Na podzim prošla médii zpráva o střetu mezi Thomem Yorkem a propalestinským aktivistou. Účastník koncertu v Melbourne britského hudebníka, známého především díky jeho působení ve skupině Radiohead, vyzval, aby odsoudil izraelskou agresi v Gaze. Hudebník přerušil vystoupení a aktivistu pobídl, aby svou výzvu zopakoval přímo na pódiu. Incident ovšem nezmiňuji, abych zde řešil, jaký je vztah členů Radiohead k dnešní izraelské politice nebo proč stále vystupují v Izraeli. Zvláštní je totiž už to, nakolik se Yorke stává předmětem našich projekcí. Jako bychom si nedokázali připustit, že tvůrce, který nám je blízký, zároveň nenaplňuje naše hodnotové pozice.

Posluchači Radiohead měli ke „své“ kapele vždycky specifický vztah. Její produkci přijaly za svou miliony introvertů a někteří ji vnímali snad až jako zrcadlo svých úzkostných stavů, jako zvukového průvodce po temných zákoutích vlastní emocionální krajiny. Skladby Radiohead vždy měly schopnost dotýkat se něčeho až nepříjemně niterného. Jako by úkolem skupiny bylo stávat se médiem, které nás zavádí k „nebezpečným“ místům naší psýché. Z téhož důvodu se ostatně mnoho lidí, kteří na albech Radiohead vyrůstali, v dospělosti od jejich hudby odvrací. Jako by existence kapely měla být podřízena určitému psychickému rozpoložení.

Radiohead ovšem neměli pouze emocionální dopad. Stali se rovněž symbolem hudebního inovátorství, nebo minimálně progresu. Na albu OK Computer z roku 1997 ukázali nové možnosti kytarové hudby tím, že art rock zbavili snobského pinkfloydovského étosu. Následující nahrávka Kid A byla ještě silnějším uměleckým manifestem: aby kapela unikla z vězení kytarové hudby, začala užívat nové technologie a zbavila se toho, čím k sobě přitáhla miliony posluchačů. Tím se ovšem Radiohead dostali do neudržitelné pozice, kdy se od každé jejich další desky očekávala revoluce. Otázkou je, zda tím nejen posluchačská, ale i kritická obec vlastně ne­­upírala kapele tvůrčí svobodu – možnost být obyčejnou skupinou, uzavřenou do vlastního zvukového světa. Znovu se tak musíme ptát: neodvádí nás to, co od Radiohead očekáváme, od toho, co nám ve skutečnosti nabízejí?

Jejich zatím poslední album A Moon Shaped Pool vyšlo v roce 2016. O tři roky později ­Yorke vydal sólovou desku Anima a od té doby je aktivní především v rámci kapely The ­Smile, která loni vydala dokonce dvě alba: Wall of Eyes a Cutouts. Nemálo publicistů se nad nimi zamýšlelo, zda se Yorke nestal pouze dalším symbolem devadesátých let, jako například Massive Attack nebo i Björk – hvězdou neprodyšně uzavřenou do vlastního stylu, bez kontaktu se současností. Aktuální Yorkeova tvůrčí „fáze“ se skutečně vyznačuje jistým izolacionismem či eskapismem; snad by se dalo říct, že hudebník využívá The Smile jako jakýsi „safespace“, kde není konfrontován s nároky, jak by měl znít či jaké myšlenky by měl vyjadřovat, tolik, jako by tomu nejspíš bylo v případě tvorby vydané pod hlavičkou Radiohead.

Některá alba Thoma Yorkea obsahují výrazné osobní statementy. V první skladbě nahrávky In Rainbows z roku 2007 se zpěvák například podivoval: „Býval jsi v pohodě. Co se stalo?“ Nejnovější nahrávka The Smile zase začíná slovy: „Rozplýváme se v krásném světě, utíkáme, přikovaní…“ Dobře, ale je nutné vystavovat podobné výroky interpretaci směřující k intencím tvůrce? Není to pouze hra se slovy? Stojí ostatně za zmínku, že zpěvákův hlasový projev dospěl až k jakési „disocio­vanosti“. Jeho naléhavost nespočívá v afektu, ale v odpojení. Jako by Yorke byl pouhým pozorovatelem světa. Takový postoj lze pochopit jako výzvu: možná bychom se tedy měli stát pouhými posluchači jeho písní. Podobný odstup nám nemusí být blízký, ale měli bychom vidět, že sám o sobě ještě neznamená lhostejnost či cynismus.

Autor je hudební publicista.