyho střední Evropu vymyslel, protože se mu v Paříži stýskalo po Praze. Během vánoční editace zpráv „dočasnosť prestáva byť nekonečná“ a z vězňů se stávají prezidenti, nelze se tedy divit, že se jednoznačné diagnóze vzpírá maďarská národní povaha i socialistický typ člověka. Uchopitelná se střední Evropa jeví jen jako gastronomický pojem. Zachvácen pažravostí zprostředkovává zhotovitel lokální chutě: ve Vídni ochutnává polévky z magi kostek a bábovky, co chutnají jak piliny (obé inspirovalo obálku knihy). Klíčovou roli pro pochopení dunajského regio­­nu sehraje slepičí vývar, pravou erotickou slast poskytují gurmánské zážitky a Dunaj nepramení z okapu jako u Magrise, ale ze zakyslého kuchyňského zápachu, a nevyplavuje jen dějiny a folklor, ale i halászlé.

Cestování se ukazuje jako klam, divergentní vypravěčské já zpochybňuje pokusy verbalizovat dunajskou zkušenost jednou jako vývojový román, jindy jako zápas se zapomínáním, příručku tolerance, anarchistický cestopis, kuchařku či jídelní lístek. I to nejznámější místo – rodnou Budapešť, béčkovou tanečnici s povislým břichem a unaveným zadkem – lze zpřítomnit jen jako remake Calvinových Neviditelných měst (1972, česky 1986).

„Bol som divergentný. Nedokázal som sa vyhnúť dôsledkom radikálnej neurčitosti, otázka ontologickej neistoty bola v pozícii absolútne centrálnej hodnoty (…) Vymazal som ‚ja‘ a uznal som, že človeka treba nanovo poskladať, z porekadiel, nezmyselných súvislostí, nuáns, nepomenovateľných detailov. Ecce homo, človek, v úvodzovkách.“ Esterházyho pohled skrz „okrúhle okienko“ imaginární kajuty nezprostředkovává pouze postmoderní zkušenost ztráty centra či revoluční karneval, ale připomíná, že nesnadné obsahy si vyžadují nesnadné formy sdělení. Pod atakem vážných a rozhořčených autofikčních vyprávění jsme možná už zapomněli na to, jak zábavné a hravé mohou být grófské manýry literární postmoderny. „Len žiadny opis krajinky, žiadne zátišie, nič pitoreskné nenapísať: iba naznačiť, len hodiť knôt do sudu pušného prachu predstavivosti.“

Péter Esterházy: Pohľad grófky Hahn­-Hahn. Přeložila Renáta Deáková. Brak, Bratislava 2024, 272 stran.