V minulém textu (viz A2 č. 5/2025) jsem si posteskla nad poměrně malou odborovou organizovaností pracujících v tuzemské kultuře. Primárně jsem myslela na složitou situaci těch, kdo pracují na volné noze. Z charakteru kulturního provozu vyplývá, že je vysoká poptávka po lidech, kteří nemají stálou práci ani úvazek, ale fungují na bázi krátkodobých projektů a nepravidelných odměn. Kvůli nízkým platům pak musejí tito pracovníci a pracovnice zpravidla obstarávat několik projektů najednou, aby se uživili, a tato nadměrná zátěž jim znemožňuje věnovat se dalším aktivitám, včetně odborového organizování. Není to ale jen vyčerpání, co znesnadňuje organizování na kulturní scéně. Velkým problémem je i to, že pracující spolu nesdílejí pracoviště, pravidelně se nepotkávají, a nedochází tak ke vzájemnému porozumění, díky němuž by svou prekarizovanou pozici vnímali ne jako individuální nesnáz, ale jako výsledek systémového nastavení. Jiné je to ovšem u těch, kdo se při práci pravidelně setkávají, ideálně v rámci určité instituce.

Nenechme kulturu utichnout

Tak je tomu v případě orchestrálních hudebníků a hudebnic, kteří v Česku mají poměrně dobré odborové zastoupení v podobě Unie orchestrálních hudebníků ČR. Podle jejího prezidenta Jiřího Dokoupila, který působí v Janáčkově filharmonii v Ostravě, je mezi hudebníky a hudebnicemi vysoká míra odborové organizovanosti možná právě z toho důvodu, že v orchestrech intenzivně spolupracují a jsou na sobě doslova závislí. Navíc se jedná o tradiční profesi, v níž je stále ještě běžné mít zaměstnaneckou smlouvu a z toho vyplývající benefity. Unie funguje od začátku roku 1990, kdy navázala na tradici z první republiky, a dnes je silným partnerem zaměstnavatelů i ministerstva kultury.

Díky tomu, že se jedná o stabilní organizaci, se Unii před dvěma lety podařilo zrealizovat jednu z největších protestních akcí u nás za poslední roky a upozornit na neúnosné pracovní podmínky na kulturní scéně. V průběhu podzimu 2023 se na mnoha místech Česka uskutečnily protesty před krajskými i městskými kulturními institucemi. Členové a členky symfonických či divadelních orchestrů, ale také další pracující v divadle vystupovali přepásáni šerpou odkazující k iniciativě Nenechme kulturu utichnout. Součástí byl i velký koncert spojený s proslovy na pražském hlavním nádraží. K akci se přihlásily různé odborové svazy v kultuře a profesní asociace a také jednotlivé základní odborové organizace – například ty, které působí v Národním divadle, Národním muzeu či Národní galerii.

Hlavním cílem protestů bylo zviditelnit trist­ní platy v kultuře a připomenout ministrovi kultury a české vládě, že by měla dostát závazku přibližovat se k pověstnému jednomu procentu státního rozpočtu, které by mělo jít na kulturu. Stará písnička – ale stále bez odezvy. Na akce navázalo několik jednání na ministerstvu kultury, která všechna dopadla stejně. Zástupci vlády byli konzistentní: změnit tarifní tabulku platů pro zaměstnané v kultuře nejde, navýšit rozpočet ministerstva kultury není možné, zohlednit inflaci nemůžeme…

Horký brambor

Podle Jiřího Dokoupila jsou vyjednávání o to složitější, že největšími zaměstnavateli v kultuře jsou kraje a města, nikoliv stát. Téměř 90 procent příspěvkových organizací v kultuře je městských či krajských, přičemž obce a kraje sice často operují s různými přebytky, nezacházejí s nimi však systematicky. Zástupci a zástupkyně krajů pak při jednáních tripartity na ministerstvu kultury odkazují na omezené finance od státu, který zase horký brambor nízkých mezd přehazuje zpátky na regiony a municipality.

Situace, kdy člen symfonického orchestru či kurátorka Národního muzea má nástupní plat kolem 25 tisíc korun hrubého, pak vede k tomu, že nemalé množství lidí z kultury odchází nebo si hledají druhou práci, což pochopitelně negativně dopadá na kvalitu oboru. Také ale čím dál více pracujících vstupuje do odborů, účastní se protestů či popisuje svou prekérní situaci v médiích. Ministerstvo kultury nicméně zůstává netečné. Přitom nástroje, které by mohly současný stav zlepšit, k dispozici byly – jenom se úplně promrhaly.

Promrhané šance

Řeč je o zákonu o statusu umělce a zákonu o veřejných kulturních institucích. Právě druhá zmíněná legislativa měla napomoci proměně stávajících státních, krajských či městských organizací, včetně navýšení prostředků na odměňování zaměstnanců a zaměstnankyň. K tomu ale nedošlo, a platy v těchto institucích tak budou dál nastavovány podle státních tarifních tabulek. Možnost spoluřízení organizací ze strany města nebo státu pak byla do zákona vepsána jen velmi vágně, takže v některých případech (třeba když se jedna ze stran rozhodne od smlouvy o spoluřízení odstoupit) může způsobit víc škody než užitku.

Jak podotkl Jiří Dokoupil, když jsem s ním o těchto zákonech mluvila, situace je o to tragičtější, že obě legislativy měly být realizovány v rámci státní kulturní politiky na roky 2021–2025. Od té si toho kulturní obec mnoho slibovala, protože byla ambiciózně napsaná a především se její realizace potkala s balíkem peněz investovaných v rámci Národního plánu obnovy. Ten letos míří do finále, a tak je namístě začít si klást otázku, co můžeme čekat od příštího roku. Jedna věc je samozřejmě nové vedení ministerstva kultury, druhá, že s aktuálním trendem zvyšovat finance na zbrojení může rozpočet státem podporované kultury rapidně klesnout, jelikož už nebude saturován z Národního plánu obnovy. Co to udělá s už tak podvyživenou kulturní scénou, si nechci ani představovat. Cestou ze začarovaného kruhu ale určitě není rezignace na důstojnější podmínky práce v kultuře. Naopak, už dnes, dokud ještě nepřišel totální doom, je potřeba se připravovat na budoucnost. A to jak organizováním se v odborech, tak diskusí o tom, co v minulosti při prosazování pracovních práv fungovalo, a co naopak vyžaduje přehodnocení.